Jenže to bylo jen jedno z mnoha zaměstnání Ivana Medka, muže z tradičních českých poměrů, který do rodiny může počítat prvního prezidenta Tomáše Masaryka a také slavného malíře Antonína Slavíčka.
Ostatně Slavíčkovy obrazy byly jakýmsi barometrem rodinných vzestupů a pádů. Když se rodině dařilo špatně, obrazy rozprodávala, a vylepšovala si tak finanční situaci, když to později rozpočet dovolil, obrazy skupovala zpět.
"Poslední Slavíčkův obraz jsme prodali básníkovi Vítězslavu Nezvalovi v roce 1953," vzpomíná Medek. Tehdy mu bylo osmadvacet a krátce předtím vybojoval placené místo pro slavného dirigenta Václava Talicha, který měl kvůli svým postojům problémy s režimem, a tudíž i existenční potíže. "To bylo mé druhé úspěšné sólové vystoupení," říká bývalý student konzervatoře. Talich se tehdy stal uměleckým poradcem filharmonie, což znamenalo pevný plat.
A jaké bylo první Medkovo sólo? To se shodou okolností týkalo také Talicha. Už v roce 1945, těsně po válce, chtěl pro něj získat podporu na nejvyšších místech, a tak se objednal rovnou k prezidentu Benešovi.
"Bylo mi dvacet, říkali, že jsem blázen." Nakonec s ním mluvil třicet minut. "Ptal se, co si o něm myslí mladí lidé, řekl jsem mu, že mu věří," vzpomíná Medek. Jenže Beneš Medka i ostatní zklamal. Opakoval, že chce zabránit občanské válce a že se Stalin změnil. Nakonec přišel únor 1948 a miliony lidí začaly mít problémy. Mezi nimi i Talich, a tak v březnu 1948 Medek podepsal stanovisko, že stojí za ním a věří v návrat demokracie. "Prostě jsem se nebál," říká dnes. Jenže od té doby se to s ním vezlo.
Zádrhel "na hranici"
Aby zastával jasné a nezávislé postoje, k tomu byl veden už odmalička. "Rodiče nám dali mimořádnou svobodu. Maminka něco četla, řekla jen, že je to dobré, ale nechávala nám možnost výběru. Už když nám bylo dvanáct třináct, jednali s námi jako s dospělými," vzpomíná Medek. Ale také si vybavuje vyprávění otce, slavného generála a legionáře z Ruska, který líčil, jaké to bylo na frontě. "Bratr Mikuláš v noci křičel hrůzou."
Navzdory problémům s režimem se prosadil. Vystudoval muzikologii a v šedesátých letech rozjeli s kolegy z rozhlasu vysílání pro mládež. A měli mimořádný úspěch. Byla to však jen práce navíc. V té době totiž Medek stále pracoval v České filharmonii. A pracoval tam až do prvního výročí upálení Jana Palacha v lednu 1970. Tehdy ještě s dirigentem Václavem Neumannem zařadili na program Honnegerovu skladbu Jana z Arku na hranici...
"Jak ses mohl opovážit to tam napsat?" ptal se ho nadřízený. "Ale ta skladba má skutečně v názvu slova na hranici," odpověděl Medek. Nakonec to Medkovi nadřízení vyřešili nadvakrát: koncert přeložili o tři týdny a v červnu 1970 si Medka zavolal ředitel filharmonie. Samozřejmě šlo o výpověď.
Našel si místo v hudebním vydavatelství Supraphon, ale na dlouho to nebylo. Za šest let mu dali jeho přátelé něco přečíst. Pak to podepsal. Text se jmenoval Charta 77. Ještě se ho přátelé ptali: "Víš, co tě čeká? Ty to podepisuješ s takovou lehkostí..." Medek odpověděl: "Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně."
