Přesto se dodnes potýkají s češtinou a do telefonu se hlásí "helou". Ivy Kovandová se ovšem tehdy za Její Výsostí na Hrad nevydala: "Vysvětlila jsem jim, že královna pro mě absolutně nic neznamená. Pro mě je anglickým přežitkem." Nebylo to první rozhodnutí v jejím životě, jímž vybočila z řady. Jedno takové začalo zrát ve vlaku na trase Lowestoft - Londýn. Na nádraží vyprovodil Ivy Normanovou její kluk. Musela zpátky, k radaru britské armády. Byl totiž podzim roku 1943. Na další zastávce zaplnila vagon "gentlemen's army", jak Britové říkali československým jednotkám. Četla noviny, ale měla pocit, jako by se na ni pořád někdo díval. A díval. Oddělila pár stránek a podala je neznámému muži s nadějí, že už dá pokoj. Když jí je vrátil, objevila v růžku vepsané jméno, adresu a dovětek: Rád bych se s vámi setkal... Chtěla se ho zbavit, a tak vytrvala v kupé ještě dlouho poté, co vlak dorazil do cíle. Čekal na peronu. Ale marně ji přemlouval, aby zašli na čaj. Jen co dorazila do kasáren, napsala dva dopisy: v prvním oznámila svému chlapci, že se s ním rozchází, druhý adresovala důstojníkovi britského dělostřelectva Oldřichu Kovandovi. Šest týdnů si psali. Co budete dělat po válce? - zeptal se jí ctitel na první schůzce. Asi zůstanu u radaru, usoudila. - A proč si mě nevezmete? - zasmečoval. Vezmu si vás, odpověděla mu, když se po několika hodinách loučili. "Věděla jsem, že je to m už, se kterým nebude nuda."
Červenavé sny
Pokojíku malého vršovického bytu vévodí Hollarova Praha. Poprvé to město uviděla 31. srpna 1946. Z letadla vystoupili už čtyři: v Anglii se totiž manželům Kovandovým narodily dvě ze čtyř dětí. "Na tu chvíli do smrti nezapomenu," tvrdí paní Kovandová. "Lilo, ale na letišti vyhrávala kapela vojákům na přivítanou ty vaše nádherné lidové písničky. Dodnes mě dojímají. A ještě mě uchvátil les. Nemohla jsem uvěřit, že se po něm smíme jen tak brouzdat. V Anglii se do něj nesmí ani vkročit, protože každý někomu patří." Zdánlivý detail se jí zamlouval tím víc, že se jí ostrovní společnost rozškatulkovaná do přihrádek, z nichž nebylo úniku, protivila. "Neznám jinou zemi, kde vám stačí pár minut ve stejném kupé na to, abyste mohli přesně říct, co je ten druhý zač," podotýká. "Není to tak dávno, co do divadla nebo na koncert mnozí lidé nešli prostě proto, že se to pro jejich vrstvu nehodilo." První lekci třídního uvědomění dostala od maminky, která táhla domácnost s šesti dětmi a věčně nezaměstnaným mužem: člověk má vždycky hledět na povahu, ne na postavení. Druhá ji čekala v armádě: oponovala důstojníkovi přednášejícímu o Číně cosi jiného, než co se dočetla v knihách. Té komunistce vzadu už odpovídat nebudu, řekl. Co tím míní, netušila: to slovo nikdy předtím neslyšela. Teď se o ně začala zajímat. Komunistická strana Velké Británie jí ovšem dala košem: politika se s armádou neslučovala. "Válka ale pro mě byla důkazem toho, že něco je na světě špatně a že je třeba to změnit."
