Přijala jste roli Carmen ráda, bez pochyb?
Jo, Carmen je role, na kterou se čeká, a strašnou spoustu mezzosopranistek tohle štěstí nepotká. Přivítala jsem samozřejmě, že ji režíruje pan Bednárik a diriguje pan Bělohlávek - to je přece skvělý tým. A konečně i na Národní divadlo jsem docela dost dlouho čekala.
Vnímáte to jako svůj triumf, jako uspokojení?
Ještě nevím, to se pozná po premiéře.
V Carmen hraje také váš účes. Ostříhaná Carmen byl váš nápad?
Kdepak, s tím přišel pan režisér. Musím říct, že jeho pojetí Carmen je mi strašně blízké. Dlouho jsme si o té roli povídali a vzpomínám si, že jsem mu najednou řekla - tak to můžu přijít až v půlce března na generálku... To žertuju, chci tím jen říct, že Carmen vnímám opravdu velmi osobně.
Proč? Jak byste ji definovala?
Nejobecněji asi jako konflikt mezi mezi potřebou lásky a stejně silnou potřebou nezávislosti.
Je to i váš problém?
Je.
A jak se s tím žije?
Blbě.
Jaká je Carmen, kterou zpíváte?
Svérázná cikánka, která má svůj názor na život, je jiná než většina ostatních. Nedodržuje jejich normy, je takzvaně nezařazená, lidi neví, kam patří. Ona není bez řádu, jen dodržuje ten svůj, vnitřní. Své normy a svá pravidla. Mužský by ji rádi měli, ale ona jim nedá - tak je pro ně potvora, neřku-li kurva. A těm, kterým dá - pro ně je taky potvora, protože jim dala. Potřeba být milovaná a udržet si svobodu Carmen pronásleduje.
Jak je to s potřebou lásky u vás?
Strašně jsem vždycky stála a pořád stojím o rodinu, o dobrý vztah s partnerem. První manželství skončilo strašně brzy a druhý vztah - to jsme ani nestačili svatbu - vzal zasvé nedávno. Vím, že se mnou není lehký život, protože jsem silná osobnost, navíc ohromně emotivní. To ale bylo jasné předem, to mám od Boha, stejně jako zpívání, a nikdo nemůže doufat, že mě předělá ke svému měšťáckému obrazu.
Nejspíš se vymykáte ze strnulých představ o tom, jaká má být manželka.
No a co? Podívejte, já nepotřebuju chlapa, aby pro mě vydělával peníze nebo mi opravil auto. To umím nebo si to zařídím. Tady si bohužel muži myslí, že oni takzvaně táhnou rodinu. To jsem se vždycky zasmála, když vykládali, že oni jsou pilíře a ženy udržují domácí krb. A do té představy chtěli vmontovat mě - no, to přece nejde. Vždyť je to přesně opačně!
Bábovky se od vás nedočkali?
Vedle v pekárně prodávají docela dobrou, ať si ji koupí nebo upeče. Jak můžu každý večer stát u plotny v zástěře a klohnit manželovi teplou večeři a k tomu ho ještě oplácávat od rána do večera, jak je úžasný a pak vlézt na jeviště, ruce od mouky a zpívat třeba Carmen? Proč? Já těmhle přáním a přízemním touhám po pilířích a krbech nerozumím.
Jaký tedy má být?
Prostě aby držel zobák a měl mě rád.
Čili blbeček?
Ne, právě naopak. Držet zobák a mít rád - neboli milovat a nebrat druhému jeho osobnost, osobitost a svobodu - dokáže jedině inteligentní člověk. Je to asi těžké, protože jiné - ale já taky nabízím dost. Celou krásu muziky, kterou dělám, všechny kouty světa, kam jezdím zpívat - vždyť to je dost velký projev lásky, proč bych ještě měla před ním ležet v prachu a líbat mu nohy, jak si tady většina mužských přeje a zakládá na tom rodinné štěstí?
Zatím byli vaši partneři lidé od muziky, proč ne třeba bankéř?
To mi nedávno řekla moje sestra: Vykašli se na muzikanty, zkus třeba bankéře. A já jí řekla: Z toho se podělám nudou! Nedovedu si představit, že bych si chtěla a uměla povídat o inflaci, deflaci, kursech a nekursech. Nevím, třeba by mě to taky strhlo a jeho zase moje muzika, nevím.
Mluvíme o potřebě lásky, jak vypadá vaše touha po nezávislosti?
Nechat mě být, jaká jsem, nenutit mě, abych byla jiná, abych se zařadila a abych udržovala teplo domácího krbu, k tomu jsem byla nucena...
Jste sama?
Jsem a nejsem. Mám přítele, není Čech a je to zase muzikant a nemá problém, že jsem - dejme tomu hvězda Pecková. Má svoje postavení, úroveň, nevrhá na mě psí pohledy, kdy na něj budu mít čas. Když mě viděl na zkoušce Carmen, přišel a řekl: To, co děláš, má smysl. To stačilo, abych dostala obrovskou energetickou pecku, která mě z absolutní nuly - na níž jsem se poslední půlrok plácala - vytáhla do nebes. Nic jiného udělat nemusel. Ta jedna věta...
Máte dvouletého syna, bylo to plánované mateřství?
A jak! Úporně jsem chtěla dítě, ale povedlo se to až v druhém vztahu. Nedokázala jsem si představit, že bych povila dítě jako svobodná matka, vždycky jsem chtěla, aby děcko mělo otce a byli jsme úplná rodina - sice jiného typu, ale rodina. Nepovedlo se to. Ale pro syna dělám, co můžu. Přestože jsem už tři neděle po porodu začala pracovat, byl se mnou všude - devět měsíců jsem ho o přestávkách a po šatnách kojila, jezdí se mnou na všechna delší turné, a teď - když už se v noci nebudí - se budím já a chodím poslouchat, jestli dýchá - vždyť to znáte.
