Jeho laboratoř v Praze-Dejvicích na Flemingově náměstí se podílí na vývoji léků proti AIDS, hepatitidě B, pásovým oparům, leukemii a řadě nádorových onemocnění. "A byly doby, kdy bych dal všechny své úspěchy za to, kdybych uměl tolik řemesel jako můj tatínek. S tímhle si vodovod ani auto nespravím," dodává.
Jeho vystupování a mluva ladí s jeho vzezřením. Antonín Holý je pomenší nenápadný muž v šedém oblečení, kterého byste si v tramvaji či v metru nevšimli. Svou nenápadností připomíná spíše účetního z JZD či poštovního úředníka z malého města.
Teprve když ho otázka zaujme, zazáří mu oči a prozradí na něj vnitřní živost, bystrost a pronikavou inteligenci. To se stalo, když jsem se zeptal: Proč jste šel studovat a nešel do učení?
Žáku Holému učarovala knížka o lučbě
"Protože jsem po otci nezdědil jeho manuální zručnost a šikovnost a protože mě učení bavilo. Jenže tehdá, v padesátých letech, říkali, že ti nejlepší musí do hornictví. Ale těmhle "svodům" jsem upřímně odolal. Maturoval jsem ve svazácké košili s vyznamenáním na jedenáctiletce v Karlíně a v té době mně už bylo dávno jasné, co chci dělat. V dětství se mi totiž dostala do ruky knížka o lučbě, učebnice pro císařská a královská gymnázia s krásnými mědirytinami, a nejspíš v té době jsem si řekl, že tenhle obor je zajímavý."
Za války a těsně po ní se na trhu objevovaly překlady německých knížek typu Pokusy, které se podaří a podle nich začal žák Holý doma experimentovat. Měl štěstí, protože po roce 1948, než byli úplně zlikvidováni živnostníci, existovali ještě drogisté, u nichž se dalo ledacos sehnat.
Člověk si mohl sám udělat třeba bengálské ohně. Problém byl jen s chemickým sklem, ale i to se v posledních krámcích soukromníků dalo obstarat. Pak však zmizelo všechno, hlavně chemikálie. Asi se režim bál, aby si nikdo nevyrobil výbušninu.
Z čeho jste vyráběl bengálské ohně? zeptal jsem se v malinké pracovně RNDr. Antonína Holého, DrSc., kam se vejde stěží sektorová stěna s vestavěnou skříní, pracovní stůl s počítačem a lavice s dvěma křesílky.
"Jo, to by se už dneska těžko dělalo," pravil a opět ožil. "Neseženete ani pravé bukové dřevěné uhlí, ani pravou krystalickou síru, které se dají rozetřít. Další věci už se sehnat dají a nějaká ta barvička taky: cesium, aby to bylo červené, baryum, aby to bylo zelené, a měď, aby to bylo modré."
Možná jsem byl trochu pohodlný...
Díky tomu, že Antonín Holý věděl snad od deseti let, čím chce být, a dělal doma pokusy (a také si mockrát popálil ruce), bylo jasné, že půjde na univerzitu. Zajímala ho věda a její konkrétní výstupy. Jediné, co v té době nevěděl, bylo, že se dá na organiku. Ta mu učarovala až na škole, protože je prý nejkošatější.
"Po univerzitě jsem přišel sem do ústavu k profesoru Šormovi (František Šorm, akademik, 1913-1980 - pozn. red.), který vlastně založil nejen tenhle ústav, ale spolu s dalšími i Akademii, protože Zdeněk Nejedlý byl už tehdy senilní. Tady pracuji dodnes. Dokonce i v těchto místech, kde teď spolu sedíme, byla laboratoř. Vedle jsem začínal v roce 1960 s aspiranturou, kterou jsem dělal na nových zajímavých reakcích prudce jedovatého fosgenu. Bojového plynu."
Po aspirantuře nemohl Antonín Holý na svých výzkumech pokračovat, protože pro něho v laboratoři nebylo místo. Nastoupil tedy do oddělení nukleových kyselin a to, jak sám říká, byla pro něj první důležitá výhybka.
"Druhá výhybka mě přivedla k systematickému zájmu o biologicky užitečné a účinné látky, a to bylo někdy v roce 1965 nebo 1966. Pak ale přišel rok 1968 a většina kolegů, s kterými jsem spolupracoval, emigrovala. Asi ze čtyřiceti vědců deset významných osobností odešlo. Šlo hlavně o starší generaci, nechtěli zažít druhý únor 1948. Já jsem tady měl rodiče, kteří se ve mně viděli, a nebyl jsem ani ochoten riskovat budoucnost rodiny. I když už jsem měl na Západě dost kontaktů. Možná jsem byl i trochu pohodlný. Nakonec se nám tu potom pracovalo dobře. Nemuseli jsme se politicky angažovat a mohli jsme jen pracovat."
