Lidé, kteří zažívají duševní muka, když se mají v obchodě rozhodnout pro jeden ze dvou stejně vhodných párů bot, ti, kteří strávili nejednu bezesnou noc, než před oltářem řekli své rozhodné ano, ale i tací, jimž by jakákoli nabídka jiného zaměstnání, než je to, které zastávají, způsobila žaludeční potíže, ti všichni dobře vědí, o čem je řeč - o bolestné neschopnosti učinit definitivní, jasné a neměnné rozhodnutí bez pocitu, že ať zvolí jakkoli, vždycky to bude špatně.
Odvolávám, co jsem odvolala
"Když jsem Kláru přihlašovala do školky v přírodě, byla jsem přesvědčena, že je to to nejlepší, co pro ni můžu udělat. Jenže týden před odjezdem se mi svěřila, že se jí nikam nechce. Svedla jsem dvoudenní duševní boj, zda ji mám odhlásit - bylo mi jasné, že z toho na poslední chvíli ve školce mít radost nebudou. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. Paní ředitelka ale začala Klárku i mne přemlouvat, dcera kývla, a tak jsem den před odjezdem své rozhodnutí zrušila," líčí peripetie svého rozhodování dvaatřicetiletá Helena Vránová z Prahy.
"Při odjezdu však vypadala Klárka dost smutně, a tak jsem celé dva týdny prožívala muka ze špatného rozhodnutí. Vlastně z toho mám mizerný pocit dodnes - nejen proto, že tam Klára nastydla, ale i proto, že ve mně zbyl nepříjemný dojem, že jsem jí svým váháním a několika názorovými kotrmelci nedala do života zrovna nejlepší příklad," přiznává rozpačitě magistra Vránová.
Řešení hodné počítače
"Ve skutečnosti není žádný člověk buď jednoznačně rozhodný, nebo stále nerozhodný," říká pražská psycholožka Marta Boučková. "Záleží na tom, v jakém je momentálně rozpoložení a jaký význam svému rozhodnutí přikládá - jestli je to podle něj 'životně' důležité nebo zda jen vybírá, jaké ponožky si vezme ke kalhotám."
Člověk se rozhoduje vlastně pořád, aniž by si to ovšem uvědomoval. Ráno řešíte, zda si (jste-li žena) vezmete kalhoty, či sukni a víceméně podvědomě vám v hlavě běží pro a proti: kalhoty jsou sice pohodlnější, ale máte dnes schůzku a chcete být elegantní. Tak tedy sukni. Dlouhou, nebo krátkou? Světlou, či tmavou? Na každém stupni se rozhodujete prakticky stejně jako počítač: ano - ne.
"Háček je v tom, že žádný rozhodovací proces není pouze racionální - vždycky ho doplňují i emoce," odkrývá taje lidské duše Marta Boučková. "Máte problém - potřebujete se třeba obléci - a ten ve vás vyvolá úzkost. V těle stoupá napětí a opadá teprve v okamžiku, kdy potíž vyřešíte. Malér začíná tam, kde vzápětí nastoupí pochybnosti, zda jste se rozhodli správně. Pak vás znovu ovládne úzkost, která může i zesilovat."
Klíčové slovo: sebevědomí
Ať už vám činí fyzickou bolest rozhodnout se o barvě ponožek či o způsobu letní dovolené, vaše trápení má společného jmenovatele: nedostatek sebevědomí a sebedůvěry.
"Patříte-li k takovým lidem, vězte, že to, co vám chybí, je schopnost převzít zodpovědnost za své vlastní rozhodnutí. Tím, že vám někdo poradí, jako by z vás toto břemeno sejmul," tvrdí psycholožka. "V krajním případě bývají takoví lidé natolik závislí na názorech svého okolí, že už vlastně vůbec nevládnou svým životem."
Řešení je dvojí: buď si najdete někoho, kdo vás bude neustále provázet a radit vám, zda si máte koupit to či ono sako nebo vzít tu či onu dívku za ženu, anebo na sobě a na své sebedůvěře začnete pracovat.