Jeho podpis znamenal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Ale nenechal to jen tak. Soudil se. Zastupovala ho tehdejší advokátka a známá polistopadová politička Dagmar Burešová. A když se u soudu začalo mluvit o Chartě, navrhla, aby byl text Charty přečten. Samozřejmě že to soud nedovolil. Medek však spor vyhrál a Supraphon mu musel vyplatit alespoň plat za tři poslední měsíce.
Bez perspektivy
Medek se stal saniťákem. Pracoval v nemocnici Na Františku, vozil pacienty v narkóze na vozíčku do operačního sálu. Ale ani tam ho dlouho nenechali. Prý že by mohl ovlivňovat pacienty (v narkóze!). Byl to příkaz přímo z městského výboru KSČ. Zkusil ještě pracovat v hospodě a pak jako šatnář, ale cítil, že to k ničemu není. "Nemělo to perspektivu, tak jsem začal uvažovat o emigraci." Rozhodnutí padlo poté, co ho tajní policisté zatkli a po výslechu svázali a se zavázanýma očima zavezli za Prahu. Dali mu ránu a nechali ho ležet v lese. Přišel domů až k ránu, zablácený a s jasným rozhodnutím: odejde.
V srpnu 1978 se objevil ve Vídni. Měl jen kufr, ale zato ho přivítala celá skupina tamních novinářů. Už ve vlaku se ho ptali, jestli je ten disident z Prahy. Takže z vagonu vystupoval za bzučení televizních kamer. Získal sice místo zpravodaje pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, ale uživit se tím pořádně nemohl. Stal se tedy poradcem pro československé uprchlíky v táboře Treiskirchen. "Poznal jsem tam spoustu osudů, největší nápor byl za takzvané benzinové krize, kdy se mimořádně povolil průjezd z Jugoslávie domů přes Rakousko," vzpomíná. Tehdy toho stovky českých turistů využily a emigrovaly.
Medkovi se však podařila jedna důležitá věc. Když už se komunismus hroutil, rozjela se v Československu podpisová akce Několik vět zaměřená proti komunistickým vládcům. Prosadil, aby se ve vysílání Hlasu Ameriky četla jména signatářů. "Říkali mi, že to bude jako telefonní seznam. Ale pak se ukázalo, že to jsou nejposlouchanější relace. Zatímco dříve se lidé báli zveřejnit svá jména, nyní si dokonce stěžovali, že jsme je nečetli všechny. Takže jsme četli jména až do listopadu," říká.
Nejlepší léta
Když přišel 17. listopad, věděl, že je konec. Už v lednu byl v Praze a hlásil se u Havla. Jenže všude byl revoluční zmatek. Pokoušel se získat místo v televizi, ale nakonec se vrátil zpátky do Vídně. Ale když byl v roce 1992 zvolen předsedou Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, putoval opět domů. Na to období vzpomíná rád: "Podařilo se získat licence pro vysílání BBC, Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Představte si, že ty stanice měly i po revoluci pověst štvavých vysílačů. Vůbec to nebylo jednoduché."
Po rozpadu Československa si myslel, že jeho kariéra končí. "Nikdo mne už nedonutí chodit do práce na devátou," říkal si tehdy. Za dva dny mu volal Havel. Nabídl mu práci v Kanceláři prezidenta. Medek přijal. Nevěděl, že na Hradě stráví šest dlouhých let. Nejdříve byl vedoucím odboru vnitřní politiky, když z Hradu odcházel, opouštěl funkci kancléře.
Ještě zkusil kandidovat do Senátu v roce 1999, ale neuspěl. Dnes je však spokojen: "Prožívám nejlepší léta svého života. Doufám, že to bude i zítra a pozítří," říká. Střídavě žije ve Vídni, kde pracuje jeho manželka, střídavě v Praze. Naučil se v životě skromnosti, je to prý jednoduché, jde jen o to umět spoustu věcí nechtít. A také vážit si lidí kolem sebe. Když dostával v roce 1991 řád T.G.Masaryka III.třídy, řekl: "Dostávám ho za všechny lidi, kteří se mnou spolupracovali."
|
IVAN MEDEK Odkud jsem Čím vším jsem byl Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol |
