Než utečete z domova, zkuste říct tátovi jasné NE

- Martina byla vždycky tatínkovým miláčkem a dost si toho považovala. Vadit jí to začalo až v okamžiku, kdy oba starší sourozenci dospěli a všechna pozornost se přenesla na ni. Těžko se jí vysvětlovalo, že když si k ní večer u televize přisedne na gauč a začne ji hladit, naskakuje jí po těle husí kůže. Když se ohradila, že je na mazlení už stará, jenom se smál. Vždyť je jí "teprve" dvanáct.

První, kdo si všiml, že sotva přijde večer otec do pokoje, vystřelí Martina jako šíp a zamkne se v pokojíčku, byla babička, když přijela na nedělní návštěvu. Naštěstí. Byla by to nejspíš stejně ona, na koho by se Martina na radu psychologa obrátila.

Zločin, nebo legrace?
Situace, v jaké se ocitla Martina, není nijak výjimečná. Rodiče si někdy neuvědomí, že dotyky, které jsou u menšího dítěte zcela samozřejmé, se později mohou změnit v nepříjemnou vlezlost, budící odpor.
Když cizí pán začne rozepínat v parku kalhoty, je ta první reakce rozběhnout se do bezpečí, domů. Horší, když už člověk doma je a nemá kam utéct, kam se schovat. Když všichni berou jako samozřejmost, že tě táta políbí na pusu, žertem poplácá po zadku, chytí za prsa? Copak není tatínek ta posvátná autorita, slovník naučný křížený se Supermanem?
Vášnivému čtenáři černé kroniky se může zdát, že to je přecitlivělá reakce. Jo, kdyby šlo hned o znásilnění, pohlavní zneužití, to by bylo něco jiného! Jistě, rozdíl tu je, z hlediska práva a společenských zvyklostí rozhodně. Ovšem z tvého osobního hlediska ne. Ty si nemusíš nechat líbit žádný fyzický kontakt, který ti nevyhovuje.
"Jakmile s tebou dospělý dělá něco, co je ti nepříjemné, musíš se ihned začít bránit," upozorňuje Renáta Rynešová z psychologické poradny v Praze 2. "Nejhorší je čekat, jak to dopadne. Jinak riskuješ, že vše opravdu dojde dál."

Spojenecká smlouva
To správné řešení není ani sebrat pár švestek, vkladní knížku a sednout na vlak, ani se stáhnout do sebe, zatnout zuby a trpět. Tak jako jste se naučili odmítat ošklivé ponožky, dršťkovou polévku nebo návštěvu u babičky, zkuste to i tentokrát. Pravda, o důvěrnostech, za které se i stydíš, se mluví hůř, ale co naplat, jinak to nejde. Až když vidíš, že i tetřev hlušec by reagoval vstřícněji, je nutné začít hledat dospělého spojence. Ten nejhorší, jakého si patrně můžeš vybrat, je vlastní matka.
"Maminka je taky jen člověk. Většinou sama vidí, že něco není v pořádku, ale bojí se ostrého zásahu," vysvětluje Renáta Rynešová. "Může dojít nejen na hádky a facky, ale také trestní stíhání. A co pak? Manžel za mřížemi, ostuda, finanční problémy... Ne, leckterá matka spíš přivře obě oči než aby tohle všechno riskovala."
Přesto spřízněnou duši musíš hledat nejprve v blízkém okolí. Spolužačku raději ne - kdoví, komu hned všechno vyslepičí. Raději vynech i sourozence. Učitel? To je lepší volba, ale jen tehdy, pokud mu naprosto důvěřuješ. Příliš horlivý může napáchat škodu unáhleným postupem, slaboch se poptá na detaily, napase se na cizí smůle, zhrozí a polituje. To je ovšem to poslední, co potřebuješ.
Hledej mezi vzdálenějšími příbuznými. Teta nebo třeba ráznější babička, to je správná volba. Anebo trenér, známá knihovnice, vedoucí kroužku. Můžeš požádat o radu a zároveň to zařídit tak, že se informace dostane k otci oklikou, spolu s vážným varováním. Už to není žádné tutlané tajemství, existuje svědek a tvůj spojenec.

Čí je vina?
Hlavně neztrácej hlavu a věz, že nikdy nejsi na svůj problém úplně sama. Vždycky se můžeš obrátit na některou linku důvěry nebo psychologickou poradnu a tam ti pomohou najít řešení, které ty sama nevidíš. A nezapomeň, nemusíš se za nic stydět. Tvoje vina to není.

Jak se bránit, když tě otec nebo jiný člen rodiny fyzicky obtěžuje:
  1. řekni mu přímo, co ti není příjemné, a ať to už nedělá
  2. vyhýbej se situacím, které ti vadí
  3. počítej s tím, že mlčení lze považovat za souhlas a dokonce za výzvu k další aktivitě
  4. hledej dospělého spojence
  5. vytoč bezplatnou Linku bezpečí dětí a mládeže 08001 55555