Ráj po česku
Její manžel Oldřich Kovanda pracoval před válkou pro firmu Moser - byl to on, kdo v roce 1928 otevřel její reprezentační prodejnu na pražských Příkopech. Po válce ho však strana poslala do sklárny v Lednické Rovni, později mu v Praze svěřila export skla a keramiky. "Z ciziny, kam se občas služebně dostal, vozil leda tak ponožky dětem. Byl přesvědčen o tom, že jestliže to má země někam dotáhnout, každý se musí uskromnit," vzpomíná dnes paní Kovandová. "V domku v Říčanech jsme přes zimu mohli topit jen v kuchyni, a i tak tam býval poránu led na zdech. Na víc ale příděl plynových bomb nestačil a podplatit někoho, abychom dostali nějaké navíc, bylo proti našemu přesvědčení. Snažili jsme se zkrátka žít tak, jak jsme si představovali, že by měl žít každý." Ivy si vzala za své hlavně organizování brigád. T rvalo mnoho měsíců, než si všimla, že nadšení všech kolem trvá pouze do předvečera akce, a pak se vyrojí omluvy typu nemocné děti, houser, strýčkův pohřeb... Jen ona, s nejvíce dětmi za zády, mohla vždycky. Víc jí pootevřela oči až oslava manželových padesátin: odehrávala se v návštěvní místnosti Státní bezpečnosti. Kombinace "západní voják židovského původu" nemohla nikomu beztrestně projít. Několikaměsíční vazba naštěstí neskončila vězením, z Ivy Kovandové nicméně na léta učinila manželku pomocného dělníka. "Leckdo si může říct: ta ženská byla buď úplně hloupá, nebo blázen! Já ale byla zpočátku strašně izolovaná. Anglické noviny k nám nechodily a česky jsem neuměla, takže jsem si mohla povídat jen se svými anglickými přítelkyněmi, které na tom byly ovšem stejně jako já. A manžel? Ten mi informace prosíval, aby mě uchránil od dalších starostí. Jedno jsem ovšem věděla jistě: tenhle komunismus neměl s mými sny pranic společného."
Dvojí metr
Stýskalo se jí po slaném větru a po mamince. Poprvé za ní směla odjet po deseti letech. Jen se dvěma dětmi. Když řidič autobusu supícího hrabstvím Suffolk zapnul rádio, hráli právě Mou vlast. Najednou věděla, že domov má už jinde. S návratem však musela počkat, než přišly zpáteční jízdenky, které muž mohl koupit až z další výplaty. "Od té doby jsem měla pocit, že do Čech patřím a že jsem tedy stejná jako všichni kolem mě. Že je to omyl, se ukázalo až v šedesátých letech, kdy jsem už, celá šťastná, učila v ČTK novináře používat žurnalistickou angličtinu. Kolegové přes oběd běhávali po krámech, zatímco já zůstávala a coby 'dispečer' vyřizovala vzkazy, co kde zrovna dostali. Jednou si kdosi postěžoval, jak k němu byly prodavačky protivné, a já se podivila, že ke mně bývají docela milé. Rozesmáli se: Bodejť by ne, Ivy, tobě přece stačí otevřít pusu a už vědí, že jsi cizinka! Bylo to pro mě rozčarování," pokyvuje hlavou žena, která se na české půdě musela ze všeho nejdřív naučit větu: Já nejsem Němka. Když se jí jeden anglický novinář nedávno zeptal, zda by chtěla všechno prožít znovu, vyhrkla prý: No to tedy nechtěla! A pak honem řekla:... ale ničeho nelituju, protože v téhle zemi se tvořila historie a já byla u toho. Pak osmasedmdesátiletá dáma lehce nakloní hlavu na stranu, rošťácky přivře oči a dodá: "Anglie je pro mě přece nesnesitelně stabilní."
Červenavé sny
Pokojíku malého vršovického bytu vévodí Hollarova Praha. Poprvé to město uviděla 31. srpna 1946. Z letadla vystoupili už čtyři: v Anglii se totiž manželům Kovandovým narodily dvě ze čtyř dětí. "Na tu chvíli do smrti nezapomenu," tvrdí paní Kovandová. "Lilo, ale na letišti vyhrávala kapela vojákům na přivítanou ty vaše nádherné lidové písničky. Dodnes mě dojímají. A ještě mě uchvátil les. Nemohla jsem uvěřit, že se po něm smíme jen tak brouzdat. V Anglii se do něj nesmí ani vkročit, protože každý někomu patří." Zdánlivý detail se jí zamlouval tím víc, že se jí ostrovní společnost rozškatulkovaná do přihrádek, z nichž nebylo úniku, protivila. "Neznám jinou zemi, kde vám stačí pár minut ve stejném kupé na to, abyste mohli přesně říct, co je ten druhý zač," podotýká. "Není to tak dávno, co do divadla nebo na koncert mnozí lidé nešli prostě proto, že se to pro jejich vrstvu nehodilo." První lekci třídního uvědomění dostala od maminky, která táhla domácnost s šesti dětmi a věčně nezaměstnaným mužem: člověk má vždycky hledět na povahu, ne na postavení. Druhá ji čekala v armádě: oponovala důstojníkovi přednášejícímu o Číně cosi jiného, než co se dočetla v knihách. Té komunistce vzadu už odpovídat nebudu, řekl. Co tím míní, netušila: to slovo nikdy předtím neslyšela. Teď se o ně začala zajímat. Komunistická strana Velké Británie jí ovšem dala košem: politika se s armádou neslučovala. "Válka ale pro mě byla důkazem toho, že něco je na světě špatně a že je třeba to změnit."
