Nic nedělá, nic nechce, jen dospívá

- Osmnáctiletá Jitka leží na gauči a zírá do stropu. Ještě loni v poklusu stíhala školu, tenis, zpěv, francouzštinu a návštěvy v klubu, teď ji vyčerpá sezení v lavici čtvrtého ročníku gymnázia. Odpoledne a večery tráví doma s pohledem upřeným do neurčita. »Kdyby alespoň flámovala,« říká rozpačitě její otec. Jitčina pasivita ho dráždí, něco takového v období vlastního dospívání nezažil. Poslední fáze dospívání je odmítavá. Aby se dítě mohlo stát dospělým, nezávislým člověkem, musí se vzbouřit proti autoritám. Podoby, které na sebe toto vzbouření v poslední době bere, jsou trochu kuriózní.

»Moderní rodiče, kteří prožili bouřlivé mládí buď v období hippies, nebo později v disentu, se dnes nestačí divit,« konstatuje psycholog Jiří Kubička z pražského Centra klinické psychologie. »Jejich děti jsou tak konformní, až je přechází zrak. Ti otcové a matky, kteří jsou nastaveni na maximální toleranci, nemají k čemu být tolerantní.« Děti někdejších buřičů rebelují neuvěřitelným způsobem - tím, že vůbec nerebelují. K jejich pasivitě přispívá i fakt, že většina současných protestních hnutí je záhy po svém vzniku zkomercionalizována. Punkerské, sprejerské nebo skinheadské propriety si člověk může pořídit za deset minut v příslušném obchodě. Tyto děti proto podobné způsoby protestu neuspokojí.

Není co bořit

Možnost zaprotestovat si pěkně od plic ztěžuje dospívajícím i nečitelnost oficiálních hodnot. Aby byli adolescenty jaksepatří, měli by tradiční hodnoty nejprve odvrhnout a pak část z nich znovu pokorně přijmout za své. Jenže jak, když před deseti lety byly oficiální hodnoty postaveny na hlavu a nové si jen ztuha razí cestu společností? Co bořit a co přijímat? »Za pasivitou našich dětí se může do jisté míry skrývat i typicky české bědování,« uvažuje dále psycholog Kubička. »Kolik rodičů se štve z práce do práce a stále jen lamentuje nad svým osudem a nad poměry? Děti logicky musí napadnout, že snažit se nemá smysl. To už je lepší ležet na gauči a čekat na štěstí...«

Přestávka před cílem

Jitčini rodiče nejsou ani bývalí hippies, ani notoričtí stěžovatelé. »Podle mého názoru má dcera období adolescentního vzdoru už za sebou,« soudí její otec. »Bylo sice mírné, ale také jsme si vyslechli, jak jsme s manželkou nemožní. Před tímhle návalem nicoty jsme si proto mysleli, že už máme vyhráno. Jediná odpověď, kterou v současné době na naše pobídky k jakékoli činnosti reaguje, zní: 'Co pořád máte...' Narozdíl od nás si totiž vůbec nepřipouští, že je něco v nepořádku.« Logické vysvětlení pro dívčinu pasivitu má populární psychoanalytik a Freudův žák E. H. Erikson. Podle jeho teorie je přechod mezi dospíváním a dospělostí jakýmsi vývojovým moratoriem. Dítě je psychicky i fyzicky dospělé a teď dospívá také ideologicky: pátrá po smyslu života i běhu lidských dějin. »Jak dlouho takové pátrání asi trvá?« ptá se s mírnou ironií otec dívky. Přesného termínu se však od Eriksona nedočká: moratorium trvá měsíce, někdy i roky. Zřetelnější bývá u teenagerů, kteří měli harmonické dětství - vypadá to, jako by se jim do dospělosti příliš nechtělo. Do života je obvykle katapultuje nějaká osudová událost, například vážný vztah, první samostatné bydlení nebo nutnost vydělat si na sebe. Erikson však důrazně varuje všechny rodiče, kteří by byli v pokušení nutit dítě do života násilím. V lepším případě se totiž může stát, že jejich potomek bude pátrat po smyslu života ještě v době, kdy by už měl naplno žít, v horším může skončit s psychickou poruchou v léčebném zařízení.

O záchranu nestojí

Rodiče sedmnáctiletého Ericha emigrovali do Švýcarska před dvaceti lety a za tu dobu se jim tam podařilo vybudovat slušné postavení. Letos ovšem Ericha vyloučila na základě nezdařených pololetních testů už druhá ženevská střední škola. V září měl nastoupit na učiliště, což také zdánlivě udělal. Ve skutečnosti proseděl dobu vyučování na břehu Ženevského jezera. Když začalo v polovině října pršet, přiznal rodičům, že se ve škole ještě ani neukázal. Od té doby leží ve svém pokoji a dívá se na televizi. Ráno, v poledne, večer. Nikam nechodí, nikomu netelefonuje, odpovídá jednoslabičně. »Já jsem prosila a plakala, manžel křičel, vyhrožoval,« vzpomíná na jedny z nejtěžších měsíců svého života Erichova matka. »Situaci nám pomáhali řešit učitelé, výchovní poradci, naši i Erichovi kamarádi. Všechno marné, je stále pasivnější.« Důvody podobné apatie vysvětluje v knize Dospívání chlapců (Portál, 1997) psycholog Oldřich Matoušek: »Některý mladý muž potřebuje zajít hodně daleko, aby našel svou budoucí totožnost. Potřebuje úplně odvrhnout rodičovské hodnoty, přestat chodit do školy, odejít z domova nebo něco podobně radikálního. Snaží-li se mu v tom rodiče vší mocí zabránit, organizují-li houfy ochránců a pomocníků, jen tím přilévají oleje do ohně.« Skrytým důvodem Erichova mlčenlivého, leč vytrvalého protestu byla podle psychologa Jiřího Kubičky zřejmě urputná snaha rodičů začlenit se do švýcarské společnosti. Dlouhých dvacet let se snažili získat slušná pracovní místa, byt na dobré adrese, vlivné přátele. Erich dělá všechno pro to, aby na rozdíl od nich nebyl vzdělaným a společensky úspěšným Švýcarem. Na neštěstí pro rodiče se mu protest daří.

Na pasivní obranu pasivní útok

»Nevymýšlejte žádné kličky, finty, úskoky, nezaujímejte uměle výchovné postoje,« doporučuje doktor Kubička všem rodičům, jejichž děti právě dospívají vleže na gauči. »Vaše děti jsou dnes stejně chytré jako vy, triky rychle odhalí a vy se jen bůhví pokolikáté zbytečně rozčílíte. Nedělejte z nich střed vesmíru, snažte se dál žít normálním rodinným životem.« Pokud rodičům jednoho dne dojde trpělivost, praští do stolu a sdělí synovi či dceři, že si dál budou muset protestovat či meditovat za své, je to podle psychologa plně v pořádku. Pak by si ale měli stát za svým, i když si dítě začne balit kufry. Ostatně, odchod z domova není žádné zlo, ale normální dospělé rozhodnutí. A o to přece rodičům šlo.