Víte, že neplníte plány?
Proč myslíte?
Před nějakými pěti, možná sedmi roky jste prohlašovala, že až syn povyroste, vrátíte se ke svým reportážím z cizích zemí. Anebo odjedete na pár roků do Afriky. Ale místo dobrodružných výprav jste se přestěhovala do poklidné kanceláře v Bratislavě.
Jak víte, že je poklidná? To se mýlíte, klidu jsem si zatím moc neužila. Už samo rozhodnutí odejít z Prahy do Bratislavy brali mnozí moji známí jako velké dobrodružství.
Ve srovnání s Afrikou?
Když hodnotím změnu povolání, neřekla bych, že Afrika je větší dobrodružství než Bratislava.
Co je na Bratislavě tak vzrušujícího?
Práce. Něco jiného je stát před kamerou a něco zcela jiného je organizovat vše tak, aby někdo vůbec mohl před kameru předstoupit. V televizi Joj jsem od března a už jsem stihla poznat, že mám teď zajímavější profesi než bylo všechno, co jsem dělala doposud.
Vysedávání v kanceláři je zajímavější než natáčení válečných reportáží nebo živé moderování prestižních televizních debat?
Nevysedávám v kanceláři. Jsme malá televize, kde máme funkce zdvojené, ztrojené, prostě znásobené. Úkolů je hrozně moc, připravujeme spoustu novinek. Začalo se mnohem víc točit v exteriérech. Leckteří lidé z realizačního týmu dělají tyhle velké věci poprvé, takže považuju za svou povinnost, přinejmenším morální, podpořit je osobní přítomností. Rodí se něco nového. Je úžasné, že jsem u toho a že, když chci, mám také poslední slovo.
Kňažko je příjemný
Funkce výrobní ředitelky zavání spíše technickými a organizačními záležitostmi než velkou kreativitou.
Jak kde. V Joj má generální ředitel čtyři ředitele jednotlivých úseků. Dohromady tvoříme tým, který toho hodně řeší společně. Takže u nás je výrobní ředitel funkcí kreativní, v jiné televizi to ale může být ten, kdo hlavně vyplňuje všelijaké tabulky.
Jak se vám spolupracuje s generálním ředitelem Milanem Kňažkem? Není to morous?
Je moc příjemný člověk! Ovládá to, čemu se říká týmový duch, a já s ním nemám nejmenší problém. Jsem ráda, že jsem se s ním potkala, a lichotí mi, že s ním spolupracuju.
Říkáte příjemný člověk? Hodně lidem, Čechům i Slovákům, se kdysi líbil mnohem víc jako herec než po revoluci jako politik.
Každý něco umí lépe a něco hůře.
Mám tomu rozumět tak, že jako politikovi se mu moc nedařilo?
Nenuťte mě, abych komentovala politickou kariéru svého ředitele. K tomu mě nepřemluvíte.
S novinařinou jste už skončila?
Dá se s novinařinou skončit? Kdysi jeden ředitel televize, když jsem přešla do jiné televize, říkal, že jsem skončila s novinařinou. Jenže něco jako bývalý novinář neexistuje. Toho novináře máte pořád v sobě. Ačkoliv já už možná nikdy nenapíšu žádný článek, nenatočím novou reportáž, neodmoderuju žádný zpravodajský pořad nebo politickou diskusi.
Mně se však zdá, že se vám novinařina zprotivila. Nedávno jste řekla, že jste si uvědomila, jakou roli sehrávají majitelé médií a jaký prostor zbývá novinářům. A že proto už nechcete tuhle profesi dělat.
To je pravda. Proto už nejsem novinářka. Ale svět se rychle mění. Podívejte se na internet, kolik se tam toho dá psát. Sice to zatím nečte moc lidí, ale za dvacet let to může být jinak. Třeba zjistím, že v takových podmínkách chci psát, že se chci stát svobodným autorem.
Jako televizní novinářka jste neměla volný prostor?
