Paulína Einsteinová se 14. března roku 1879 v porodnici v Ulmu velice zděsila. Ukázali jí totiž čerstvě narozeného syna, jehož obrovská hranatá hlava vypadala deformovaně.
Matčiny obavy začaly ustupovat, až když se její klidné, tlusté a nemluvné dítě ukázalo být duševně nezaostalým.
Tatínek Hermann byl zřejmě pod pantoflem, cíl nedělních výletů určovala dominantní maminka, ale Albert tvrdil, že to nejdůležitější zdědil po otci. Bůh suď.
Na narození své o dva roky mladší sestry Maji, o které mu řekli, že si s ní bude moci hrát, prý reagoval hláškou: "Dobrá, a kde má kolečka?" Jeho chůva mu přezdívala "nudný páter".
Do devíti let neměl chuť komunikovat. Raději stavěl z karet čtrnáctiposchoďové mrakodrapy. Od pěti do třinácti let chodil "do houslí", a to ho poznamenalo až do smrti. Muzika se mu stala vnitřní potřebou a o houslích se zmiňoval jako o starém příteli. Jeho nejoblíbenějšími skladateli byli Mozart, Bach a Schubert.
Historky o jeho zaostávání v obecné škole jsou nadsazené. Na Luitpoldově gymnáziu, kam začal chodit v necelých deseti letech, už patřil k nejlepším, vynikal zejména v matematice, latině a řečtině. Potíže mu dělal jen tělocvik.
V šestnácti letech si opatřil potvrzení o nervové chorobě, přerušil studium a odjel za rodiči, kteří se rok předtím přestěhovali do italské Pávie. Aby se vyhnul vojně, ze které měl panickou hrůzu, zrušil své německé občanství a pokusil se o přijetí na švýcarskou federální polytechniku v Curychu. Přestože ohromil znalostmi v matematice a fyzice, bylo mu doporučeno, aby si nejdříve dodělal maturitu. Odešel proto do Aarau, třicet kilometrů západně od Curychu, kde bydlel v rodině svého profesora Josta Wintelera na kantonální škole. Zde se bláznivě zamiloval do profesorovy nejhezčí dcery Marie.
V září 1896, to mu bylo sedmnáct, úspěšně dokončil školu. Ve francouzském testu na téma "Mé plány do budoucnosti" uvedl, že by chtěl být profesorem matematiky a fyziky se zaměřením na jejich teoretické aspekty. V říjnu začal studovat na curyšské technice a už o devět let později se stal autorem nejznámější rovnice na světě.
Matčiny obavy začaly ustupovat, až když se její klidné, tlusté a nemluvné dítě ukázalo být duševně nezaostalým.
Tatínek Hermann byl zřejmě pod pantoflem, cíl nedělních výletů určovala dominantní maminka, ale Albert tvrdil, že to nejdůležitější zdědil po otci. Bůh suď.
Na narození své o dva roky mladší sestry Maji, o které mu řekli, že si s ní bude moci hrát, prý reagoval hláškou: "Dobrá, a kde má kolečka?" Jeho chůva mu přezdívala "nudný páter".
Do devíti let neměl chuť komunikovat. Raději stavěl z karet čtrnáctiposchoďové mrakodrapy. Od pěti do třinácti let chodil "do houslí", a to ho poznamenalo až do smrti. Muzika se mu stala vnitřní potřebou a o houslích se zmiňoval jako o starém příteli. Jeho nejoblíbenějšími skladateli byli Mozart, Bach a Schubert.
Historky o jeho zaostávání v obecné škole jsou nadsazené. Na Luitpoldově gymnáziu, kam začal chodit v necelých deseti letech, už patřil k nejlepším, vynikal zejména v matematice, latině a řečtině. Potíže mu dělal jen tělocvik.
V šestnácti letech si opatřil potvrzení o nervové chorobě, přerušil studium a odjel za rodiči, kteří se rok předtím přestěhovali do italské Pávie. Aby se vyhnul vojně, ze které měl panickou hrůzu, zrušil své německé občanství a pokusil se o přijetí na švýcarskou federální polytechniku v Curychu. Přestože ohromil znalostmi v matematice a fyzice, bylo mu doporučeno, aby si nejdříve dodělal maturitu. Odešel proto do Aarau, třicet kilometrů západně od Curychu, kde bydlel v rodině svého profesora Josta Wintelera na kantonální škole. Zde se bláznivě zamiloval do profesorovy nejhezčí dcery Marie.
V září 1896, to mu bylo sedmnáct, úspěšně dokončil školu. Ve francouzském testu na téma "Mé plány do budoucnosti" uvedl, že by chtěl být profesorem matematiky a fyziky se zaměřením na jejich teoretické aspekty. V říjnu začal studovat na curyšské technice a už o devět let později se stal autorem nejznámější rovnice na světě.
