Druhá květnová sobota, večer je na programu Národního divadla Verdiho La Traviata. Více než polovinu diváků tvoří cizinci. Uvaděčky občas nenápadně obrátí oči v sloup. To když vchází žena v pruhovaném triku a bílé sportovní obuvi. Nebo dvojice sice v košilích, byť bez rukávů, zato však v sandálech naboso a s batůžky na zádech. Do toho přicházejí páni v oblecích a dámy v róbách, kravaty a motýlky, kabelky a hezké střevíce. A pak zase skupinka v oblečení zcela ležérním. Je uvedena do sálu, stejně jako všichni ostatní toho večera. Pár lidí se zřejmě zase naštvalo. "Na vstupence a všech propagačních materiálech je napsáno, že vyžadujeme dodržování konvence společenského oděvu. Ale nespecifikujeme, jestli se jedná o oblek, o kravatu či motýlka, o krátké či dlouhé šaty. A to je ten problém," říká Václav Beránek, vedoucí úseku obchodu a propagace Národního divadla.
V Londýně se róby nenosí
Na otázku, proč ona specifikace není podrobnější, odpovídá otázkou: "A on to někdo umí? V londýnské opeře je spíše normální všední oblečení. Motýlek a dlouhá večerní róba se tam prakticky nevyskytují. A diváci se chovají jinak než u nás. V honosných londýnských divadlech nejsou šatny, takže tam člověk přijde, sedne si a kabát odhodí na zem. A na zem pak hází všechno, co nepotřebuje, včetně kelímků od zmrzliny, která se tam o přestávce prodává. Všichni to berou za normální. Jenže v okamžiku, kdy se takto Angličan začne chovat v pražském Národním divadle, považuje to český divák za hrubou urážku národní hrdosti. A nám vyčítá, že jsme toho nezdvořilého Angličana, který se nedovede přizpůsobit našim mravům, nevykázali." Zdeněk Hron, kulturní atašé ve Velké Británii, má podobnou zkušenost: "V Británii se v posledních letech chodí do divadla relaxovat. Návštěvníci v džínách a tričkách během představení jedí. V divadlech bývá špína, občas nějaký bezdomovec." Britský divák, platí prý to však i o Italech či Američanech, se tedy v českém Národním divadle chová, jak je zvyklý z domova. Pro něj normálně. Což v očích našince často znamená nepatřičně. Má se to tolerovat?
Chovají se drze jako doma
Inspektorka hlediště Národního divadla Libuše Mihalíková vzpomíná, jak na Smetanovu Libuši jednou přišla třicetičlenná skupina mladých cizinců. V tričkách a krátkých kalhotách, v teniskách a s batůžky. "Hrůza. Kdyby byli schovaní někde nahoře na galerii... Ale oni měli vstupenky do první řady na prvním balkonu. Hned o přestávce za mnou přišlo pár rozčilených Čechů, proč je pouštíme. Co jsem jim mohla říct? Že mně se to taky nelíbí. Ale na druhou stranu: kdy k nám přijde na Libuši třicet mladých Čechů?" Divadlo by těch třicet cizinců mohlo vyhodit. Nedodrželi dohodu, nepřišli oblečeni podle společenské konvence. Není to však tak prosté. "Vemte si, že si například Brit koupí v Londýně vstupenku do Národního divadla, pak k nám přijde a m y ho vypoklonkujeme, protože se zcela drze chová jako doma v národní opeře. Potrestáme ho za nevědomost. A pak je ještě jedna sorta diváků - turisté, kteří přijedou do Prahy a žádný program připraven nemají. Mohou jít někam na muzikál nebo na kabaret ke Flekům nebo také do Národního. Oni si vyberou nás a přijdou v džínách. A mám je proto vyhodit a poslat k těm Flekům?" uvažuje Václav Beránek a pak dodá: "Myslím, že je to především o toleranci. A je pravda, že v naší společnosti ovzduší příliš tolerantní není a přenáší se to i do divadla."