Cítila jsem to tak, že nemám žádný velký prostor. Ale kdoví, třeba jsem byla špatná já.
Možná jsem ten prostor mohla mít a jenom jsem si ho neuměla urvat, nebyla jsem dostatečně průrazná.
O které televizi mluvíte?
Byla jsem jen ve dvou - v České televizi a v Nově. V obou jsem zažila situace, kdy jsem neodvysílala něco, co jsem si myslela, že bych odvysílat měla. Anebo neřekla něco, co jsem měla říct. Možná to byla autocenzura, možná jsem si zachránila místo.
Co se vám víc zamlouvá - veřejnoprávní, nebo komerční televize?
Veřejnoprávní model jako občan miluju. Je to úžasný vynález a budu se za něj bít, aby nikdy neskončil. Avšak komerční model je také zajímavý. V žádném případě tyhle dva modely nestojí proti sobě.
Vy musíte být šťastný člověk. Kdysi jste si pochvalovala Českou televizi. Potom jste tvrdila, že jste velmi spokojená v Nově. No a nyní v Joj je prý vaše práce ještě zajímavější.
A to člověk nemůže být spokojený?
Může, ale nejste pokaždé jen loajální ke svému zaměstnavateli?
Podívejte, v České televizi jsem toho hodně milovala a dost věcí se mi naopak nezamlouvalo. Ale neodcházela jsem kvůli tomu, že by se mi nelíbilo, jak tam funguje celkový systém. Když jsem pak na Nově moderovala Televizní noviny, cítila jsem, že je moje tvůrčí práce hodně okleštěná.
Více volna, větší plat
Tak proč jste tam přestupovala?
To vám povím ráda, protože se o tom dodnes vypráví spousta mýtů. VČT jsem moderovala večerní "21" a vracela se domů tak hodinku před půlnocí. Měla jsem malé dítě a uvažovala jsem, že budu muset téhle profese nechat. Ale do toho jsem dostala nabídku z Novy: budete mít čtyři dny práce, čtyři dny volna, po zprávách budete přicházet domů v půl deváté večer místo v jedenáct a dostanete dvojnásobný plat.
Takže nešlo odolat?
Neměla jsem proč váhat. Získala jsem výhodnější podmínky a více času na syna. Vždy jsem se o něj starala sama. Jeho otec se o něj nikdy nezajímal, nijak mi nepřispíval a já se ho o nic neprosila. V takové situaci moc možností nemáte. Buď být chudý jako kostelní myš a nic v životě nedokázat. A takhle chudý dítě vychovávat s tím, že s ním můžete být skoro pořád. Anebo si necháte pomáhat. Jako já od své babičky. Pak nejste chudý jako myš a pracujete na své kariéře. Jenomže dítěti jste schopen něco dát, až když je trochu větší. Babička už je ale starší dáma, a když syn začal chodit do školy, nezvládala ho hlídat a ještě se s ním učit.
Při moderování Televizních novin na Nově, kdy jste se stala jednou z nejznámějších žen v zemi, se vaše pracovní vytížení zmenšilo?
Ve čtyřech volných dnech jsem měla čas doučit se se synem to, co jsem při čtyřech pracovních dnech zanedbala. A ještě jsem mohla na syna každý den počkat, než se vrátil ze školy. Teprve pak jsem odcházela do Novy na odpolední poradu.
Čím vás zaujala nabídka z televize Joj?
Vždycky jsem si říkávala, že by mě bavilo něco organizovat. O produkci jsem se zajímala už jako moderátorka. No a ředitel výroby, tedy funkce, kterou v Joj zastávám, je vlastně ředitel produkce.
Opět jste si polepšila i finančně?
Ano, polepšila.
Jak na Slovensku přijímají české manažery, kteří jim přicházejí šéfovat?
Co jsem slyšela, tak je berou dobře. Pokud jde o mě, nemám nejmenší problém.
Netvrďte mi, že si hned od začátku všichni rozzářeně říkali, joj, ta nás to naučí.
