Obyčejné hvězdy

- Mluví spolu, jako by se kamarádili odjakživa. Pořád se smějí. Ještě před rokem však Jana Brejchová znala Vladimíra Pucholta tak, jak si ho pamatuje většina z nás - z filmu. Opačně to platí stejně. Teprve režisér Vojtěch Jasný je dokázal svést, aby si spolu zahráli v jeho filmu Návrat ztraceného ráje. První setkání muže a ženy, bez nichž by český film šedesátých let nebyl tím, čím byl - inspirovalo tento rozhovor. Povídala jsem si s každým zvlášť a pak i s oběma najednou. S Vladimírem Pucholtem jsme seděli v suterénní jídelně nenápadného hotelu, když na skok přijel se svou ženou do Prahy. Snídal smažená vajíčka a byl to skutečně on, ten překotně slušný muž, nekonečně ohleduplný, jehož zajíkavá řeč není hereckou fintou, ale osobitým rysem - proto jsem se ji pokusila zachovat. Takový je Vladimír Pucholt, i když léčí kanadské dětské pacienty. S Janou Brejchovou jsme si povídaly pod panoramatem Hradčan. V kavárně Slavia si objednala kávu s umělým sladidlem. Elegantní, zpočátku skoupá na slovo. Až jméno Vladimír Pucholt ji rozproudilo do toku slov, zvláštně brejchovsky intonovaných. Oba pak pracovali - při namlouvání textů ve studiu se spolu v kabině pošťuchovali, dotýkali se, řehtali - jako by jim bylo těch devatenáct, kdy se měli potkat.

Dokážete si vybavit, co jste dělali, když jste poprvé zaznamenali jméno toho druhého?
Jana: Muselo to být v první polovině šedesátých let. To jsem točila jeden film za druhým - Odvahu pro každý den, Klarinety, Návrat ztraceného syna... A Vladimíra Pucholta tehdy znal každý, běžely Lásky jedné plavovlásky, Starci na chmelu. Jeho Ahóój z Černého Petra se stalo legendou. Byl takový křehký, klukovský a nesmírně čistý. Velký talent.
Vladimír: Janička byla skutečně veliká hvězda. Ne v tom smyslu západním, ona - byla fenomén. Byla strašlivě něžná a krásná, když hrála s panem režisérem Krejčíkem v prvním filmu, na který si pamatuju - to bylo Probuzení. Učil jsem se tehdy v Tesle. Hrát jsem začal až o dva roky později a shodou okolností s panem režisérem Jiřím Krejčíkem - mohl jsem se ho zeptat, jaká je Jana Brejchová a on by se na mě podíval a já bych se tak styděl, že se tak ptám...

Potkali jste se tehdy alespoň mimoděk?
Jana: Ne. Nevzpomínám si. To bych věděla - já si to nepamatuju.
Vladimír: Janička byla něco nedosažitelného, že jo. Občas jsem ji vídával, ale nikdy jsem se netroufl jí něco říct, mezi námi byl strašný rozdíl. Já se - i do dneška - já se dost stydím takhle otravovat. Jednou se přišla s panem Brodským podívat na natáčení Černého Petra - ona toho Miloše Formana má pořád nějak ráda - povídali si a já jsem na ně koukal zpovzdálí, to byla jejich záležitost, do toho jsem se nepletl, já jsem je tam akorát viděl. No a potom samozřejmě nic - než jsme se nadáli, mně bylo dvacet čtyři let, a to už jsem šel do Anglie.

Věděli jste, když jste četli scénář Vojtěcha Jasného, kdo bude vaším filmovým partnerem?
Jana: Pan režisér mi řekl, že má několik typů, mezi kterými vede Vladimír Pucholt, ale nebylo ani trochu jisté, že se ho podaří přemluvit. No a mně se za prvé moc líbil scénář - to musím říct - a jméno Vladimír Pucholt mě vyloženě potěšilo. Tušila jsem, že setkání s ním musí být každopádně alespoň zajímavé. A já se nikdy nevyhýbám lidem, kteří něco umějí, jsou chytří nebo roztomilí nebo všecko dohromady.
Vladimír: Neměl jsem vůbec potuchu a jen jsem si říkal: doufejme, že to bude někdo, s kým si budu rozumět. Najednou mi řekli, že to bude Jana Brejchová... A to mě poděsilo! Já měl z ní trému, já jsem se opravdu, já jsem se opravdu bál, co z tohohletoho bude. A Vojta Jasný říká: Nebojte se, Vladimíre, nebojte se. A už jsme jeli a už se točilo.