"Pokud vám nerozhodnost začne opravdu komplikovat život, třeba proto, že už s vámi na nákupy nechce nikdo chodit, případně míra úzkosti z rozhodnutí přesáhne únosnou míru, je načase vyhledat pomoc psychologa," soudí Marta Boučková. "Nepočítejte ale s tím, že bude rozhodovat za vás. Jeho úkolem je jen provázet vás na nelehké cestě poznávání, že i zmýlit se není žádná tragédie. Nikdo totiž není neomylný a žádné řešení není dokonalé."
Deus ex machina
Na nákupy čehokoliv jiného než zásob do spíže a lednice si Helena Vránová, která kvůli svým potížím s nerozhodností nakonec vyhledala psychologa, vypracovala následující strategii: Když se jí něco zamlouvá, kupříkladu boty, opustí rychle obchod a projde deset dalších, aby se ubezpečila, že ta první možnost byla po všech stránkách ta nejlepší. Pak nechá rozhodnutí "dozrát". Pokud jí i po dvou, třech dnech vzpomínka na první boty (šaty, zájezd...) ještě vrtá hlavou, vypraví se zpět. Je-li zboží ještě k mání, s radostí si jej koupí. Je-li už vyprodané, pocítí stejnou úlevu: vždyť ten problém někdo vyřešil za ni.
"Nejde o nic jiného než o pokus odsunout rozhodnutí na pozdější dobu nebo nechat za sebe rozhodnout náhodu. V případě, že se pro boty později rozhodne a už je mít nebudou, může nepříjemný pocit za svého neúspěšného rozhodnutí otupit tím, že si řekne, že jí stejně nebyly přány a kdoví jaké nevýhody ještě měly," komentuje brněnský psycholog František Vízdal.
Mezi Skyllou a Charybdou
Dvaatřicetiletého Pavla M. z Pardubic přivedla do partnerské poradny neschopnost zvolit si mezi dvěma ženami, s nimiž paralelně žil. Obě byly stejně mladé, obě svobodné, na každé bylo něco více a něco méně dobrého. Přiznal, že už ho vyčerpává žít ve dvou vztazích, ale není schopen opustit ani jednu, ani druhou.
Když se posléze pokusil sepsat klady i zápory soužití s každou z nich, jak mu zdejší psycholožka poradila, zjistil, že nejlepší by bylo, kdyby se z těch dvou žen podařilo složit jednu. To, co ho ale trápilo ze všeho nejvíc, bylo pomyšlení, že se rozhodne špatně: že za půl roku zjistí, že ta druhá byla přece jen o něco lepší.
Přimět takového skeptika k tomu, aby měl radost už jenom z toho, že se konečně vůbec k něčemu rozhodl, a aby další měsíce neřešil, zda to tak bylo dobře, nebo špatně, toť věru nadliská práce.
"Důležité je pochopení, že věci nejsou černobílé a že se nikdy nelze rozhodnout se stoprocentní jistotou. Koneckonců člověk často nevybírá dokonalé řešení, ale prostě se rozhoduje mezi menším a větším zlem," soudí doktorka Boučková.
"V situacích, které jsou pro nás životně důležité - jako je třeba právě volba životního partnera - se vyplatí při rozhodování brát v úvahu nejen racionální argumenty, ale i 'hlas' svého srdce," míní psycholog Vízdal. "Emoce totiž někdy předvídají následky rozhodnutí přesněji než rozum. Pokud vaše rozhodnutí provázejí nepříjemné fyzické pocity, nevyplácí se je přehlížet. Lidská emocionální mysl reaguje mnohem rychleji než myšlení. Díky ní může člověk někdy rozhodovat ve zlomku sekundy - a dobře. V minulosti mu to mnohokrát umožnilo přežít i horší věci, než je svatba - třeba setkání s dravou zvěří."