Zpočátku možná vládla určitá nedůvěra nebo napjatější očekávání, co se ze mě vyklube. Jestli se nebudu nad ostatní nadřazovat, že jsem z té veliké Novy a že všechno vím lépe. Ale to se brzy rozplynulo a spolupráce je velmi dobrá. Mám výborný tým, s nímž jsem strašně spokojená.
Neharaší, jsou vřelejší
V čem jsou Slováci jiní než Češi?
Jsou vstřícnější, vřelejší a družnější. Rádi se scházejí a chtějí se bavit.
Zamlouvá se vám to? Celá léta působíte rezervovaně a chladně.
Máte pravdu, jsem studený typ. Ale Slovákům to zjevně nevadí. Překračují moje kruhy, stoupají si blízko a jsou hodně bezprostřední. Chytají mě pod paží nebo kolem ramen. Zpočátku jsem z toho byla zděšená. Pokaždé jsem celá ztuhla a zcepeněla. Ale pak jsem zjistila, že to dělají všichni naprosto běžně a že to není obtěžování či sexuální harašení.
A vínko? Chutná vám? Nebo si dáváte něco ostřejšího?
Téměř nepiju. Pravda, na začátku jsem měla trochu potíž vysvětlit, že nebudu tak schopná jako oni.
Jinak se při bratislavských večírcích cítíte fajn? V době, kdy jste byla jednou z hlavních hvězd televize Nova, jste se společenským akcím vyhýbala.
V Praze jsem skoro nikam nechodila. Na Slovensku jsem však zjistila příjemnou věc. Společenských akcí se tam neúčastní mnoho bulvárních fotografů. Takže si můžete dát skleničku a zatancovat si, aniž by vás u toho okamžitě fotili. A lidé, které v Bratislavě poznávám, jsou o poznání přátelštější.
V posledních deseti dvanácti letech jste pro noviny a časopisy rozdala víc rozhovorů než kdekterá populární zpěvačka nebo herečka. Nepřišlo vám to zvláštní?
Vždycky mi to připadalo komické novinář dělal rozhovor s novinářem. Nejprve jsem se pokoušela rozhovory odmítat, ale pak jsem pochopila, že mohou prospívat nejen médiu, v němž pracuju, ale někdy i mně.
Zatímco od druhé poloviny devadesátých let se většina rozhovorů točila kolem vašeho soukromí, předtím jste mluvila o práci válečného reportéra. Které téma vás bavilo víc?
Myslela jsem, že Bosna by měla lidi zajímat. Už tehdy jsem považovala Srbsko za agresora, ačkoliv to tak mezinárodní společenství ještě nevidělo. Cítila jsem jako svou povinnost o válečných hrůzách mluvit. Teprve později začaly vycházet rozhovory o mně. Fakt je, že v té době už jsem ale neměla žádné velké nosné téma. Určitě jím nebylo třeba to, že jsem uváděla diskusní Sedmičku.
Na jaře 1988 jste se podruhé rozvedla a od té doby jste se už neprovdala. To jste tolik vybíravá?
Po dvou krátkých manželstvích si už dávám velký pozor. Nikdy jsem s nikým nemusela žít z existenčních důvodů, takže jsem nepolykala věci, které mi zásadně vadily. A teď, ve středním věku, se už člověk s jiným sžívá mnohem hůř než ve dvaceti. Chytrých a tolerantních osobností je dnes k dispozici míň než před dvaceti lety. A víte proč? Protože je mi o dvacet víc. Ženy mají strašnou nevýhodu. Chlap ještě v padesáti může sbalit dvacítku a nikdo se nepohoršuje. Ale kdyby čtyřicetiletá chodila s dvacetiletým, tak si na ni budou všichni ukazovat jako na zebru. Není to nespravedlivé?
Moment, vy byste o takový vztah stála?
S dvacetiletým klukem? Ne, to určitě ne!
Proč myslíte?
