Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nezaměnitelný hlas Ivana Medka

aktualizováno 
Miliony lidí v Československu znaly před patnácti lety jeho hlas více než dobře. Když si lidé večer tajně zapnuli rádia (samozřejmě potichu, aby je neslyšeli sousedi), loučil se s nimi autor předchozího příspěvku větou: "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň."Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Jenže to bylo jen jedno z mnoha zaměstnání Ivana Medka, muže z tradičních českých poměrů, který do rodiny může počítat prvního prezidenta Tomáše Masaryka a také slavného malíře Antonína Slavíčka.

Ostatně Slavíčkovy obrazy byly jakýmsi barometrem rodinných vzestupů a pádů. Když se rodině dařilo špatně, obrazy rozprodávala, a vylepšovala si tak finanční situaci, když to později rozpočet dovolil, obrazy skupovala zpět.

"Poslední Slavíčkův obraz jsme prodali básníkovi Vítězslavu Nezvalovi v roce 1953," vzpomíná Medek. Tehdy mu bylo osmadvacet a krátce předtím vybojoval placené místo pro slavného dirigenta Václava Talicha, který měl kvůli svým postojům problémy s režimem, a tudíž i existenční potíže. "To bylo mé druhé úspěšné sólové vystoupení," říká bývalý student konzervatoře. Talich se tehdy stal uměleckým poradcem filharmonie, což znamenalo pevný plat.

A jaké bylo první Medkovo sólo? To se shodou okolností týkalo také Talicha. Už v roce 1945, těsně po válce, chtěl pro něj získat podporu na nejvyšších místech, a tak se objednal rovnou k prezidentu Benešovi.

"Bylo mi dvacet, říkali, že jsem blázen." Nakonec s ním mluvil třicet minut. "Ptal se, co si o něm myslí mladí lidé, řekl jsem mu, že mu věří," vzpomíná Medek. Jenže Beneš Medka i ostatní zklamal. Opakoval, že chce zabránit občanské válce a že se Stalin změnil. Nakonec přišel únor 1948 a miliony lidí začaly mít problémy. Mezi nimi i Talich, a tak v březnu 1948 Medek podepsal stanovisko, že stojí za ním a věří v návrat demokracie. "Prostě jsem se nebál," říká dnes. Jenže od té doby se to s ním vezlo.

Zádrhel "na hranici"
Aby zastával jasné a nezávislé postoje, k tomu byl veden už odmalička. "Rodiče nám dali mimořádnou svobodu. Maminka něco četla, řekla jen, že je to dobré, ale nechávala nám možnost výběru. Už když nám bylo dvanáct třináct, jednali s námi jako s dospělými," vzpomíná Medek. Ale také si vybavuje vyprávění otce, slavného generála a legionáře z Ruska, který líčil, jaké to bylo na frontě. "Bratr Mikuláš v noci křičel hrůzou."

Navzdory problémům s režimem se prosadil. Vystudoval muzikologii a v šedesátých letech rozjeli s kolegy z rozhlasu vysílání pro mládež. A měli mimořádný úspěch. Byla to však jen práce navíc. V té době totiž Medek stále pracoval v České filharmonii. A pracoval tam až do prvního výročí upálení Jana Palacha v lednu 1970. Tehdy ještě s dirigentem Václavem Neumannem zařadili na program Honnegerovu skladbu Jana z Arku na hranici...

"Jak ses mohl opovážit to tam napsat?" ptal se ho nadřízený. "Ale ta skladba má skutečně v názvu slova na hranici," odpověděl Medek. Nakonec to Medkovi nadřízení vyřešili nadvakrát: koncert přeložili o tři týdny a v červnu 1970 si Medka zavolal ředitel filharmonie. Samozřejmě šlo o výpověď.

Našel si místo v hudebním vydavatelství Supraphon, ale na dlouho to nebylo. Za šest let mu dali jeho přátelé něco přečíst. Pak to podepsal. Text se jmenoval Charta 77. Ještě se ho přátelé ptali: "Víš, co tě čeká? Ty to podepisuješ s takovou lehkostí..." Medek odpověděl: "Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně."

Jeho podpis znamenal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Ale nenechal to jen tak. Soudil se. Zastupovala ho tehdejší advokátka a známá polistopadová politička Dagmar Burešová. A když se u soudu začalo mluvit o Chartě, navrhla, aby byl text Charty přečten. Samozřejmě že to soud nedovolil. Medek však spor vyhrál a Supraphon mu musel vyplatit alespoň plat za tři poslední měsíce.

Bez perspektivy
Medek se stal saniťákem. Pracoval v nemocnici Na Františku, vozil pacienty v narkóze na vozíčku do operačního sálu. Ale ani tam ho dlouho nenechali. Prý že by mohl ovlivňovat pacienty (v narkóze!). Byl to příkaz přímo z městského výboru KSČ. Zkusil ještě pracovat v hospodě a pak jako šatnář, ale cítil, že to k ničemu není. "Nemělo to perspektivu, tak jsem začal uvažovat o emigraci." Rozhodnutí padlo poté, co ho tajní policisté zatkli a po výslechu svázali a se zavázanýma očima zavezli za Prahu. Dali mu ránu a nechali ho ležet v lese. Přišel domů až k ránu, zablácený a s jasným rozhodnutím: odejde.

