Obr, velikán a tlusťoch

* JAK JSEM POTKAL

Komu ještě slouží paměť, ví, že jsme v mládí byli po kapkách, ale zato soustředěně a programově utvrzováni v tom, že umění je nástrojem třídního boje, všem srozumitelné jako čítanka pro obecnou školu a že musí vycházet z potřeb a rozhodnutí mas a nikdy jinak. Že to byla výživa příliš jednostranná, životu neprospívající a zdraví škodlivá, nevytušili jsme hned, ale postupně a složitě. Přišel jsem do Prahy v padesátých letech z venkova a viděl všechno prizmatem štěstí, že se mi podařilo vůbec v Praze být a že mohu mířit ke svému vlastnímu vysněnému cíli, vystudovat a stát se sochařem. Všechno jsem tomu podřizoval. Svůj každodenní život, svůj mozek i lásku. Souhlasil jsem s Albertem Camusem, že umělec si uvědomí jen to, co právě dělá… často bez souvislostí s okolním světem, politikou a jejími důsledky. Noviny jsem nečetl a důležitost přednášek jsem řadil podle vlastní stupnice důležitosti. Ta ale neodpovídala směru, kterým se hnala česká politika. Bohužel si toho dost brzy všimli ti, kteří hájili pokrok a socialismus jako jedinou cestu, jako paprsek vycházející ze stranické legitimace a směřující k růžovým horizontům. Proto byl v šedesátých letech sochařský portrét tématem únikovým. V něm se nedal tak snadno vypozorovat kulturně politický přístup autora, nebylo možné vyčíst jeho světový názor. Proto se mnozí soustřeďovali na práci s lidskou hlavou a proto na tehdejších společných výstavách bylo tolik portrétů, že se podobaly stromořadím hlav. Strom jako strom. Kritérium bylo jednoduché. Je si podobný a není si podobný. Kritikové si oddechli. Nemuseli vpašovávat do recenzí smířlivé věty ani příliš zdůrazňovat, jak je správné umožnit mladým experimentovat. Situace se k nim naklonila vlídněji, a proto, ať žije portrét. Jenže velmi brzo se přišlo na to, že je únikovému tématu dovoleno víc než tématům budovatelským a kulturní čmuchalové si dávali pozor. Bdělost byla tehdy přímo státně doporučovaná. Lidé, bděte! Bdělo se všude a bdělo se důsledně. Někoho zpodobnit, to je skoro jako někoho uchovat, ale také někoho vyzpovídat, ale také jako vmontovat do již hotové stavebnice, oficiálně posvěcené, vlastní prvek či součástku. Osobní pohled nebyl v té době příznivě přijímán. Co když se stavebnice zřítí? Máme to riskovat? Nebezpečí vlastních pohledů jsem v té době cítil velmi intenzívně. Na pohřbu Emila Filly počátkem šedesátých let ve Strašnickém krematoriu jsem poprvé v životě na vlastní uši slyšel recitovat Vítězslava Nezvala vlastní verše. Trochu šok. Neměl příjemný hlas, skoro tahal za uši. Byl jsem zklamán, že se dají verše shodit samotným autorem. Nezval byl velikán a tlusťoch. Byl básníkem dosáhnuvším uměleckého vrcholu ve třicátých letech, letech, které by se daly snad charakterizovat jako hledání světového pořádku, lépe řečeno, řádu. Svět se jevil ve značném nepořádku, a to jak hospodářském, tak kulturním. A to nejen pochopitelně v českém teritoriu, ale v celé Evropě. V ítězslav Nezval patřil mezi ty umělce, kteří uvítali v těch letech sovětské pokusy o vytvoření nového společenského řádu, aniž by mohli dohlédnout jeho pozdějších konců. Jeho poezie vytékala z hloubky jeho nitra. Jako láva ze sopky. Z nitra živelného, ale kultivovaného. Nám mladým bylo sympatické, že se hlásil mezi surrealisty a přátelil se s Paříží. Byl rozmáchlý, překvapoval a měli jsme ho za maturitní otázku. Nedostal jsem ji. Určitě bych ji nezodpověděl a nikdy bych pak jeho portrét asi nedělal. Nejspíš bych na něho zanevřel. Ono vůbec bylo nevhodné (a možná, že je) krmení mladých mozků memorováním. Povinná četba bývá studentů postrach. Biflováním vpřed! Jak jinak si ale pamatovat nezáživné termíny, ne-li je do sebe napumpovat a pak zase nechat z nádrže volně vytékat? Podle slov Emila Františka Buriana byl V ítězslav