Před nějakými pěti, možná sedmi roky jste prohlašovala, že až syn povyroste, vrátíte se ke svým reportážím z cizích zemí. Anebo odjedete na pár roků do Afriky. Ale místo dobrodružných výprav jste se přestěhovala do poklidné kanceláře v Bratislavě.
Jak víte, že je poklidná? To se mýlíte, klidu jsem si zatím moc neužila. Už samo rozhodnutí odejít z Prahy do Bratislavy brali mnozí moji známí jako velké dobrodružství.
Ve srovnání s Afrikou?
Když hodnotím změnu povolání, neřekla bych, že Afrika je větší dobrodružství než Bratislava.
Co je na Bratislavě tak vzrušujícího?
Práce. Něco jiného je stát před kamerou a něco zcela jiného je organizovat vše tak, aby někdo vůbec mohl před kameru předstoupit. V televizi Joj jsem od března a už jsem stihla poznat, že mám teď zajímavější profesi než bylo všechno, co jsem dělala doposud.
Vysedávání v kanceláři je zajímavější než natáčení válečných reportáží nebo živé moderování prestižních televizních debat?
Nevysedávám v kanceláři. Jsme malá televize, kde máme funkce zdvojené, ztrojené, prostě znásobené. Úkolů je hrozně moc, připravujeme spoustu novinek. Začalo se mnohem víc točit v exteriérech. Leckteří lidé z realizačního týmu dělají tyhle velké věci poprvé, takže považuju za svou povinnost, přinejmenším morální, podpořit je osobní přítomností. Rodí se něco nového. Je úžasné, že jsem u toho a že, když chci, mám také poslední slovo.
Kňažko je příjemný
Funkce výrobní ředitelky zavání spíše technickými a organizačními záležitostmi než velkou kreativitou.
Jak kde. V Joj má generální ředitel čtyři ředitele jednotlivých úseků. Dohromady tvoříme tým, který toho hodně řeší společně. Takže u nás je výrobní ředitel funkcí kreativní, v jiné televizi to ale může být ten, kdo hlavně vyplňuje všelijaké tabulky.
Jak se vám spolupracuje s generálním ředitelem Milanem Kňažkem? Není to morous?
Je moc příjemný člověk! Ovládá to, čemu se říká týmový duch, a já s ním nemám nejmenší problém. Jsem ráda, že jsem se s ním potkala, a lichotí mi, že s ním spolupracuju.
Říkáte příjemný člověk? Hodně lidem, Čechům i Slovákům, se kdysi líbil mnohem víc jako herec než po revoluci jako politik.
Každý něco umí lépe a něco hůře.
Mám tomu rozumět tak, že jako politikovi se mu moc nedařilo?
Nenuťte mě, abych komentovala politickou kariéru svého ředitele. K tomu mě nepřemluvíte.
S novinařinou jste už skončila?
Dá se s novinařinou skončit? Kdysi jeden ředitel televize, když jsem přešla do jiné televize, říkal, že jsem skončila s novinařinou. Jenže něco jako bývalý novinář neexistuje. Toho novináře máte pořád v sobě. Ačkoliv já už možná nikdy nenapíšu žádný článek, nenatočím novou reportáž, neodmoderuju žádný zpravodajský pořad nebo politickou diskusi.
Mně se však zdá, že se vám novinařina zprotivila. Nedávno jste řekla, že jste si uvědomila, jakou roli sehrávají majitelé médií a jaký prostor zbývá novinářům. A že proto už nechcete tuhle profesi dělat.
To je pravda. Proto už nejsem novinářka. Ale svět se rychle mění. Podívejte se na internet, kolik se tam toho dá psát. Sice to zatím nečte moc lidí, ale za dvacet let to může být jinak. Třeba zjistím, že v takových podmínkách chci psát, že se chci stát svobodným autorem.
Jako televizní novinářka jste neměla volný prostor?
Cítila jsem to tak, že nemám žádný velký prostor. Ale kdoví, třeba jsem byla špatná já.