Pamatujete si tu chvíli, kdy vás seznámili?
Jana: Absolutně přesně. Bylo loňské horké léto, domeček v Bystrém, který si pronajal pan Jasný, Vladimír seděl, já jsem vešla, Vladimír vstal a řekl: Dobrý den. Podala jsem mu ruku a dala mu pusu na tvář. A on mi dal dárek, představte si! Takovou etui - to už mě drobně zděsilo, otevřela jsem ji a uvnitř se třpytil náhrdelník z českých granátů! Říkám Vladimírovi: Ježíši, to ne! A on: To teda jo. Za pár dnů mi povídá kostymérka: Paní Brejchová, mohla byste mi ukázat ty hodinky, co vám dal pan Pucholt? No, hodinky jsem nedostala a nedalo mi to, abych se později nezeptala Vladimíra, jestli něco nepopletl. A on mi vyprávěl, jak skutečně koupil hodinky a později se doslechl, že je vyrábějí nějací nešťastní lidé a nechtěl, abych něco takového od něj dostala jako dárek.
Vladimír: Hned při prvním setkání ten strach z Jany ze mě trošičku spadl, ale ne úplně. Nesmíte zapomenout, že jsem třicet let nehrál. Nevím, jaká byla zamlada, nevím, jestli jí kdy sláva stoupla do hlavy anebo ten život jí stoupnutí slávy z hlavy vymlátil, protože ten život neměla děvenka lehký. Ale fakt je, že je to úžasná ženská. Když to odpoledne konečně přijela, hned od samého začátku - hned kouřila, hned kouřila. Ona byla výborná - to vám můžu říct - ona byla výborná .

Kouření nezmiňuje Vladimír Pucholt asi jen tak náhodou.
Jana: To víte, že ne, začalo to hned první natáčecí den. Jakmile mě zahlédl s cigaretou, spustil: Janičko, p r o s í m   t ě, nekuř! Říkal to tak upřímně a starostlivě, až jsem se rozhodla, že ho nebudu trápit a přestala jsem před ním kouřit. Celý štáb o té hře věděl a vždycky mě varovali, že se blíží. Jednou točil Vladimír v exteriéru a já jsem si běžela zakouřit za kamion, když někdo volá: Vladimír! Típla jsem to a on se blížil a už zase: Janičko, p r o s í m... ukazuju prázdnou ruku a on: Já jsem ten dým za náklaďákem viděl... No a tak to bylo pořád.
Vladimír: Jako lékař si myslím, že je škoda, aby se Janička takhle huntovala. Bylo by lepší, kdyby toho nechala... Ale člověk nemůže pořád někoho poučovat, jak má žít. Když někdo rád kouří, nedělá nikomu nic špatného - akorát sobě. To je škoda.

Ve filmu hrajete stárnoucí manželský pár, který se po emigraci setkává doma, v obci Bystré na Moravě. Přivážejí si s sebou složité zkušenosti, které poznamenaly jejich vztah - bylo vám to blízké?
Jana: Musím říct, že moje role ve filmu nedominuje, je spíš okrajová, vlastně pár scén, kdy s Poutníkem - Vladimírem rekapitulujeme život, mluvíme o našem životě v emigraci, o problémech v našich vztazích, které nejsou konkrétní - zkrátka problémy. Dovedu si je představit a tušila jsem, jak zahrát i zamlčené a promlčené problémy, které ve vztahu mezi mužem a ženou žijí své životy. Ale Vladimír do toho začal drobně vrtat, rozebírat, co se mezi nimi stalo, proč žijí současně odděleně i spolu - dala jsem mu za pravdu, že to musí být jasné aspoň mezi námi herci. Přišel na to, že chlad vztahu hlavních postav způsobila dávná nevěra. A protože Vladimír je takový, jaký je, zdálo se mu, že někteří lidé nevěru nedokáží odpustit.
Vladimír: Víte, já jsem si musel, to jsem absolutně musel, ujasnit, co ty dva lidi ve filmu rozděluje a co je naopak drží při sobě. Jana má v sobě rozum i zkušenost ženy, kterou ve filmu přestavuje. Snad to můžu říct - zkušenost ženy, která byla několikrát strašně zrazená. Má lidskou hloubku, emocionální paměť - jak herci říkají. Ale já jsem to rozebíral. Říkal jsem jí: Víš, Jano, já jsem ti musel v minulosti něco strašnýho udělat. A co může mužskej udělat ženský, než ji zradit v něčem, v čem se ona opravdu exponovala - stála za ním a on si ve chvíli, kdy se postavil na nohy, našel někoho jiného... To je jediné, co si dokážu představit, že ty dva muselo rozdělit. Ale něco mezi nimi zbylo, že spolu zůstali... To jsme museli s Janou najít, já jsem to potřeboval zjistit, abych hrál pravdu.