Nezval takový obr, že se pohyboval po krajině jako ohromný balvan. Balvan, který neputuje zbytečně jen pro svou balvanovitost, ale valí se, hučí, duní, ostatní omílá a formuje. Nedá se přehlédnout a plýtvá svou energií všude. V poezii, i v každodenním životě. Dnes to vidím tak, že mi Burian tehdy vrazil do rukou lopatu - a makej na Nezvalovi! Nedal se opravdu modelovat věrně a otrocky popisně. Nebyl obyčejný, byl bouřlivý a sobec. Proto musí mezi ostatními buď výrazně trčet, nebo se valit a bořit konvence. Rozhodl jsem se pro tu balvanovitost a mlátil do hlíny víc "lopatou" než špachtlí. Modeloval jsem ho dvakrát. Poprvé ještě v sanatoriu, když se řádové sestry nedívaly. Měl ou, snadno tvárnou červenou plastelínu. Vzpomínám si, že jsem s ní modeloval jednou pozdě do noci. Sanatorium už spalo. Noční sestra Alberta tiše nahlédla do pokoje přesně v devět hodin a zašeptala dobrou noc. Předstíral jsem spánek a čekal, až zavře. Pak jsem rozsvítil, byl jsem na pokoji sám a na plechovém stolku natočeném šuplátkem k posteli, abych mohl práci kdykoliv rychle schovat, jsem modeloval malého Nezvala. Spíš nápad, jak Nezvala jednou dělat. Jak jsem se usilovně věnoval práci, kousíčky červené plastelíny mi padaly na bílou pokrývku a prostěradlo. K půlnoci jsem zhasl a usnul. Kousky plastelíny se teplem rozpouštěly. Ranní sestra Benedikta se polekala. Že je kolem mě všude krev. Patrně si pomyslela v první chvíli, že jsem si podřezal žíly. V dlouhodobých léčebnách občas pacientovi nervy vypoví, takže se to opravdu stává. Pak jsme se tomu oba zasmáli. Kdepak, já měl k životu vřelý vztah a těšil se, že až se vyléčím, vrhnu se na ty palice. Proto také, jak jsem opustil sanatorium, zdravotně zlepšen, má první cesta vedla do žižkovského ateliéru. Vytlučený Nezvalův portrét jsem dělal potom s pocitem tvarování krajiny s kopci, stráněmi a údolími. To byl pro mne V ítězslav Nezval. Balvan něžně se valící krajinou, kterou dovede měnit, sám zůstávaje nedotčen. Už několikrát jsem se zmínil o svém pobytu v sanatoriu, ale nevysvětlil jsem, proč. Když se řekne sanatorium, skoro každý si představuje léčebnu plicní tuberkulózy, někdejší metly lidstva. Jenže já jsem měl vždycky plíce jako zvon, mne tubera kousla do ledvin a dokonce do obou současně. Zázračný streptomycin si s ní dal práci, nakonec ji zdolal, ale byla to fuška a trvalo to dost dlouho. A proto jsem nikdy nebyl ani pivním ani kavárenským typem umělce. Prostě jsem si to nemohl dovolit, a pak, vždyť už jsem si dal ten dlouhodobý úkol portrétovat ty velké chlapíky české kultury. Dokončený Nezval vydusaný do bílého betonu mi brzo přinesl úspěch. Zakoupil ho Filmový klub, sídlící v domě Laterny magiky. Na bílé konzole Nezval vypadal velice dobře a vidělo ho tam mnoho návštěvníků z pražské kulturní obce. Díky jemu se o mě začalo hovořit. To však v letech šedesátých nebyla žádná výhoda. Vybočování z řady bylo neopatrné. Mé nově pojaté portréty byly však najednou také kdekomu solí v očích. Na oficiální, svazové výstavy nebyly přijímány. Nesměly se později ani reprodukovat v tisku a galerie se jich bály. O nějakém zakoupení do sbírek nemohla být vůbec řeč. Svou pracovní metodou jsem se tak sám vřadil do skupiny mladých, které bylo zapotřebí ohlídat a koukat se jim na prsty. Nepřehánět možnosti jejich rozvíjení! Bylo to tehdy tak samozřejmé a tak rozšířené, že se nad tím nikdo ani nepozastavoval. Bylo nás takových více a vytvářelo to mezi námi pevné přátelské pouto. Znali jsme svého utiskovatele, ale do ateliéru za námi nemohl. Tak alespoň v tisku a ve sdělovacích prostředcích popichoval veřejnost, která, nepříliš informovaná o kultuře vlastní země, mu sedla na lep: Mladí byli buď nežádoucí, nebo podvratní revizionisté šilhající po západě, "aby odtud importovali zvrhlý modernismus našemu lidu na míle vzdálený".