Ráj po česku
Její manžel Oldřich Kovanda pracoval před válkou pro firmu Moser - byl to on, kdo v roce 1928 otevřel její reprezentační prodejnu na pražských Příkopech. Po válce ho však strana poslala do sklárny v Lednické Rovni, později mu v Praze svěřila export skla a keramiky. "Z ciziny, kam se občas služebně dostal, vozil leda tak ponožky dětem. Byl přesvědčen o tom, že jestliže to má země někam dotáhnout, každý se musí uskromnit," vzpomíná dnes paní Kovandová. "V domku v Říčanech jsme přes zimu mohli topit jen v kuchyni, a i tak tam býval poránu led na zdech. Na víc ale příděl plynových bomb nestačil a podplatit někoho, abychom dostali nějaké navíc, bylo proti našemu přesvědčení. Snažili jsme se zkrátka žít tak, jak jsme si představovali, že by měl žít každý." Ivy si vzala za své hlavně organizování brigád. T rvalo mnoho měsíců, než si všimla, že nadšení všech kolem trvá pouze do předvečera akce, a pak se vyrojí omluvy typu nemocné děti, houser, strýčkův pohřeb... Jen ona, s nejvíce dětmi za zády, mohla vždycky. Víc jí pootevřela oči až oslava manželových padesátin: odehrávala se v návštěvní místnosti Státní bezpečnosti. Kombinace "západní voják židovského původu" nemohla nikomu beztrestně projít. Několikaměsíční vazba naštěstí neskončila vězením, z Ivy Kovandové nicméně na léta učinila manželku pomocného dělníka. "Leckdo si může říct: ta ženská byla buď úplně hloupá, nebo blázen! Já ale byla zpočátku strašně izolovaná. Anglické noviny k nám nechodily a česky jsem neuměla, takže jsem si mohla povídat jen se svými anglickými přítelkyněmi, které na tom byly ovšem stejně jako já. A manžel? Ten mi informace prosíval, aby mě uchránil od dalších starostí. Jedno jsem ovšem věděla jistě: tenhle komunismus neměl s mými sny pranic společného."
Dvojí metr
Stýskalo se jí po slaném větru a po mamince. Poprvé za ní směla odjet po deseti letech. Jen se dvěma dětmi. Když řidič autobusu supícího hrabstvím Suffolk zapnul rádio, hráli právě Mou vlast. Najednou věděla, že domov má už jinde. S návratem však musela počkat, než přišly zpáteční jízdenky, které muž mohl koupit až z další výplaty. "Od té doby jsem měla pocit, že do Čech patřím a že jsem tedy stejná jako všichni kolem mě. Že je to omyl, se ukázalo až v šedesátých letech, kdy jsem už, celá šťastná, učila v ČTK novináře používat žurnalistickou angličtinu. Kolegové přes oběd běhávali po krámech, zatímco já zůstávala a coby 'dispečer' vyřizovala vzkazy, co kde zrovna dostali. Jednou si kdosi postěžoval, jak k němu byly prodavačky protivné, a já se podivila, že ke mně bývají docela milé. Rozesmáli se: Bodejť by ne, Ivy, tobě přece stačí otevřít pusu a už vědí, že jsi cizinka! Bylo to pro mě rozčarování," pokyvuje hlavou žena, která se na české půdě musela ze všeho nejdřív naučit větu: Já nejsem Němka. Když se jí jeden anglický novinář nedávno zeptal, zda by chtěla všechno prožít znovu, vyhrkla prý: No to tedy nechtěla! A pak honem řekla:... ale ničeho nelituju, protože v téhle zemi se tvořila historie a já byla u toho. Pak osmasedmdesátiletá dáma lehce nakloní hlavu na stranu, rošťácky přivře oči a dodá: "Anglie je pro mě přece nesnesitelně stabilní."
 S dcerou Ednou žijící v Dánsku se Ivy Kovandová nedávno vydala do míst na anglickém pobřeží, kde vyrůstala. |
 Skoloubením budovatelského pionýrského šátku s konzervativním ostrovním sáčkem u nejstaršího syna Karla, budoucího reprezentanta země u NATO, nebylo zdaleka jedinou absurditou života rodiny Kovandových. |
 Na rub snímku zachycujícího manžele Kovandovy na pražských Příkopech krátce po jejich příjezdu z Británie Ivy poznamenala: "Stále ještě vojenský krok"... |
 Mamince s láskou... I dvacetiletá Ivy oblékla ve válce uniformu. |
