Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Neústupný Zdeněk Matějček

  0:01aktualizováno  0:01
Laskavý, vstřícný, vždy pozitivně naladěný a stejně jako před lety neokázalý. To je Zdeněk Matějček. Ptát se ho na osobní úspěchy je marná snaha. "Ale kdeže? Já neměl nikdy velké ambice. Mě vždycky prostě někdo přizval ke spolupráci," krčí rameny zakladatel české dětské psychologie.

A začne mluvit o něčem jiném, třeba o dětech s mentálním postižením, které k němu docházejí sem, do centra Paprsek v pražském Hloubětíně. Sedíme v zahradě, děti se koupou v bazénu, běhají okolo. "Chtěl bych zařídit, aby těm dětem bylo v životě dobře. To je těžký úkol a já ho stále nezvládám. Ani po padesáti letech praxe se mi nemohl stát rutinou."

Děti bez lásky
Píše se rok 1963, štáb režiséra Kurta Goldbergera dokončuje film Děti bez lásky. Filmaři spolu se Zdeňkem Matějčkem a primářkou Marií Gamborskou strávili několik měsíců v dětských domovech a zaznamenali život bytostí vyrůstajících bez rodiny. Jak přibývá natočeného materiálu, začínají filmaři chápat hloubku provinění, jehož se společnost dopouští. Kamera je tvrdá: "ústavní" děti jsou pohybově, rozumově i citově zaostalé.

Když onen snímek viděli tehdejší vládní představitelé, neváhali a zakázali ho. Ne však dostatečně rychle. Dokument byl mezitím uveden na bienále v Benátkách, kde získal hned tři ceny. Ty nemohli komunisté jaksi přehlédnout, a tak jim nezbylo než dodatečně Děti bez lásky prohlásit za úspěch české kinematografie a potažmo i české psychologie.

Film se v anglické, francouzské a německé verzi promítal v mnoha zemích světa a mezinárodní odezvy se dostalo i knize Psychická deprivace v dětství, která byla jeho východiskem. Josef Langmeier a Zdeněk Matějček v ní shrnuli výsledky svého desetiletého výzkumu.

V roce 1963 byla jejich práce publikována v Praze, posléze vyšla v Austrálii, USA a v roce 1983 dokonce ve stotisícovém nákladu i v tehdejším SSSR. "Ano, to byl největší úspěch našeho života - prorazit v zemi, kde kolektivní výchova byla takřka po sedmdesát let součástí státní ideologie!"

V Československu byl rok po vydání knihy a uvedení filmu přijat nový zákon o rodině. Konečně v něm byla rodina zase definována jako první z výchovných institucí. Dnes se to zdá tak prosté, ale v roce 1964 to byl přelomový okamžik.

Rodina jako přežitek
Pochopit dobu, v níž Zdeněk Matějček získával zkušenosti jako klinický psycholog, znamená ujasnit si historické okolnosti. S nástupem komunistů v roce 1948 jsou rozbity tradiční vazby. Rodina už není základ společnosti, ale přežitek. Po vzoru SSSR se stavějí školky, družiny, jesle (s denním i týdenním režimem), přibývá dětských domovů. V roce 1950 je z československé legislativy vymazána pěstounská péče, adopce je možná, ale jen výjimečně.

V takovém společenském klimatu Zdeněk Matějček roku 1948 promoval na filozofické fakultě v Praze. Měl učit filozofii a českou literaturu na střední škole, ale podmínkou přijetí byly politické prověrky. "Ušetřil jsem si neblahou zkušenost a raději tam ani nešel."

Věděl, že jako syn ředitele hřebčína v Kladrubech nad Labem by byl stejně nepřijatelný. "Lidé na fakultě mi poradili, abych se zkusil zeptat na práci v Sociodiagnostickém ústavu. Přišel jsem tam o berlích. Narodil jsem se s vrozenou luxací kyčelního kloubu a byl jsem právě po třetí operaci. Ředitel Oldřich Říha vyslechl mou historii a konstatoval, že jsem hned dvakrát postižený: kádrově i tělesně, a vzal mne. Nejprve jsem byl žákem, který se učí od starších kolegů. Po dvou letech se uvolnilo místo po spisovateli Ladislavu Fuksovi."

Tým dvou lékařů, čtyř psychologů a čtyř sociálních pracovnic fungoval jako psychologická poradna a zároveň jako ve své době ojedinělé výzkumné pracoviště. Na začátku padesátých let začali sledovat děti na místech takzvaného sociálního ohrožení.

"Logicky jsme museli dojít až do dětských domovů. Na adresu komunistického režimu nutno říci, že nám poskytl prostor pro přirozený experiment. Mohli jsme sledovat děti z několika ústavů velmi systematicky. Vyšetřovali jsme je každého čtvrt roku a dlouhodobě. Srovnávali jsme je s vrstevníky vyrůstajícími v rodinách."

Výchova není absolutní
Citové strádání a život v permanentní nejistotě způsobují nejen opožďování duševního vývoje, ale vedou také k různým úchylkám a deformacím, jež si děti vychovávané v ústavech nesou dál do života. Závěry desetiletého výzkumu způsobily poprask, pak změnu zákona a nakonec v roce 1969 vedly i k otevření první SOS vesničky.

Zdeněk Matějček byl u toho. Další roky s kolegy podporoval všechny typy náhradní rodinné péče, snažil se ovlivnit i úroveň dětských domovů. Zkoumal i specifické vývojové poruchy chování (stál u zrodu konceptu lehkých dětských encefalopatií) a učení (hlavně dyslexie), spolupracoval se Světovou zdravotnickou organizací či UNESCO na projektech týkajících se nechtěných dětí, dětí z rodin alkoholiků, dětí trpících lehkou mozkovou dysfunkcí...

"Postupně padaly další komunistické poučky - třeba ta o absolutní moci výchovy. Kdo pracuje s dětmi - hlavou a rukama, ví, že i kdyby byl nejlepší pedagog, občas je bezmocný. Vezměte si rodinu se třemi dětmi. Dvě jsou naprosto bezproblémové, třetí se nedovede soustředit, špatně se učí, je neklidné. Výchova se míjí účinkem. Proč? Dnes už víme, že takové dítě trpí lehkou mozkovou dysfunkcí. Je to malá odchylka, která však může mít velký význam pro život. Doslova mu ho kazí, kazí atmosféru v rodině, vztahy. Takové dítě je neúspěšné, neúspěšní se cítí rodiče - zvláště mají-li jedno dítě, což je dnes velmi častý úkaz."

Profesor Matějček tak nepřímo vysvětluje, proč si ve svých téměř jedenaosmdesáti letech neužívá penze. Jeden z projektů, na němž s kolegy pracuje v Psychiatrickém centru Praha, se zabývá právě syndromem dnešní doby - neúspěšnými dětmi.

Přiměřeně, přiměřeně
Když po 35 letech klinické praxe bilancoval, napočítal 35 tisíc vyšetření, která sám vykonal a zapsal. Dnes, po padesáti letech, raději nepočítá. Za tu dobu napsal desítky odborných publikací a bezpočet článků, podílel se na mnoha publicistických pořadech v rádiu a v televizi.

Jak se dal tak nabitý pracovní program skloubit s rodinou? Měl vůbec člověk, jenž celý život pomáhal cizím dětem, čas na vlastní tři potomky? "Mít čas na děti! To je fráze, klišé. Vychovávat děti neznamená, že je nepustíme z očí, že rezignujete na své cíle, ano, řekněme třeba i na tu kariéru, o níž se teď často mluví. Dnes rodiče podnikají, za socialismu chodili na melouchy a za první republiky zase od rána do večera pracovali na poli. Jejich děti nijak netrpěly. Nemusíte se jim věnovat nepřetržitě. Máte být k dispozici. Aby věděly, že jste tady, že pomůžete, když je třeba. A že dovedete společný čas - třeba víkendy - beze zbytku využít."

I když jeho manželka strávila mnoho let s dětmi v domácnosti, všechny tři Matějčkovy děti chodily také do školky. Dlouholetý propagátor rodinné výchovy totiž také soudí, že předškolní dítě potřebuje vrstevníky. "V tomto období se vytváří řada důležitých vlastností - a ty se tvoří jen v dětské společnosti, rodina je neumí suplovat. Dítě by mělo mít obojí v přiměřené míře."

Jak tedy dnes, na prahu 21. století, vychovávat? Autoritativně, liberálně? Tuto otázku kladou rodiče i novináři často. "Rozumná je zase střední cesta. Příliš autoritativní výchova láme dětem charakter a příliš liberální přístup zvyšuje jejich úzkost. Každé dítě potřebuje řád, musí vědět, co se smí, co se musí a co se nesmí. To mu dodává pocit jistoty."

Matějčkova cesta
Kolegové si na něm cení, že se nikdy nepodbízel, nehonil za funkcemi a trval na svých názorech. Ač vytvořil ucelenou školu dětské psychologie a je oceňovaným odborníkem, čestné doktoráty a další ocenění se dostavily až v posledních letech - včetně profesury nebo prezidentské medaile Za zásluhy.

Teprve po roce 1990 mohl Zdeněk Matějček svobodně sáhnout do šuplíku a vydat řadu knížek pro rodiče i odborníky. Jsou psány krásnou češtinou, nemoralizuje se v nich, nepoučuje, nekritizuje. Vykládají se v nich spíše životní příběhy a ty se spojují do souvislostí.

"Jak je možné být pořád laskavý, trpělivý a vstřícný...? Postupně jsem dospěl k závěru, že efekt Matějčkova přístupu je mnohem větší a trvalejší. Čím dál více se přesvědčuji, že jak ve výchově dětí, tak ve vztazích mezi dospělými nemáme jinou šanci pro budoucnost než jít právě touto cestou," napsal Václav Mertin z katedry psychologie FF UK, když loni v Lidových novinách gratuloval profesoru Matějčkovi k osmdesátinám. Mimochodem - kdykoli má nestor dětské psychologie přednášku na fakultě, praská posluchárna ve švech.

ZDENĚK MATĚJČEK

Odkud jsem
Narodil jsem se 16. srpna 1922 a vyrostl v Kladrubech nad Labem, kde byl otec ředitelem slavného hřebčína. Matka, která nás s bratrem především vychovávala, byla v domácnosti. Měli jsme báječné dětství, protože jsme žili ve zvláštním, krásném prostředí. Na to člověk nezapomene, nese si je s sebou.

Čím vším jsem byl
Nejdříve studentem pardubického gymnázia. Až dnes si uvědomuju, jak mne ta doba - ta třída ovlivnila, dala mi přátelství, pocit soudržnosti. Byl to základ i pro mé pozdější psychologické studium. Za války jsem byl zaměstnancem firmy Baťa i zemědělským dělníkem, po válce opět studentem a pak dětským psychologem. Od roku 1950 až dodnes.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Říká se mi to těžko. Ale mám-li něco označit za svůj úspěch - tak za něj považuju moment, když naše knížka Psychická deprivace v dětství vyšla v Sovětském svazu. Že ji vydali v USA, to byl také úspěch. Ale když mohla být vydána v zemi, jež je považována za kolébku socialistické kolektivní výchovy, tak to bylo vítězství. A také jasný signál, že se otřásá jeden politický systém.

Můj nejbližší úkol
Nic moc. Jsem na konci cesty fakticky i myšlenkově.

Autoři:


Nejčtenější

Herec Bohumil Klepl měl nehodu na motorce, srazil se s autobusem

Bohumil Klepl

Herec Bohumil Klepl (60) měl v sobotu krátce po poledni nehodu na motorce. Na pražské Jižní spojce se srazil s...

Hvězda Hry o trůny se rozloučila se svou rolí krvavými teniskami

Maisie Williamsová na SAG Awards (Los Angeles, 29. ledna 2017)

Maisie Williamsová (21) se na sociální síti rozloučila s rolí Aryi Starkové. S postavou bojovnice v seriálu Hra o trůny...



Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Oštěpařka Barbora Špotáková je od soboty dvojnásobnou maminkou. Olympijská vítězka a mistryně světa přivedla v...

Kelly z Beverly Hills se potřetí rozvádí. Manžel nedostane ani dolar

Jennie Garthová a Dave Abrams (15. 11. 2015, Save a Child's Heart Gala)

Herečce Jennie Garthové (46), která se proslavila životní rolí Kelly Taylorové v kultovním seriálu 90. let Beverly...

Černá v záloze, žádná selfie a podpisy. Pravidla, která platí pro Meghan

Vévodkyně Meghan a princ Harry na letní party na britské ambasádě v Irsku...

Vévodkyně ze Sussexu Meghan Markle (36) musí coby členka královské rodiny dodržovat řadu pravidel. Držet by se jich...

Další z rubriky

Vnučka královny Alžběty zve na svatbu dvanáct set lidí z řad veřejnosti

Princezna Eugenie a Jack Brooksbank (Englefield, 20. května 2017)

Britská královská rodina letos zažije další svatbu. Po květnové veselce prince Harryho ji čekají vdavky princezny...

Karel Gott si dal netradiční dárek k narozeninám, nahrál píseň s dcerou

Karel Gott (Praha, 26. června 2018)

Zlatý slavík Karel Gott (79) oslavil před pár dny narozeniny a nadělil si podle svých slov dárek srdci nejbližší. Duet...

Lawsonová: Za extrémně zdravým jídelníčkem bývá porucha příjmu potravy

Nigellu Lawsonovou mají rády kamery i fotoaparáty, což je součást jejího...

Nigella Lawsonová (58) patří k nejslavnějším šéfkuchařkám světa. Přezdívalo se jí bohyně s vařečkou. Autorka desítek...

Najdete na iDNES.cz