Možná jsem ten prostor mohla mít a jenom jsem si ho neuměla urvat, nebyla jsem dostatečně průrazná.
O které televizi mluvíte?
Byla jsem jen ve dvou - v České televizi a v Nově. V obou jsem zažila situace, kdy jsem neodvysílala něco, co jsem si myslela, že bych odvysílat měla. Anebo neřekla něco, co jsem měla říct. Možná to byla autocenzura, možná jsem si zachránila místo.
Co se vám víc zamlouvá - veřejnoprávní, nebo komerční televize?
Veřejnoprávní model jako občan miluju. Je to úžasný vynález a budu se za něj bít, aby nikdy neskončil. Avšak komerční model je také zajímavý. V žádném případě tyhle dva modely nestojí proti sobě.
Vy musíte být šťastný člověk. Kdysi jste si pochvalovala Českou televizi. Potom jste tvrdila, že jste velmi spokojená v Nově. No a nyní v Joj je prý vaše práce ještě zajímavější.
A to člověk nemůže být spokojený?
Může, ale nejste pokaždé jen loajální ke svému zaměstnavateli?
Podívejte, v České televizi jsem toho hodně milovala a dost věcí se mi naopak nezamlouvalo. Ale neodcházela jsem kvůli tomu, že by se mi nelíbilo, jak tam funguje celkový systém. Když jsem pak na Nově moderovala Televizní noviny, cítila jsem, že je moje tvůrčí práce hodně okleštěná.
Více volna, větší plat
Tak proč jste tam přestupovala?
To vám povím ráda, protože se o tom dodnes vypráví spousta mýtů. VČT jsem moderovala večerní "21" a vracela se domů tak hodinku před půlnocí. Měla jsem malé dítě a uvažovala jsem, že budu muset téhle profese nechat. Ale do toho jsem dostala nabídku z Novy: budete mít čtyři dny práce, čtyři dny volna, po zprávách budete přicházet domů v půl deváté večer místo v jedenáct a dostanete dvojnásobný plat.
Takže nešlo odolat?
Neměla jsem proč váhat. Získala jsem výhodnější podmínky a více času na syna. Vždy jsem se o něj starala sama. Jeho otec se o něj nikdy nezajímal, nijak mi nepřispíval a já se ho o nic neprosila. V takové situaci moc možností nemáte. Buď být chudý jako kostelní myš a nic v životě nedokázat. A takhle chudý dítě vychovávat s tím, že s ním můžete být skoro pořád. Anebo si necháte pomáhat. Jako já od své babičky. Pak nejste chudý jako myš a pracujete na své kariéře. Jenomže dítěti jste schopen něco dát, až když je trochu větší. Babička už je ale starší dáma, a když syn začal chodit do školy, nezvládala ho hlídat a ještě se s ním učit.
Při moderování Televizních novin na Nově, kdy jste se stala jednou z nejznámějších žen v zemi, se vaše pracovní vytížení zmenšilo?
Ve čtyřech volných dnech jsem měla čas doučit se se synem to, co jsem při čtyřech pracovních dnech zanedbala. A ještě jsem mohla na syna každý den počkat, než se vrátil ze školy. Teprve pak jsem odcházela do Novy na odpolední poradu.
Čím vás zaujala nabídka z televize Joj?
Vždycky jsem si říkávala, že by mě bavilo něco organizovat. O produkci jsem se zajímala už jako moderátorka. No a ředitel výroby, tedy funkce, kterou v Joj zastávám, je vlastně ředitel produkce.
Opět jste si polepšila i finančně?
Ano, polepšila.
Jak na Slovensku přijímají české manažery, kteří jim přicházejí šéfovat?
Co jsem slyšela, tak je berou dobře. Pokud jde o mě, nemám nejmenší problém.
Netvrďte mi, že si hned od začátku všichni rozzářeně říkali, joj, ta nás to naučí.
