Působíte plaše a nesměle, přitom podle chování na pódiu bych řekl, že jste spíše energická, sebevědomá, ne-li exhibicionistická osobnost...
Jeviště je magické místo, v záři reflektorů se i zbabělci snaží chovat hrdinně. Moje pravá tvář je ta, kterou sledujete právě teď. Vždy jsem byl nesmělý, až postupem času jsem se naučil komunikovat tak, aby mi to nepůsobilo větší potíže. Musím s ostatními mluvit, obracet se na ně, dívat se na ně. Není to pro mě vždycky snadné, obvykle jsem z toho nervózní, ale nemohu se tomu vyhnout. Chodí za mnou lidé, kteří si chtějí povídat, poděkovat za písničku, blahopřát k úspěchu, potěšit mě - nemůžu je přece odbýt. Bývají to patnáctiletí i čtyřicetiletí, číšníci i podnikatelé, chlapi i ženy - myslím, že většina z nich to myslí upřímně. Má to své výhody, vlastně nám pomáhají dospět. Za těch pár let, co jsme skutečně slavnou kapelou, se s námi zásluhou fanoušků událo totéž, co s člověkem mezi dvacátým a třicátým rokem života - na začátku a na konci stojí naprosto odlišné osobnosti.
Dokonce tak jiné, že je třeba najednou přestane muzika zajímat - jako vašeho bubeníka Billa Berryho, který se po sedmnácti letech rozhodl R.E.M. opustit...
Když Bill prohlásil, že chce odejít, vůbec jsme to nečekali. Tvrdil sice, že zůstane, pokud by jeho odchod měl znamenat konec kapely, protože - jak prohlásil - nechtěl, aby na něj padlo, že zrovna on je ten idiot, který zavinil rozpad R.E.M.. Bylo nám ale jasné, že chce opravdu skončit, a jakékoliv přesvědčování bylo zbytečné. To se stává. Bill nezvratně zatoužil po muzikantském důchodu - po kolotoči nekonečných turné, stále stejných tiskových konferencí, měsíců strávených v hotelech po všech koutech světa a natáčení dalších a dalších desek...
Na definitivní konec R.E.M. jste ani na chvíli nepomysleli?
Já ani na okamžik, a myslím, že to nenapadlo ani Mikea a Petera; všichni tři jsme strašně moc chtěli pokračovat. Těšili jsme se do studia, na práci na nových písničkách, jen nám bylo jasné, že nás čeká složitý přechod. Do té doby byli R.E.M. autem se čtyřmi koly, teď z nich najednou byla tříkolka. A to je rozdíl.
Něco jako nový začátek?
V první chvíli to bylo velmi podobné době, kdy jsme před sedmnácti lety začínali. Jako bychom znovu hledali společný jazyk. I tentokrát jsme každý měli nejdříve dost odlišné představy, kam se dál jako trio ubírat. Ale když jsme se nakonec loni v březnu sešli ve studiu, najednou jsme zjistili, že máme nápady velmi podobné, že chceme všichni totéž. Nestalo se, že by jeden chtěl použít automatického bubeníka a druhý smyčcový orchestr. Bylo nám totiž jasné, že jediný způsob, jak zůstat R.E.M. i v hubenější sestavě, a přitom pokročit na cestě zase o kus dál, je vzít všechny prvky, které jsou pro R.E.M. typické, a nějakým způsobem je přepracovat do nové podoby.
Nakonec jste použili obojí - smyčce i automatického bubeníka. Výsledkem je hodně experimentální, pravděpodobně nejpodivnější deska R.E.M...
A nejsvobodnější, doplnil bych. Bylo to prvně, co jsme byli ve studiu bez bubeníka a okamžitě jsme pochopili, jaká je to vlastně výhoda, kolik nám to nabízí nových možností; rytmus totiž strašně svazuje.
Najednou jsme s každou skladbou mohli naložit, jak jsme chtěli - a to jsme taky udělali. Proto je tahle deska tak jiná.
Od megaúspěchu folk-rockového alba Out Of Time a zejména skladby Losing My Religion jako byste se s každou deskou snažili od svého komerčního vrcholu vzdálit co nejvíc, stát se co možná nejexperimentálnější kapelou...
Kdybychom se pokoušeli být experimentální jen proto, abychom byli experimentální, byli bychom pravděpodobně špatní. Podle mého názoru až tak moc neexperimentujeme, snažíme se jen prolomit zdi tradiční pop-music. Rádi bychom pozměnili zažitou představu o tom, co má popová písnička znamenat a co může sdělit. Mně to připadá docela zajímavé, dokonce trochu vzrušující.