Tričko ano, brambůrky ne
Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v té souvislosti soudí: "Podle výzkumů jsou Slováci i Češi hodně netolerantní. Měli bychom tedy být tolerantnější i v divadle. I když míra tolerance nesmí být bezbřehá. Takže brambůrky do divadla už ne." Na otázku, zda například tričko je ještě přípustné, pak odpovídá: "Je otázka, jestli triko není hezčí, než když do divadla chodili pánové v tesilových oblecích a dámy v krimplenu. A zašla bych ještě dál. Je mi milejší, když je v divadle někdo v tričku, ale osprchován." Jeden z českých diváků, kteří v onu sobotu přišli na Verdiho, soudí: "Cestovní kanceláře by cizincům měly říkat, že naše Národní není žádná tuctová scéna. Že sem se chodí slušně. Já když byl ve Vídni v opeře, taky to bez obleku nešlo." Onen pán ovšem zřejmě ve Vídni už dlouho nebyl. "Záleží na tom, kam máte lístky," říká Bettina Ebnerová z firmy, která zajišťuje prodej vstupenek do Vídeňské státní opery. "Budete-li mít lístky k stání a přijdete v džínách, nic moc se nestane. Pro místa k sezení je ovšem žádoucí elegantní oblečení." Žádná striktní pravidla však neplatí, jde spíše o zdvořilá doporučení. "Pokud je to možné, tak snad prosím do opery v džínách a sportovní obuvi nechoďte," radí Bettina Ebnerová.
Zlobí se jen Češi
Do Národního divadla za poslední roky nevpustili cizince, který neměl společenský oděv, navíc byl notně společensky unaven, a pak skupinu mladých lidí, kteří prý vypadali, jako by přišli pěšky odkudsi ze Sahary. "Pokaždé to bylo velmi nepříjemné," vzpomíná Václav Beránek. "U nás se společensky vhodně oblečený německý divák, a těch je v našem divadle ze všech cizinců nejvíce, nad Britem ve svetru vůbec nepohoršuje. Zlobí se jen Češi." A vzápětí Václav Beránek nastoluje podstatu celého sporu: "Má být Národní divadlo, které reprezentuje českou kulturu, příkladem toho, jak být k jinak oblečeným divákům netolerantní, nebo by naopak mělo být příkladem tolerance?" Svou otázku sice ponechává bez odpovědi, praxe však ukazuje, že se vedení Národního divadla rozhodlo pro toleranci. Důvody jsou samozřejmě i jiné. Třetina vstupenek do Národního se prodá v zahraničí a další cizinci si lístky koupí přímo v Praze. Zahraniční klientela pomáhá divadlo držet nad vodou. Na opery a balet chodí zhruba šedesát procent cizinců.
Hlavně nebýt jako křupan
Kdyby tak někdo věděl, co je to ta konvence společenského oděvu a kam se bude ubírat. Módní návrhář Petr Tylínek z Prahy na to má zprvu prostou odpověď: "Je to oděv trochu nadčasový, který za společenský považuje většina." Jenže pak dodá, že se tento názor neustále mění. "Teď se třeba dělají kalhoty z kvalitních materiálů, ale prošívají se sportovně jako džíny. Do divadla bych v tom nešel, ale třeba je většina jako společensky vhodný oděv uzná. Jde o vkus celku, ten určuje jakési mantinely. Naštěstí se stejně hned na začátku představení zhasne, takže ostatní diváky nevidím." V běžném oblečení by se podle něj do Národního chodit nemělo. "Vychovávali nás v tom, že je to posvátné místo, k němuž je třeba mít úctu. A proč máme my v róbách chodit kolem někoho, kdo je oblečen jako trhan? Budemeli zcela tolerantní, přijde tam kdokoliv v čemkoliv." Jenže potom se stejně zhasne a už je vidět jen jeviště... "To je pravda. Zkusme tedy říct, že podstatné je, aby každý byl alespoň upravený a čistý a nechoval se jako křupan." Nejsou tedy nakonec čisté džíny lepší než ušmudlaná kravata? "Zahraniční divák v džínách není to nejlepší," říká Václav Beránek. "Ale český podnikatel, který k nám do divadla přiběhne na poslední chvíli z práce s kufříkem v ruce, sice v saku, ale v propocené košili a zaprášených polobotkách, taky není nic moc. A když mu pak během představení začne v kapse zvonit mobil, je to strašné. To je skutečná neúcta. Na to si však Češi zpravidla nestěžují."
Šaty dělají člověka, ale...