Třetí série pokusů, tři léky
Antonín Holý začal s výzkumem a vývojem protinádorových látek, což znamenalo rozšířit si vzdělání v biologii a v medicíně. Podílel se na vývoji nového léku, určeného proti leukemii. Pohled na holé dětské hlavičky po chemoterapii ho v nastoupené cestě jen utvrdil.
"K hlavní, třetí výhybce jsem dospěl v roce 1976, kdy jsem se setkal s profesorem de Clercqem z belgické univerzity v Lovani, mladým lékařem, virologem, který rozuměl i chemii. A jemu jsem poslal látku, kterou jsme vyvinuli, aby ji otestoval - nejdříve na buňkách a potom na myších. Ukázalo se, že je účinná. To ale byla již druhá série pokusů. První jsme realizovali v Čechách a z toho vznikl Duvira gel, který je určen proti oparům."
Z třetí série pokusů, prováděných kolem roku 1985, vznikly nakonec tři léky: Vistide proti planým neštovicím a dalším virům (počítá se s ním i jako s možným lékem proti pravým neštovicím), Viread proti AIDS a Hepsera proti hepatitidě typu B. Tou je dnes ve světě nakaženo daleko více lidí než AIDS. Hepsera se začala prodávat loni.
Důležitá je intuice a zkušenosti
"S prodejem licence ale byly velké patálie. Nejdříve jsme museli v roce 1986, kdy byla látka patentována, prokázat, že o další vývoj nemá v našem průmyslu nikdo zájem. Teprve potom jsme je mohli nabízet v zahraničí. To za nás udělal spolumajitel patentu profesor de Clercq. V Americe na východním pobřeží našel firmu Bristol-Mayers. Ta se bohužel do roka spojila se společností Squibb, která o další vývoj našich preparátů už nestála. Vyvíjela své vlastní látky."
Holý a de Clercq měli naštěstí v rukou licenční smlouvu, která jim v případě přerušení výzkumu zaručovala nejen vrácení práv, ale i veškeré dokumentace o dosavadních firemních výzkumech.
Majitelé patentu na tom tedy vydělali. Pracovníci z Bristol-Mayers navíc dali výpověď a odešli do malé firmičky (asi s třiceti lidmi), která byla ochotna ve vývoji látky pokračovat. "Dnes jich tam pracuje přes tisíc, a to vyvíjeli jen naše látky a svůj nový protichřipkový preparát," pochlubil se Holý.
Úspěch byl znát i v zaměstnání. Holý byl v roce 1994 jmenován ředitelem ústavu, kde před třiačtyřiceti lety začínal jako aspirant. Přesto laboratoř neopustil. "Alespoň půl dne jsem se tam snažil být od pondělka do pátku."
A na čem teď pracujete, zeptal jsem se zvědavě. Antonín Holý se nadechl a rozhodil ruce: "To je moc složité, aby se to dalo vysvětlit v novinách. Navíc celý život pracuji současně na třech či čtyřech věcech, aby to trochu odsejpalo. Vědec se nemá zaměřit na jeden cíl, protože tím promrhá spoustu času. Dnes ještě nemůžeme pracovat jen na počítači a namodelovat si účinnou látku. K tomu budeme muset víc rozumět virům i těm látkám. Zatím musíme jít cestou zkoušek a omylů. Ověřuji své představy a k tomu je třeba velké intuice a dlouholeté zkušenosti. Dokonce bych řekl, že zkušenost je nudná, ale platí víc."
Jste tedy vědec? Říkáte si tak? zeptal jsem se závěrem. Antonín Holý zakroutil hlavou: "Kdepak, to slovo nemám rád, protože mi zní trochu zpupně. Raději mám výraz vědecký pracovník, tam zazní slovo práce, která je v té naší činnosti moc důležitá. Ani nemám rád slovo badatel. Já nebádám nad něčím, já na něčem pracuji."
|
ANTONÍN HOLÝ • Odkud jsem • Čím vším jsem byl V roce 1960 jsem začal aspiranturu v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, který řídil profesor Šorm, jemuž za mnohé vděčím. Bohužel ho v roce 1970 vyhodili. Od roku 1994 jsem dvě období řediteloval já. V roce 1966 jsem pracoval tři měsíce v Göttingenu v Německu. Na dnešních politicích se mi nelíbí, že dávají na vědu jen 0,56 procenta HDP. V porovnání s cizinou (2 až 3 procenta i víc) je to žalostně málo. I proto jsem loni přijal Medaili Za zásluhy - aby se upozornilo, že se u nás dělá úspěšně věda. • Co důležitého jsem dokázal • Můj nejbližší velký úkol |