Co podle vás nutí většinu slavných rockových kapel minulé dekády, jako U2, INXS, Midnight Oil či R.E.M., aby se pouštěly do stále nových a odvážnějších experimentů, když největšího úspěchu dosáhly s přímočaře písničkovými alby?
Složit písničku jako je Losing My Religion a vydat desku, jako bylo Out Of Time je nádherný pocit - zvláště když se jí prodá deset jedenáct milionů a vyděláte obrovskou hromadu peněz. Pokud se vám ovšem něco takového vůbec podaří, došlo k vzácné shodě štěstí a náhody - trefil jste se ve správný okamžik do přesného vkusu publika. Těžko se dá ovšem něco takového zopakovat. Může se to stát, ale nelze to naplánovat, nelze v to ani doufat, natož s tím kalkulovat. Hity se neskládají - ty jednoduše přijdou, nebo nepřijdou. Beztak často ani nevíte, že jste složil hit, to ukáže až reakce posluchačů; my jsme to v případě Losing My Religion v první chvíli taky netušili. Věděli jsme jen, že jsme natočili velmi dobrou desku - a stejný pocit máme i teď. Možná, že nové album nezní na první poslech příliš chytlavě, ale to ještě neznamená, že je špatné. My samozřejmě doufáme, že si ho koupí co nejvíc lidí, ale pokud ne - nic se neděje.
Před několika lety jste podepsali smlouvu za osmdesát milionů dolarů, což je jedna z největších částek, kterou kdy gramofonová firma kapele vyplatila. Nedávno jsem dělal rozhovor s Tori Amosovou, a ta se nechala slyšet, že podle jejího názoru takovýhle kontrakt diskredituje showbyznys, kapelu i její desky a písničky...
(Dlouhé mlčení) Kdybych byl na jejím místě, asi bych měl stejný názor, ale věříte, že já jsem docela spokojený? Nejsou to přece špinavé peníze, nikoho jsme o ně neokradli, zasloužili jsme si je. Měli jsme štěstí, to ano - ocitli jsme se ve správnou dobu na správném místě. Naše smlouva končila ve chvíli, kdy jsme měli za sebou sérii několika velmi úspěšných desek, je tedy logické, že si nás gramofonová firma chtěla udržet. Nevadilo jí, že zaplatí takové peníze - kupovala pět velmi dobrých alb a věděla, že ji nezklameme.
Mluvme teď naprosto upřímně - od alba Out Of Time je prodejnost každé vaší desky nižší a nižší. Myslíte si, že gramofonovým firmám jde o alba velmi dobrá, nebo spíš velmi dobře prodejná?
Záleží, co považujete za měřítko velmi dobré prodejnosti. Každopádně jsme dosáhli takové popularity, která nám umožňuje dělat desky tak, jak se nám to líbí a jak to cítíme. Možná si naše poslední desky nekoupilo tolik milionů lidí jako Out Of Time, pořád se ale ještě prodávají velmi slušně.
Co znamenala skladba Losing My Religion pro váš osobní život?
Pro můj osobní život? Nejsem si jistý, zda nějaký soukromý život vůbec žiji. Obávám se, že moje profese je až příliš provázána s mým soukromím. Neznámí lidé mě zastavují na ulici a navštěvují doma.
Možná, že na začátku toho byl právě ten bláznivý hit Losing My Religion, který udělal z populární kapely megapopulární. Najednou mě už nepoznávali jen pětadvacetiletí lidé, ale začali mě na ulici zastavovat i staré černošky z fabriky, šedovlasí pánové, ženské v domácnosti, dokonce i bezdomovci - stal jsem se zkrátka superhvězdou; tak je tomu dodnes. Nestěžuji si, baví mě to. Je to fajn.
Vždycky jsem měl pocit, že tahle skladba byla jakousi snahou vypořádat se se vztahem k vašemu dědečkovi, který byl kněz - což, jak jste už několikrát přiznal, hodně ovlivnilo vaše dětství...
Pokud vyrůstáte v nábožensky založené rodině, můžete víru buď bezvýhradně přijmout, nebo se proti ní vzbouřit; já dělal spíš to druhé. Nebyl jsem ale nijak přehnaně radikální. Pro lidi na jihu Ameriky je sice náboženství velmi důležité, ale protože můj otec sloužil v armádě, hodně jsem jako dítě cestoval, takže jsem dědečkovu vlivu zas tak moc vystaven nebyl. Máte ovšem pravdu, ta písnička se tím do určité míry zabývá, na druhou stranu i můj děda sloužil svého času v armádě, takže jeho víra nikdy nedosáhla fanatismu; byl zbožný, ale zachovával si realistický pohled na věc. Pro mě bylo v dětství horší než náboženská výchova to věčné stěhování z místa na místo, to bylo asi to jediné, co jsem opravdu nenáviděl.
