V Budějovicích by chtěl žít každý... tedy kromě mě, zní zlidovělá hláška z cimrmanovské hry Záskok. Soudě podle toho, kde všude jste žil a pracoval, jste si mohl vybrat. Proč tedy České Budějovice?
V Českých Budějovicích jsem žil jako dítě, prožil jsem tam dětství, ale pak se rodiče rozvedli a šli jsme s maminkou zpátky do Ostravy. Budějovice jsem ale vždycky miloval a toužil jsem se tam vrátit.
Už na konzervatoři jsem říkal, že tam půjdu. Táta tam byl léta šéfem opery a oslovil tehdejšího šéfa činohry Martina Hrušku, který se na mě jel podívat do Opavy, kde jsem byl jako stipendista, a koupili mě do Budějovic, tak to byla taková protekce trošku. (smích)
Ale hrál jste také v Praze či v Ostravě...
Z Jihočeského divadla jsem nikdy nechtěl úplně odejít, ani z toho angažmá, ale dojížděl jsem pracovat do Ostravy, kde jsem byl na půl úvazku, do Divadla Na zábradlí v Praze, chvíli jsem hrál i v Brně. Po čase jsem si musel vybrat, a protože můj kamarád Michal Lang nastupoval jako nový ředitel Divadla pod Palmovkou, tak jsem šel za ním, a nelituji. Ale Budějovic jsem se nechtěl vzdát, takže tam pořád žiji. Navíc mi to vyhovuje i proto, že se všude ztrácím, takže mám rád, když potkávám lidi, co znám. Praha je pro mě velká.
Sám jste zmínil, že jste působil napříč republikou. Máte rád řízení auta, nebo jste to musel začít mít rád?
Už od dětství jsem měl auta rád. Teď, jak stárnu, tak je řízení už trošku únavné a stereotypní, takže mě to už moc nebaví. Minulý rok jsem začal uvažovat, jestli toho ježdění nebylo moc, začal jsem tedy zvažovat, jestli to nepřehodnotím. Ale pak přišel koronavirus, takže jsem půl roku moc nepracoval, takže teď zase dojíždím a vůbec mi to nevadí.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Vaše rodina je už po generace spojená s divadlem a uměním. Napadlo vás někdy, že byste se věnoval něčemu jinému?
Vlastně ne, divadlo mě fascinovalo od dětství, co mě tam táta bral, hlídaly mě třeba rekvizitářky. Líbilo se mi tam, byl to takový zvláštní svět mezi těmi umělci. Moje rodina byli vždycky spíše muzikanti a zpěváci. Ale já jsem začal tíhnout spíše k činohře a pak jsem začal chodit do divadelního kroužku, a to mě strašně bavilo a snil jsem o tom. Otázka je, jestli bych se takto rozhodl dneska. Toto povolání je krásné, ale je komplikované se mu věnovat.
Divadelní plat vás absolutně neuživí a divadlo děláte spíš proto, že to milujete, ale živí vás jiné věci, jako je natáčení. Jenže je obrovská konkurence, takže dostat roli a skloubit to pak dohromady s divadlem je čím dál tím složitější, takže vlastně nevíte, jestli peníze budete mít, nebo nebudete a jste pořád takoví na vahách a v nejistotě. A najednou se dostanete do věku, kdy máte tu rodinu a už vás to začne trochu trápit a štvát, ale u mě naštěstí vždycky něco přišlo, takže si nestěžuji. Ale jde o tu psychiku, že to pořád zvažujete.
Ondřej Veselý v seriálu Anatomie života (2021)
Proto jste přibližně před čtyřmi lety, krátce po narození vašeho syna, řekl, že byste mu práci herce nedoporučoval?
To pořád platí, vymlouval bych mu to, ale nezakazoval. Nicméně až dospěje do určitého věku, moc se mě ptát nebude. Ale že bych byl klasický herec z divadelní rodiny, který by ho všude bral, to ani nechci. Ať se rozhodne, jak se rozhodne, ale já ho do toho rozhodně nějak tlačit nebudu, spíš naopak.
Pro spoustu lidí zůstanete Jarda Franc z Vyprávěj. Vnímají lidé jeho postavu, potažmo vás, s odstupem jinak?
Postava byla napsaná jako klasický záporák. Tehdy jsem z toho byl nadšený, byla to moje první velká role. Mrzelo mě ale, že tam není vykresleno, že má smysl pro humor, nebo alespoň nějaké kladné vlastnosti, protože žádný člověk není jenom černobílý. Pravdou je, že se ukazuje, že ho měli lidé, se kterými jsem se potkával, nebo i moji kamarádi, vlastně rádi.
Pamatuji si spousty historek, kdy na mě pořvávali na ulici „Ty hajzle“, ale teď, jak Vyprávěj opakují, ti lidé ho mají rádi – protože ono to bylo velmi dobře natočené, lidé se na to dívají a vzpomínají – tak s Jardou Francem paradoxně sympatizují a dívají se, co zase ten hajzlík provede. Už jsem se setkal i s lidmi, kteří mi řekli, že si koupili edici DVD, kvůli té postavě, protože je s odstupem už baví. Takže nakonec zpětně jsem se dočkal ocenění. (smích)
Zakladatele rybníků v seriálu Krčín hraje Ondřej Veselý |
Záporáci se ale údajně hrají lépe.
