Oněgin přežije další století

Konec tisíciletí sváděl nejprve k úvahám o konci světa (nepovedlo se), o kalendářích (čísla v nich jsou jen relativní a lidmi vymyšlená) a nyní budou jistě na řadě úvahy o budoucnosti. Dnes už je dvacáté století úhledným, zarovnaným a do desek svázaným historickým útvarem, který lze uložit do regálu za účelem případného zkoumání a pitvání. Přitom se začne od roku 1900 a skončí se ve futurologii: jakpak asi bude svět vypadat v roce 2100? Jak budou vypadat vztahy v rodinách? Mám myšlenkové rozechvění a útulné tajemno v hlavě rád, ale věštírnám jsem na chuť nepřišel. Naopak, dospěl jsem k náhledu, že historie je z lidského pohledu neopakovatelná (nevstoupíš dvakrát do téže řeky), a tudíž nepředvídatelná. Její paměť není potřebná k tomu, aby lidé znali dávno minulé zbytečné historky, ani k tomu, aby si mohli spočítat, jak to všechno bude dál, ale proto, aby si uvědomovali svou současnost. I ten nejpřesvědčenější zastánce determinismu má problémy, jestliže jakoukoli vývojovou teorii označí za vědeckou: není totiž s to formulovat zákony, podle nichž by mohl další vývoj předvídat. A nelze-li předvídat vývoj života na Zemi, tím méně lze předvídat vývoj společnosti či poznání. Vše se řídí podobnými - a často nevyzpytatelnými - pravidly: jazyk molekul, jazyk genů, jazyk enzymů, protilátek, jazyk slov. Tak jako vyhynuli dinosauři, silní a mohutní, tak vyhynuly říše, kruté a tisícileté. Tak, jako znovuožívají motýli ve zničené přírodě, dostávají se k moci bezmocní. Podobně zapomenuté objevy a »slepá ramena« poznání zaskví se kdys v nové kráse, přijde-li jejich čas. Žádný historický okamžik není středobodem souřadnic jakéhokoli posuzování pravdy. Mýlíme se zřejmě stejně tak, jako všichni před námi, i když naše situace vypadá odlišně: nemáme morové rány, ale máme AIDS. Nemáme hladomory na severu, ale máme je na jihu. Nemáme záškrt v Evropě, ale máme zhoubná bujení. Nemáme olovo v číších, ale máme je v ovzduší. Nemáme tolik opia a peyotlu, ale máme heroin a víc kokainu. Nemáme Mnichov, ale máme Bosnu. Jsme lepší, chytřejší a poučenější než naši předchůdci? Jistě, mnozí žijeme pohodlněji. Je pohodlí synonymem štěstí? Takto se tázat neznamená vzdát se pravdy ve prospěch mravního relativismu. Může to naopak znamenat pokoru vyjádřenou respektem k mnohosti světa či k pluralitě světů, pravd i jazyka, abychom již nikdy sebejistě nepředpovídali setbu kukuřice na Měsíci, visutou dráhu na magnetických polštářích v Holešovicích a klonování Beethovenů v Krči. Přitom na mobilní telefony si až do jejich přemnožení skoro nikdo v žádné sci-fi nevzpomněl. Proto se obávám, že navzdory pokroku technologií, ozonové díře a devastaci některých hodnot budou společenské vztahy i za dalších sto let podobné jako dnes a jako už v Evženu Oněginovi: nejprve nechce on ji, potom ona jeho a mezi tím je velká baletní scéna.