Jednou provždy
Máte-li pocit, že metoda "jedině čokoládová zmrzlina" je pro většinu běžných životních situací nepoužitelná, vězte, že Richard Feynman ji dokázal dovést k dokonalosti.
"Znáte bajku o oslovi, který stojí přesně mezi dvěma kupkami sena, a nejde k žádné z nich, protože ho obě stejně přitahují? Tak to nic není!" napsal ve své knize To snad nemyslíte vážně! (Mladá Fronta 1989) o situaci, kdy se o něj přetahovaly dvě prestižní americké univerzity. "Cornell i Caltech mi začaly dělat nabídky, a jakmile jsem se pohnul, protože jsem dospěl k názoru, že Caltech je přece jen lepší, Cornell zvýšil svoji nabídku; a když jsem si myslel, že zůstanu na Cornellu, Caltech něco přidal. Čili teď si představte toho osla mezi dvěma kupkami sena s dodatečnou komplikací, že jakmile se pohne k jedné kupce, druhá se zvětší."
Geniální fyzik nakonec přestoupil na Caltech, ovšem pak tam zažil smogovou kalamitu a dospěl k názoru, že na Cornellu to bylo přece jen lepší. Zavolal tam, zda by ho vzali zpátky, což slíbili. Vzápětí však k němu přišli nezávisle na sobě dva kolegové - astronom a biolog, aby ho informovali o úžasných objevech, které právě učinili. Feynman si uvědomil, že jeho místo je tam, kde se odehrávají takové skvělé věci a kde všichni považují za nutné ho o nich informovat.
"Takže když o chvíli později zavolali z Cornellu a řekli, že už to mají skoro připravené, řekl jsem: Nezlobte se, ale já si to zase rozmyslel. A pak jsem se rozhodl, že už se nikdy nebudu rozhodovat znovu. Nic - vůbec nic - už nikdy nedokáže zvrátit tohle rozhodnutí: jednou provždy to bude Caltech."
První slovo platí
Podobnou zásadu, jakou před lety pro sebe definoval Richard Feynman, sdělila Klárka Vránová i své mamince záhy poté, co úspěšně zahájila školní docházku.
"První slovo platí, druhé leze z gatí," shrnula lakonicky heslo 1.A.
tucet rad pro...... nerozhodné
1. Přijměte tezi, že žádné řešení není dokonalé...
2. ...a nikdo není neomylný.
3. Napište na papír problém, který máte řešit.
4. U každého řešení sepište na jednu stranu pro a na druhou proti.
5. Porovnejte obě strany kvantitativně: převažují pro či, proti?
6. Zhodnoťte možné kroky i kvalitativně: každému pro či proti přiřaďte důležitost od 1 do 10 a nakonec body sečtěte.
7. Pokud vám to pomůže, konzultujte problém s někým dalším, sežeňte si hlubší informace, dopřejte si odklad, v němž pracuje podvědomí.
8. Jsou-li obě ramena v rovnováze, hoďte si korunou a poslouchejte hlas svého srdce: je s výsledkem spokojeno?
9. V některých případech se rozhodněte jednou provždy: víte-li například, že máte panický strach ze všeho neznámého, volte vždy známější cestu.
10. Přijměte rozhodnutí bezvýhradně a těšte se z toho.
11. Za ukončení rozhodovacího procesu se odměňte: navštivte solárium, dopřejte si masáž, kupte si nové brýle proti slunci...
12. Neohlížejte se zpět, ale dívejte se do budoucna a pracujte na tom postupu, který jste zvolili.
 Někdy je důležitější rozhodnout se včas než rozhodnout se správně: například když jedete na kole a cesta se před vámi náhle větví. Pokud budete dlouho váhat, může se stát, že skončíte i s kolem na stromě uprostřed rozcestí. "Správné rozhodnutí učiněné příliš pozdě není o nic lepší než špatné rozhodnutí, které je naopak učiněno příliš brzy", dodává k tomu Angličan Ron Coleman, který učí umění rozhodovat se špičkové manažery. |