Libuše Mihalíková, inspektorka hlediště Národního divadla: "Hlavně nemít krátké kalhoty, svetr ovázaný u pasu, sportovní boty. To tady pohoršuje nejvíc. Jednou k nám přišla paní, docela slušně oblečená, a v každé ruce tašku plnou květáků. To snad taky ne."
Magda Vášáryová, herečka a diplomatka: "Móda se mění, trochu se uvolňujeme z pout šněrovaček. Nicméně podle mého by slušně vychovaný člověk na sebe nikdy neměl zbytečně poutat pozornost druhých. Být exhibicionista je neslušné."
Václav Beránek, vedení Národního divadla: "V určitých dobách se například ve vídeňské opeře za pár šilinků půjčovaly kravaty. Dneska jsou rozhalenka či rolák společensky rovnocenné. Rozmanitost toho, co je považováno za slušné, se posouvá. Jde asi o to, aby člověk vyjádřil svůj vztah k tomu, kam si jde sednout, tím, že je čistý, upravený a slavnostněji naladěný."
Petr Tylínek, módní návrhář: "Až nás ostatní západní svět začne brát nikoliv jako jakousi provinční zemi, ale jako vyspělý a sebevědomý národ, nikdo si nedovolí přijít do Národního divadla v Praze v kraťasech. Musíme to chvíli vydržet."
Kolik za operu v Praze a ve Vídni
Nejdražší vstupenky do Národního divadla jsou na sedadla v přízemí a na prvním balkonu - stojí 700 korun. Druhý balkon je za 500, první galerie za 240 a druhá galerie za 110 korun. Nejlevnější vstupenku k sezení lze koupit za 40 korun. Nejlevnější vstupenka k stání na tzv. bidýlko stojí 20 korun. Podle průzkumu, který si mezi diváky udělalo Národní divadlo, je vstupné pro českého diváka neúměrně drahé. Návštěvníci se přikláněli k myšlence, že by se měl naplnit odkaz nápisu Národ sobě tak, aby vstupné bylo spíše symbolické. Něco mezi 70 a 140 korunami. Vedení Národního divadla tvrdí, že v porovnání se světem jsou ceny vstupenek na úrovni velmi levného předměstského kabaretu ve velkém evropském městě. Ve Vídeňské státní opeře stojí nejdražší vstupenky na sedadla v prvních řadách přízemí 2450 šilinků, ceny lístků na další slušná místa se pohybují od jednoho do dvou tisíc šilinků. Nejlevnější sedadlo na poslední galerii stojí 70 šilinků a nejlevnější místo k stání 30 šilinků.
V čem do Národního divadla?
Odpovídají (anonymně) čtenáři internetového magazínu iDNES.
Do první scény národa patří oblek nebo společenský oděv pro pány a šaty odpolední koktejlové nebo večerní róby, kostým pro dámy, prostě něco, v čem běžně nejdeme do parku nebo do obchodu.
***
Je potřeba rozlišovat, jak bere návštěvu v divadle sám divák. Je-li to pro něj především společenská událost, obleče se do toho nejlepšího, co doma najde. Jde-li se někdo skutečně podívat na divadlo, bude asi preferovat pohodlné oblečení a často ani nepostřehne, v čem jsou oblečeni ostatní.
***
Ještě jsem v divadle nebyl, takže nevím, jak moc se tam vyjímají "nevhodně" oblečení lidé. Ale osobně bych neměl nic proti tomu, kdyby někdo přišel v čistém a slušně vypadajícím oblečení (a nemusel by to ani být oblek).
***
Divadlo formátu Národního si zaslouží krásnou róbu. Do krásného prostředí patří krásní lidé. Ale podle mne to není povinnost.
***
Nechápu, proč by se mělo ať už do divadla, nebo kamkoliv jinam nosit společenské oblečení. Neříkám, že musím být oblečen v zamaštěných riflích a špinavém tričku, ale nebudu přece nosit něco, v čem se necítím dobře. Až budu mít společenský oblek, který se mi bude líbit a bude pohodlný, klidně v něm půjdu i na procházku do parku.
***
Je to také o umění prožívat různé věci různě: způsob oblečení se stává součástí prožitku. Oblečení ovlivňuje nejen způsob našeho prožívání, ale i to, jak se sami projevujeme. Kdo to necítí, mohl by to alespoň ctít, neboť je pravdou, že čím jemnější zážitek, tím méně lidí stačí k tomu, aby jeho prožití ostatním znemožnili.