Hrají se velmi dobře. Původně jsem ale měl hrát jinou roli, toho mladého vypravěče Honzy, které se tam objeví až v poslední sérii. Tehdy jsem dělal divadelní představení Tlustý prase, kde jsem hrál přesně takového floutka, jinak jsem v tom věku hrál spíš milovníky. Náhodou z toho dělali přenos pro ČT a tam mě objevil režisér Tesáček, který seriál připravoval – natočil pak jen několik dílů, než ho odvolali a nahradil ho Biser Arichtev.
Pan režisér Tesáček mě tehdy ale prosazoval na Jardu France, protože o mně jako jediný z té hry věděl, že umím být i hajzlík. Ostatní to nechápali, ani producenti, a říkali že s tím ksichtem nemůžu hrát záporáka. Nakonec to vyšlo a jsem za to rád. I když na druhou stranu si mě lidé takhle zaškatulkovali a najednou pro mě nebyla práce. Takže mi role pomohla k popularitě, ale na druhou stranu si myslím, že mi vzala spoustu práce.
Ondřej Veselý■ Narodil se 24. března 1979 v Ostravě, ale téměř celé dětství prožil v Českých Budějovicích. Vystudoval hudebně-dramatický obor na ostravské konzervatoři.  ■ V roce 1999 se stal členem činohry Jihočeského divadla a stálým hostem operního souboru Jihočeského divadla. V roce 2011 byl v širší nominaci na Cenu Thálie za roli Pavla Maliny v Petrolejových lampách. Od roku 2013 je stálým členem souboru Divadla pod Palmovkou. |
V čem konkrétně?
Brzy potom jsem točil seriál pro televizi, původně to byla kladná postava, ale během natáčení se z něj vyklubal taky pěkný hajzlík. A pak jsem čtyři roky nic velkého nehrál, a když už jsem točil, tak samé negativní role, což mě mrzelo. A pak se najednou objevil režisér Petr Zahrádka, který mě viděl několikrát v Divadle pod Palmovkou. Dal si se mnou schůzku, kde mi řekl, že nechápe, proč hraji dokola záporáky a nabídl mi hlavní roli v romantické komedii, kde bych byl kladný hrdina. S tím jsem okamžitě souhlasil. Máme roztočený film Láska na špičkách, ale komplikuje to koronavirus. Pokud všechno dobře dopadne, v říjnu má mít premiéru.
Mám hrát kladného hrdinu, snad to klapne, říká proslulý záporák z Vyprávěj |
Nyní vás mohou diváci vídat v televizi v seriálu Anatomie života jako chirurga Filipa. Vaše první sekundy v seriálu ale působily, že budete hrát opět negativní postavu.
Filip je vynikající kardiochirurg, říká se, že jeden z nejlepších v republice, a v práci je nekompromisní. Mám kamarády doktory, stýkám se s nimi pravidelně a byl jsem několikrát u nich v nemocnici, tam na nějakou citlivost není vůbec čas. Takže když jde o práci, může moje postava působit nekompromisně, až arogantně. Ale je strašně vrstevnatá, má smysl pro humor a pro spravedlnost, ale samozřejmě má i svoje chyby. Je strašný holkař, takže ženský tam docela kosí, ale žije sám a má to tak nalajnované.
Přece jen vaše role lékaře vyžaduje odborné znalosti, seriál má i velmi vypjaté situace, čerpal jste od kamarádů lékařů?
Hlavní postavy seriálu jsou čtyři sestřičky a herecké kolegyně prošly určitým kurzem. Já ne, ale máme výborný odborný tým, kde jsou profíci, kteří nám radí. Když jsem šel na první natáčení, tak jsem to samozřejmě s kamarády lékaři konzultoval, abych nevypadal jako blbec. Nechal jsem si alespoň přeložit ty diagnózy a odborné termíny, abych věděl o čem mluvím.
A ve zmiňovaném Divadle pod Palmovkou teď něco připravujete?
Zkoušíme Zkrocení zlé ženy v režii Michala Langa. Pracujeme, jakoby se nic nedělo, ale vidina, kdy to půjde před lidi, chybí. Pevně doufám, že to bude aspoň letos v září. Zkoušet komedii, která je hotová za dva měsíce, půl roku a bez lidí, bez zpětné vazby, jak reagují na vtipy, je těžké. Jsme tedy domluveni, že jednou týdně budeme představení hrát jako generálku, abychom to nezapomínali. Ale máme štěstí, že jsme se neocitli bez příjmu jako spousta jiných kolegů. Nejen herců, ale i lidí z technického zázemí, kterých je mi strašně líto, tam je velká beznaděj. Já jsem tedy ten poslední, který by si měl v této situaci na něco stěžovat.
