Ondřej Kepka

Ondřej Kepka | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Díky Menšíkovi jsem vstoupil do dějin českého humoru, říká Ondřej Kepka

  • 1
Ondřej Kepka (47) je mužem mnoha profesí. Vystudoval herectví a režii zároveň, miluje poezii, tvorbu Karla Čapka a procházky po horách. Tam se věnuje své velké zálibě - fotografování. Díky seriálu Arabela měl možnost nahlédnout za železnou oponu a stát se součástí historek rodinného přítele Vladimíra Menšíka.

Herectví bylo odjakživa vaší vášní a touhou. Proč jste se rozhodl studovat gymnázium, které navíc mělo geologické zaměření? Proč ne rovnou konzervatoř nebo něco umělečtějšího?
Přiznávám, že jsem měl naprosto jasno už v době, kdy se děti teprve rozhodují, čím by asi chtěly být. Film i fotografie byly moje velké koníčky, ale věděl jsem, že chci být hercem. Bylo mi ale jaksi hloupé ucházet se o studium na konzervatoři, protože tam tehdy celý ročník vedla moje máma, herečka Gabriela Vránová. Při Gymnáziu Jana Nerudy, kam jsem tedy nastoupil, byl navíc významný divadelní kroužek a já byl navíc netypický tím, že mi šly exaktní předměty. Takže tenhle typ studia pro mě nebyl problém. Věřil jsem si, že později udělám zkoušky na DAMU a herectví nakonec stejně studovat budu.

Jste milovníkem poezie, v dětství jste dokonce vyhrával recitační soutěže. Co vaše vlastní básnická tvorba? Kterou báseň pořád umíte zpaměti?
Lásku k poezii jsem podědil po mámě, vnímám ji ale jako určitý pohled na svět, ne jen jako nějaké drmolení veršů. Mít rád poezii v dnešní době není ale bohužel takzvaně „in“. Asi jako každý kluk jsem kdysi psával milostné básně slečnám, dokonce jsem si napsal i pár textů k písním, které zazněly v mých filmech, ale nějak soustavně se psaní poezie nevěnuji. Baví mě její interpretace - ne recitace, tomuto výrazu se v naší rodině vyhýbáme - jako například v rámci koncertů violistky Jitky Hosprové. Jezdíme spolu po republice s programem Procházky uměním. Nemám takovou paměť jako moje máma, která byla schopna zpaměti citovat celý večer stovky textu. Co umím, je báseň Hora Říp od Jaroslava Seiferta. Moje interpretace jsou založené na četbě z písemných podkladů.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Žena za pultem:
Simona Stašová

Třetí patro:
Michal Dlouhý
Ljuba Krbová
Jan Antonín Duchoslav
Jan Potměšil

Tajemství proutěného košíku:
Miriam Chytilová
Jaroslava Obermaierová
Jiří Krampol
Jana Šulcová

Taková normální rodinka:
Jana Štěpánková

Synové a dcery Jakuba skláře:
Světlana Nálepková
Jan Hrušínský
Milena Steinmasslová

Nejmladší z rodu Hamrů:
Jana Paulová
Regina Rázlová

Rozpaky kuchaře Svatopluka:
Josef Dvořák
David Matásek
Kateřina Macháčková

Malé dějiny jedné rodiny:
Pavlína Mourková
Ladislav Trojan
Ladislav Županič
Jakub Wehrenberg

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová

Kromě herectví na DAMU jste vystudoval i režii na FAMU. Co byste sám sobě při hraní coby režisér vytkl a naopak, za co byste se pochválil?
Pro herce režisérská zkušenost moc dobrá není. Propadáte pak přílišné sebekontrole. Naopak umí-li režisér i hrát, může to být pro jeho práci velkým přínosem. Coby režisér bych si jako herci asi vytkl malou odvahu a určitou pohybovou těžkopádnost. Pochválil bych za smysl pro humor a schopnost určitého intelektuálního komentování postavy, někdy se tomu říká intelektuální herectví, které je spojováno s hereckými osobnostmi typu Milan Lasica nebo Miroslav Macháček.

Díky seriálu Arabela, kde jste hrál jednu z hlavních rolí, jste měl možnost nahlédnout do režisérské kuchyně žijící legendy Václava Vorlíčka. Ovlivnilo to nějak váš režisérský styl? Co jste se od něj v této oblasti naučil?
Režisér Vorlíček není mým režisérským vzorem ve smyslu vedení figur, protože to já neumím. Na svém režisérském kontě mám několik komedií, dokonce jsem jednu dobu byl v České televizi považován za komediografa! Můj styl je spíš konverzační, s lehkým nadhledem, což se mi myslím podařilo ve filmu Bekyně mniška, který považuji za takový svůj menší surrealismus. Václav Vorlíček mi ale při natáčení obou Arabel ukázal, jak má vypadat skvěle vedený a funkční štáb.