Zpočátku možná vládla určitá nedůvěra nebo napjatější očekávání, co se ze mě vyklube. Jestli se nebudu nad ostatní nadřazovat, že jsem z té veliké Novy a že všechno vím lépe. Ale to se brzy rozplynulo a spolupráce je velmi dobrá. Mám výborný tým, s nímž jsem strašně spokojená.
Neharaší, jsou vřelejší
V čem jsou Slováci jiní než Češi?
Jsou vstřícnější, vřelejší a družnější. Rádi se scházejí a chtějí se bavit.
Zamlouvá se vám to? Celá léta působíte rezervovaně a chladně.
Máte pravdu, jsem studený typ. Ale Slovákům to zjevně nevadí. Překračují moje kruhy, stoupají si blízko a jsou hodně bezprostřední. Chytají mě pod paží nebo kolem ramen. Zpočátku jsem z toho byla zděšená. Pokaždé jsem celá ztuhla a zcepeněla. Ale pak jsem zjistila, že to dělají všichni naprosto běžně a že to není obtěžování či sexuální harašení.
A vínko? Chutná vám? Nebo si dáváte něco ostřejšího?
Téměř nepiju. Pravda, na začátku jsem měla trochu potíž vysvětlit, že nebudu tak schopná jako oni.
Jinak se při bratislavských večírcích cítíte fajn? V době, kdy jste byla jednou z hlavních hvězd televize Nova, jste se společenským akcím vyhýbala.
V Praze jsem skoro nikam nechodila. Na Slovensku jsem však zjistila příjemnou věc. Společenských akcí se tam neúčastní mnoho bulvárních fotografů. Takže si můžete dát skleničku a zatancovat si, aniž by vás u toho okamžitě fotili. A lidé, které v Bratislavě poznávám, jsou o poznání přátelštější.
V posledních deseti dvanácti letech jste pro noviny a časopisy rozdala víc rozhovorů než kdekterá populární zpěvačka nebo herečka. Nepřišlo vám to zvláštní?
Vždycky mi to připadalo komické novinář dělal rozhovor s novinářem. Nejprve jsem se pokoušela rozhovory odmítat, ale pak jsem pochopila, že mohou prospívat nejen médiu, v němž pracuju, ale někdy i mně.
Zatímco od druhé poloviny devadesátých let se většina rozhovorů točila kolem vašeho soukromí, předtím jste mluvila o práci válečného reportéra. Které téma vás bavilo víc?
Myslela jsem, že Bosna by měla lidi zajímat. Už tehdy jsem považovala Srbsko za agresora, ačkoliv to tak mezinárodní společenství ještě nevidělo. Cítila jsem jako svou povinnost o válečných hrůzách mluvit. Teprve později začaly vycházet rozhovory o mně. Fakt je, že v té době už jsem ale neměla žádné velké nosné téma. Určitě jím nebylo třeba to, že jsem uváděla diskusní Sedmičku.
Na jaře 1988 jste se podruhé rozvedla a od té doby jste se už neprovdala. To jste tolik vybíravá?
Po dvou krátkých manželstvích si už dávám velký pozor. Nikdy jsem s nikým nemusela žít z existenčních důvodů, takže jsem nepolykala věci, které mi zásadně vadily. A teď, ve středním věku, se už člověk s jiným sžívá mnohem hůř než ve dvaceti. Chytrých a tolerantních osobností je dnes k dispozici míň než před dvaceti lety. A víte proč? Protože je mi o dvacet víc. Ženy mají strašnou nevýhodu. Chlap ještě v padesáti může sbalit dvacítku a nikdo se nepohoršuje. Ale kdyby čtyřicetiletá chodila s dvacetiletým, tak si na ni budou všichni ukazovat jako na zebru. Není to nespravedlivé?
Moment, vy byste o takový vztah stála?
S dvacetiletým klukem? Ne, to určitě ne!
|
JITKA OBZINOVÁ |
 Jitka Obzinová při on-line rozhovoru v redakci iDNES |