To vám ale muselo na druhou stranu hodně dát...
Ano, z dnešního pohledu samozřejmě. Tehdy jsem to ovšem vnímal zcela jinak. Byl jsem dítě a každé dítě chce patřit k nějaké skupině svých vrstevníků. A právě to se mně nikdy nedařilo - než jsem se stačil stát součástí kolektivu, už jsme se zase stěhovali. Možná tam někde jsou kořeny mé nesmělosti.
A touhy se stále omlouvat? Nejedna vaše skladba se zabývá tématem omluvy, písně z nové desky nevyjímaje...
Mám pocit, že skoro většina umělců má nějaký svůj utkvělý motiv, který se prolíná celým jejich dílem, od kterého se nedokáží po celý život odpoutat. Podívejte se na Dalího obrazy a všudypřítomné dřevěné berle, Magrittovu bleděmodrou oblohu nebo Maxe Ernsta, na jeho stále se opakující prvek lidských torz. A podobnou tématickou linii najdete v sochařství, literatuře i hudbě... Tak proč by textaři měli být výjimkou?
Za co se omlouváte? Za to, že máte úspěch, že jste slavný a bohatý, že prodáváte miliony desek...
Myslíte, že bych se za to měl stydět? Já z toho špatné svědomí nemám, a i kdybych měl, texty nejsou zpovědnice. To, co píšu, je do značné míry metaforické, tak trochu všeobecné, nekonkrétní a neadresné. Napsal jsem to a zpívám to, to je pravda, ale neberte to v mém případě tak osobně. Já zas tak moc sám o sobě nezpívám, jsem jen pozorovatel, mám otevřené oči, vnímám inspiraci a píšu texty o tom, co se mi zdá, že může někdo cítit. Jsem jako herec - beru na sebe převleky a mluvím svými ústy za někoho jiného; jsem to já a zároveň někdo jiný.
Poprvé za celou dobu existence R.E.M. se tentokrát objevují v bookletu otištěné texty. Znamená to, že vám v případě desky Up připadají důležitější než kdykoli v minulosti?
Ale vůbec ne, to je náhoda. Textům na tomhle albu přikládám stejný význam, jako kterýmkoliv starším textům. Jen jsem je tentokrát napsal ve studiu na zeď a zrovna jsem měl velmi dobrou náladu, když Mike Mills povídá: Měli bychom ty texty dát na desku. A já na to: Jo, proč ne? Jsme teď jiná kapela, všechno je jiné, takže je jiný i náš přístup k textům na desce Up.
Proč Up? Kam nahoru?
(Slabý úsměv) Nic za tím nehledejte, je to jen název. My měli s pojmenováváním desek vždycky problémy. Obyčejně o nich přemýšlíme po celou dobu natáčení, pořád se nám žádný název nezdá dostatečně vhodný, až se najednou ozvou z gramofonové firmy a oznámí nám, že je nejvyšší čas sdělit jim jméno desky a my plácneme první, co nás napadne. Tak to bylo i tentokrát. Seděli jsme ve studiu, když nám volali, že potřebují znát název desky. Na zemi ležela krabice od nějakého počítače, na níž bylo napsáno This Side Up, tak jsme prohlásili, že jsme se rozhodli nové album pojmenovat Up. Snadné, že?
Myslel jsem, že to má hlubší význam, že by to mohla být zároveň třeba nějaká zkratka...
Ne, je to prostě jenom slovo, nemá to žádné další, hlubší významy. Jakou zkratku jste měl na mysli?
Nevím, třeba Under Pressure (Pod tlakem). Všichni jsme přece pod nějakým tlakem - pod tlakem peněz, pracovních povinností, času, manželského svazku...
To se mi líbí, když dovolíte, já si to vypůjčím jako vysvětlení významu toho názvu pro další novináře. Navíc máte pravdu, každý z nás je pod nějakým tlakem.
Co vás osobně nejvíc tlačí?
Samozřejmě hudba. Milujeme ji, strašně rádi skládáme nové písničky, nahráváme, koncertujeme, proto taky vydáváme každé dva roky další desku, ale zároveň cítíme stále větší odpovědnost vůči našim posluchačům. Děláme sice desky jen na základě toho, co cítíme, ale zároveň si velmi silně uvědomujeme, že jsme si za ta léta vytvořili určitou reputaci, které musíme dostát. Není to vždycky jednoduché, ale o to jsme k sobě přísnější. Jen doufám, že je to z našich desek slyšet.
 "Vždycky jsem byl nejistý, ale jak stárnu, stávám se navíc melancholickým," soudí zpěvák kapely R.E.M. Michael Stipe |