Seriál Arabela byl koprodukční česko-německý projekt. I díky tomu jste měl možnost nahlédnout za tehdejší železnou oponu. Co vás za ní nejvíc zaujalo?
I když šlo o koprodukci, natáčelo se výhradně v Čechách. Pohled za železnou oponu nás ale stejně neminul. Byli jsme ohromení rekvizitami a kostýmy, které u nás v té době prostě nebyly k mání. Třeba značka televize, kterou měli filmoví Majerovi doma, byla pro nás úplná novinka ze západu. Nebo tričko s autíčky, které bylo součástí mého kostýmu, mi úplně učarovalo.

Pocházíte ze známé herecké rodiny, mezi vaše rodinné přátele patřili i vaši kolegové z Arabely Vlastimil Brodský či Vladimír Menšík,. Co se vám v souvislosti s nimi vybaví?
Vlastimila Brodského jsem kdysi obsadil do svého filmu a překvapil mě tím, jak pečlivě se připravoval na každý obraz. Ve scénáři měl barevně vyznačené poznámky jako třeba „naštvaný“ nebo „smutný“. A já později pochopil, že jde o to, jakou dané scény mají mít náladu. To se mi moc líbilo, stejně jako jeho černý humor. Tvrdil například, že sedává u kamen proto, aby se připravil na kremaci. Nebo že chodí stále v obleku, aby neměli jeho pozůstalí práci s přípravou ostatků do rakve. Nebo to jeho puntičkářství. Pořádek v jeho dílně mě doslova ohromil. Zejména pak krabičky s roztříděnými provázky, na kterých byly tři druhy nápisů: provázky velmi dlouhé, provázky středně dlouhé a provázky velmi krátké – nepoužitelné !

Vladimír Menšík byl mistr historek z natáčení. Byl jste i vy sám někdy jejich součástí?
Jeho historky byly pověstné tím, že vycházely z reality, ale byly patřičně dobarvené, aby byly co nejvtipnější. Poznal jsem se v situaci, kdy si jeho malí kolegové z Arabely o pauze při natáčení hrají na telefonování s tím, že já zvedl sluchátko se slovy „to je omyl, tady je soukromý byt““ a moje kolegyně Veronika Týblová měla odpovědět: „tak to si tedy polibte pr...“. Jestli to opravdu tak bylo, si už nevybavuji, nicméně jsme tím díky Vladimíru Menšíkovi vstoupili do dějin českého humoru.

Jste známý obdivovatel Karla Čapka. Díky jeho Anglickým listům jste dokonce procestoval Velkou Británii, kde jste o nich točil dokument. Kdybyste se s ním mohl setkat, na co byste se ho zeptal a co byste mu chtěl říct?
Vzhledem k tomu, že o Karlu Čapkovi toho vím opravdu hodně, navíc jsem nedávno pro Český rozhlas dotočil dlouhý seriál s názvem Na návštěvě u Karla Čapka, chtěl bych si u něj ověřit některá fakta. Třeba jak to bylo s jeho vztahem k obyčejnému životu. Protože Čapkův román Obyčejný život považuji za to nejkrásnější, co kdy napsal. Není mi úplně jasné, jak k takovému textu coby intelektuál a člověk patřící k elitě národa vůbec dospěl. Také by mě zajímalo, jak vnímal rok 1938. Zda by bránil naši zem, anebo by se spíš přiklonil k řešení, které nastalo. A nakonec, jak by asi vnímal naši současnost?

Ondřej Kepka

Kdy jste coby režisér skutečně „propotil košili“?
Asi to bylo při přímém přenosu předávání Cen Thálie, kdy mi z přenosového vozu hlásili, že jsme úplně vypadli ze signálu. Nakonec to dobře dopadlo, byly to ale perné chvilky. Nebo moment, kdy Tondovi Procházkovi vypadl port a byl úplně bez zvuku. V tu chvíli jsem zestárl o pět let.

Čím pracovním momentálně žijete a čím žijete, když nepracujete?
Hodně pracuji pro Český rozhlas, moderuji Noční Mikrofórum i Nedělní ráno s Dvojkou, natáčím divadelní glosy, chystám dalšího Karla Čapka nejen pro rozhlas, ale i pro film. Hotové mám i dva vlastní scénáře pro svůj chystaný hraný film. Také mě čeká několik úkolů v roli moderátora, například předávání cen za dabing v Přelouči. Je pravda, že práce mě pohlcuje natolik, že i když nepracuji, na něco pracovního se stejně chystám. Občas se mi ale podaří vyjet do Krkonoš, kde chodím po hřebenech a fotím krajinu. Nebo naopak odcestuji k moři, kde jsem schopný celý týden ležet na pláži. Takže vypnout umím, ne, že ne!