V srpnu 1978 se objevil ve Vídni. Měl jen kufr, ale zato ho přivítala celá skupina tamních novinářů. Už ve vlaku se ho ptali, jestli je ten disident z Prahy. Takže z vagonu vystupoval za bzučení televizních kamer. Získal sice místo zpravodaje pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, ale uživit se tím pořádně nemohl. Stal se tedy poradcem pro československé uprchlíky v táboře Treiskirchen. "Poznal jsem tam spoustu osudů, největší nápor byl za takzvané benzinové krize, kdy se mimořádně povolil průjezd z Jugoslávie domů přes Rakousko," vzpomíná. Tehdy toho stovky českých turistů využily a emigrovaly.

Medkovi se však podařila jedna důležitá věc. Když už se komunismus hroutil, rozjela se v Československu podpisová akce Několik vět zaměřená proti komunistickým vládcům. Prosadil, aby se ve vysílání Hlasu Ameriky četla jména signatářů. "Říkali mi, že to bude jako telefonní seznam. Ale pak se ukázalo, že to jsou nejposlouchanější relace. Zatímco dříve se lidé báli zveřejnit svá jména, nyní si dokonce stěžovali, že jsme je nečetli všechny. Takže jsme četli jména až do listopadu," říká.

Nejlepší léta
Když přišel 17. listopad, věděl, že je konec. Už v lednu byl v Praze a hlásil se u Havla. Jenže všude byl revoluční zmatek. Pokoušel se získat místo v televizi, ale nakonec se vrátil zpátky do Vídně. Ale když byl v roce 1992 zvolen předsedou Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, putoval opět domů. Na to období vzpomíná rád: "Podařilo se získat licence pro vysílání BBC, Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Představte si, že ty stanice měly i po revoluci pověst štvavých vysílačů. Vůbec to nebylo jednoduché."

Po rozpadu Československa si myslel, že jeho kariéra končí. "Nikdo mne už nedonutí chodit do práce na devátou," říkal si tehdy. Za dva dny mu volal Havel. Nabídl mu práci v Kanceláři prezidenta. Medek přijal. Nevěděl, že na Hradě stráví šest dlouhých let. Nejdříve byl vedoucím odboru vnitřní politiky, když z Hradu odcházel, opouštěl funkci kancléře.

Ještě zkusil kandidovat do Senátu v roce 1999, ale neuspěl. Dnes je však spokojen: "Prožívám nejlepší léta svého života. Doufám, že to bude i zítra a pozítří," říká. Střídavě žije ve Vídni, kde pracuje jeho manželka, střídavě v Praze. Naučil se v životě skromnosti, je to prý jednoduché, jde jen o to umět spoustu věcí nechtít. A také vážit si lidí kolem sebe. Když dostával v roce 1991 řád T.G.Masaryka III.třídy, řekl: "Dostávám ho za všechny lidi, kteří se mnou spolupracovali."

IVAN MEDEK

Odkud jsem
Narodil jsem 13. července 1925 v Praze na Letné. Ale babička byla selského rodu, pocházela od Českého Brodu, provdala se za malíře Antonína Slavíčka a po jeho smrti za Herberta Masaryka. Otec byl generál, legionář a spisovatel a můj bratr Mikuláš Medek se věnoval malířství.

Čím vším jsem byl
Úplně nejdřív jsem chtěl studovat historii, ale špatně jsem se učil, a navíc Němci zavřeli vysoké školy. Tak jsem studoval muzikologii, psal do novin a stal se spoluzakladatelem Talichova Českého komorního orchestru. V roce 1952 mi Česká filharmonie nabídla místo jednatele. Později jsem byl jednatelem a dramaturgem Hudební a artistické ústředny a poté redaktorem Supraphonu. Po podpisu Charty77 jsem byl sanitářem, umývačem nádobí i šatnářem, po emigraci jsem pracoval jako poradce Amerického fondu pro československé uprchlíky a spolupracovník Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Po pádu komunismu jsem předsedal Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání, správní radě České filharmonie a šéfoval odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta. Poté jsem byl vedoucím Kanceláře prezidenta.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Nepovedlo se mi nic z toho, co jsem chtěl. Ale měl jsem štěstí, že jsem mohl přispět k některým věcem, které se povedly. Nakonec jsem dělal věci, o nichž jsem netušil, že je dělat budu.

Můj nejbližší velký úkol
Druhý den vstát, jít pro noviny a nepodlehnout starostem.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Další z rubriky

Je to velká holka, bude v pořádku, řekl LeBlanc o rozchodu Anistonové

Matt LeBlanc a Jennifer Anistonová v seriálu Přátelé (2003)

Deset let spolu hráli v legendárním seriálu Přátelé a kamarády zůstali i po skončení natáčení. Matt LeBlanc (50) se...

Po Bělorusku zvažuje Gérard Depardieu stěhování do Alžírska

Gérard Depardieu (Cannes, 22. května 2015)

Francouzský herec Gérard Depardieu (69) si často nebere servítky. Pak se snaží svá slova dodatečně vysvětlovat a...

Karel Kachyňa byl velký učitel, říká o herectví Lada Jelínková

Lada Jelínková

Herečka Lada Jelínková (43) přiznala, že se jí občas zasteskne po době, kdy všemu nevládla moderní technika a...

Najdete na iDNES.cz