A našli jste na to uprostřed natáčení čas?
Jana: Měli jsme jedno odpoledne volno a Vladimír řekl: Uděláme následující - my se půjdeme projít a my si budeme takhle povídat, vezmeme psa a nejlepší je chodit. No, to ještě umím, řekla jsem mu: pole, louky, lesy, výborný, jdeme se psem. Abychom od vesnice rychle odrazili, vzal Vladimír auto a odjeli jsme asi šest kilometrů nahoru, do těch nádherných kopců, vypustili jsme psa a vyprávěli si všechno možné. Zajímala mě celá jeho anabáze, proč nechal herectví a stal se lékařem. Jak tak jdeme, vidím na poli hromadu, smrdí na dálku a říkám: Vladimíre, hlídej toho psa, může dojít ke katastrofě...
Vladimír: ...to jsme stáli na nějakém vrcholku, jenom tam fungoval telefon a volali jsme Jiřince Jiráskové, protože jsme o ní mluvili. To byl ten moment, kdy jsme psovi nevěnovali pozornost a on si našel tu horu Chanel 5 a tam se vykoupal. Víte, on je blonďák a najednou byl trošičku hnědý, akorát ten čumák měl čistý, protože musel dýchat. A já jsem říkal: ty, Jano, podívej se, jak to ten pes může udělat, jak se může v takovým smradu vyválet! A ona: Láďo, to je smrad pro tebe, ale pro něj to je Chanel 5... No a teďka ta procházka skutečně nabrala krásnýho, ale opravdu krásnýho zvratu, poněvadž s takovým psem se v autě jet nedá, z něho to kapalo, to auto bylo z půjčovny a Jana se ukázala jako opravdu praktická ženská...
Jana:... příšerně jsme se smáli, sedla jsem do auta, že budu řídit, Vladimír si vedle otevřel okno a ten chudák smrdutý pes že jako poběží podle auta a on na něj mával a volal. Jenže jsem se bála, že se pes zamotá pod kola, že ho přejedu a šlápla jsem na to, třeba to na něm v tom běhu uschne a něco odpadne. Pes letěl, uši mu vlály a mě napadlo: Ježíši, Vladimíre, vždyť je horko, co když ho raní mrtvice a on řekl: Zastav, a vzal to ruky.
Vladimír: No, poslal jsem Janičku autem domů a řekl jsem jí, ať mé ženě Rosemary řekne všechno, co se stalo, jak jsme šli na tu procházku a jak ten pes - všechno jí to řekni a ať Rosemerka uvaří velkou konvici čaje a čekejte na mě. Jenže: b o h u ž e l moje žena neumí česky a Jana b o h u ž e l neumí anglicky.
Jana: Přijedu k domečku autem, vyšla Vladimírova milá žena a já dělám, co můžu. Říkám jí: Vladimír - dog - scheize - špacírunk - tea. A co myslíte, že udělala? Uvařila čaj!
Vladimír: Najednou to bylo fajn. Jestli jsem do té doby měl nějaký ostych - byl pryč. Teď jsme byli s Janou doopravdy kamarádi a už jsme věděli, co ty dva ve filmu drží při sobě - oni mají spolu ohromnou legraci.

Rosemary viděla svého muže Vladimíra poprvé v jiné než lékařské profesi. Jak to vnímala?
Jana: Myslím, že mají strašně krásný vztah, zdá se mi, že se oba po těch letech pořád milují - to se pozná a já to ráda vidím. Jen jednou za mnou Vladimír přišel a řekl: Tak si představ, že moje žena byla na projekci a tam byla ta tancovačka, jak tančíme, jak jsme šťastni a Rosemary potom povídá: Když jsem viděla, jak se na sebe díváte, měla jsem oči plné slz dojetí. Jano, dodal Vladimír - my musíme být tak pravdiví...
Vladimír: Víte, moje paní - ona jako nevěděla, co si o Janičce má myslet, ale instinktivně cítila, že má žárlit, ona si mě vzala jako lékaře, o mně jako o herci sice ví z časopisů a z nich zná taky fakt, že lidi, kteří spolu hrají, že se zapletou, že z toho vznikají věci, které jsou potom pro manželství nepříjemné...

Teď, když máte za sebou celé natáčení a první setkání, co si o sobě myslíte?
Jana: Měla jsem a mám strašnou radost, že Vladimír zase hraje a že se ten talent neztratil! Zůstal mu i úžasný šarm, noblesa a skromnost. A nejvíc mě potěšilo, že miluje humor a dovede se smát.
Vladimír: No, Janička je dobrá herečka, ona je výborná herečka. A bylo to s ní - a to je vždycky s vynikajícími lidmi v jakémkoliv oboru - normální. Akorát nabubřelci, to jsou pitomci a vždycky musí dát najevo, že jste něco méněcenného. Ona byla, ona byla absolutně výtečná - legrace s ní byla.

Dva fenomenální herci českého filmu šedesátých let Jana Brejchová a Vladimír Pucholt se poprvé v životě oslovili teprve nedávno - víc než třicet let poté...