Nebylo snazší a jednodušší zmírnit v té době tempo?
Lidi mi to dost často říkají i teď: brzdi, jeď na půl plynu, jinak se uženeš a umřeš! Ale oni neví, o čem mluví. Mně to za prvé nejde, já buď jedu, nebo jsem mrtvá - to je věc povahy. Ale pak je to věc kariéry samé - jakmile dosáhne určité hladiny, pak nejde na chvíli schovat hlavu pod hladinu a pak zase vykouknout. Ne, jakmile se začnete potápět - utopíte se. Hotovo. Konec.
Přece jen nevidím, že byste své síly rozdávala bezmezně. Neslyšela jsem vás zpívat na stadionech ani s hvězdami populární hudby.
A taky nikdy neuslyšíte.
Dostala jste někdy nabídku zpívat třeba s Karlem Gottem?
Ano, prosím, dostala.
A?
Nic. Proč bych to měla dělat? Mám své ideály, své sny, které se snažím naplňovat tím, jak zpívám. Mám své sny o Mahlerovi, o Mozartovi a nemám sny o Gottovi, který je jistě mistr svého oboru, ale není to můj šálek kávy.
Říká se, že si tak klasickou hudbu poslechne víc lidí.
To jsou kecy. Není to nic, nic, nic jiného, než blamáž na lidi a sprosté vydělávání peněz. A jako by to nemělo konce - nejdřív operní árie tří tenorů po stadionech, pak jsme vylezli na Žofíně, už je tu zmasírovaná Rusalka... Že se prý přibližuje vážná hudba masám! Copak někdy někoho napadlo vykládat obrazy Picassa tím, že na ně namaluje omalovánky a přibalí k tomu vodovky, protože jinak jim "masa" nerozumí? Bodejť by tomu rozuměla! Picasso není masové umění, a jestliže mu budu chtít rozumět, pak si o něm něco přečtu, vyhledám souvislosti a tak... Podlejzat lidem tímto způsobem je trapné, kýčovité a nedá se to brát vážně.
Zdá se vám tento způsob šíření klasické hudby i nebezpečný?
To si pište! A je to nebezpečí, o kterém možná málokdo přemýšlí, protože je velmi šikovně kamuflované. Nejde o nic jiného než o všeobecné masírování mozků. Začne se obrovskou reklamní kampaní, která té "mase" předem nakuká, jak má hudbu poslouchat, co si o ní myslet, co cítit. A co hůř - ke krásné klasické melodii se napíše nové aranžmá - pokud možno jednoduché, aby dobře chutnalo. Takto nachystaná masa si koupí lístek i za nekřesťanské peníze, je nadšená a řve - bylo to úžasné, to jsme si to, táto, užili, že jo? A co myslíte, že udělá, až přijde domů? Pustí si krvák na televizi Nova!
Jaké je publikum, které nepotřebuje stadiony a najde si své autory i interprety v klasických divadlech nebo si je poslechne doma?
Svobodné - to je asi nejsprávnější výraz. A - aktivní. Nenechá si líbit tu masáž, nepotřebuje zjednodušení a umí hledat, pátrat v kódech muziky. Vždyť hudba nejsou jen hezky seřazené tóny, v hudbě je zaklíčovaná celá dlouhá lidská zkušenost, vývoj myšlení, citu, a člověk je - zdá se - jediný živočišný druh, který to umí vytvořit, vychutnat a dál se tím obohacovat. A já mám koukat na to - případně k tomu přispívat - jak se ty jemnosti překrásné muziky obrušují, tupí až do placata? Jak do šapitó za zprzněných tónů vbíhají lipicáni? Vždyť to je kýč, až to bučí.
Vypadá to, že svoboda je pro vás absolutní, zásadní...
Možná moc řvu a rozčiluju se a nakonec tu mluvím o svobodě, ale ono je to pořád o jednom jediném - o obraně proti nesvobodě, proti tupé moci. A tou můžou být třeba peníze.
I vy jste ovšem součástí velkého kšeftu.
To mi nemusíte připomínat, to vím. Žiju na zeměkouli v roce 1999. Ale ještě se umím nadchnout, naštvat, jsem zvědavá a hledám.
A koho hledáte v obecenstvu, když máte úspěch, když všichni stojí a tleskají?
....většinou nikoho konkrétního. Pak zavolám Mazurový.
A když je vám smutno?
...zavolám Mazurový. Víte, co je to kamarádka od školky? Ona je moje historie - a je to stejný jako s muzikou, jak o tom dneska mluvíme. Před pár dny mně umřela třiadevadesátiletá babička. Měla domek v Medlešicích, kde jsem se narodila, v domě se spoustou zvuků, zpívaly jsme tam s matkou a sestrou lidovky a babička s dědečkem se přidali. Vždycky tam bylo hodně lidí a práce. Se smrtí babičky medlešický domek vybledl a ztichl. Ale je tu Mazurová. Taky můj syn a moje muzika. A doufám, že dost lidí, kteří mají svůj vlastní, neglobální mozek.
 Role vášnivé Carmen, se kterou tento týden vstoupila Dagmar Pecková do Národního divadla, je naší výrazné mezzosopranistce mimořádně blízká. "Carmen si dělá, co chce," řekla její interpretka. Nebylo to bez obdivu. |