***
Divadelní představení je společenskou záležitostí. Pokud jde o konvenční divadla, jako je Národní divadlo, považuji konvenční oblek za vhodný. Neměli bychom si plést divadlo s televizí pod dojmem toho, že státem dotovaná vstupenka je levná.
***
Důstojný společenský oděv je zajisté součástí šatníku každého kultivovaného člověka. I když je možné, že nespolečenské oblečení některých návštěvníků z cizích zemí pramení nejspíše z jejich neznalosti místních poměrů. Na druhou stranu je však nepřípustné bránit někomu ve vstupu jen pro jeho méně vhodné oblečení.
V Londýně se róby nenosí
Na otázku, proč ona specifikace není podrobnější, odpovídá otázkou: "A on to někdo umí? V londýnské opeře je spíše normální všední oblečení. Motýlek a dlouhá večerní róba se tam prakticky nevyskytují. A diváci se chovají jinak než u nás. V honosných londýnských divadlech nejsou šatny, takže tam člověk přijde, sedne si a kabát odhodí na zem. A na zem pak hází všechno, co nepotřebuje, včetně kelímků od zmrzliny, která se tam o přestávce prodává. Všichni to berou za normální. Jenže v okamžiku, kdy se takto Angličan začne chovat v pražském Národním divadle, považuje to český divák za hrubou urážku národní hrdosti. A nám vyčítá, že jsme toho nezdvořilého Angličana, který se nedovede přizpůsobit našim mravům, nevykázali." Zdeněk Hron, kulturní atašé ve Velké Británii, má podobnou zkušenost: "V Británii se v posledních letech chodí do divadla relaxovat. Návštěvníci v džínách a tričkách během představení jedí. V divadlech bývá špína, občas nějaký bezdomovec." Britský divák, platí prý to však i o Italech či Američanech, se tedy v českém Národním divadle chová, jak je zvyklý z domova. Pro něj normálně. Což v očích našince často znamená nepatřičně. Má se to tolerovat?
Chovají se drze jako doma
Inspektorka hlediště Národního divadla Libuše Mihalíková vzpomíná, jak na Smetanovu Libuši jednou přišla třicetičlenná skupina mladých cizinců. V tričkách a krátkých kalhotách, v teniskách a s batůžky. "Hrůza. Kdyby byli schovaní někde nahoře na galerii... Ale oni měli vstupenky do první řady na prvním balkonu. Hned o přestávce za mnou přišlo pár rozčilených Čechů, proč je pouštíme. Co jsem jim mohla říct? Že mně se to taky nelíbí. Ale na druhou stranu: kdy k nám přijde na Libuši třicet mladých Čechů?" Divadlo by těch třicet cizinců mohlo vyhodit. Nedodrželi dohodu, nepřišli oblečeni podle společenské konvence. Není to však tak prosté. "Vemte si, že si například Brit koupí v Londýně vstupenku do Národního divadla, pak k nám přijde a m y ho vypoklonkujeme, protože se zcela drze chová jako doma v národní opeře. Potrestáme ho za nevědomost. A pak je ještě jedna sorta diváků - turisté, kteří přijedou do Prahy a žádný program připraven nemají. Mohou jít někam na muzikál nebo na kabaret ke Flekům nebo také do Národního. Oni si vyberou nás a přijdou v džínách. A mám je proto vyhodit a poslat k těm Flekům?" uvažuje Václav Beránek a pak dodá: "Myslím, že je to především o toleranci. A je pravda, že v naší společnosti ovzduší příliš tolerantní není a přenáší se to i do divadla."
Tričko ano, brambůrky ne
Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v té souvislosti soudí: "Podle výzkumů jsou Slováci i Češi hodně netolerantní. Měli bychom tedy být tolerantnější i v divadle. I když míra tolerance nesmí být bezbřehá. Takže brambůrky do divadla už ne." Na otázku, zda například tričko je ještě přípustné, pak odpovídá: "Je otázka, jestli triko není hezčí, než když do divadla chodili pánové v tesilových oblecích a dámy v krimplenu. A zašla bych ještě dál. Je mi milejší, když je v divadle někdo v tričku, ale osprchován." Jeden z českých diváků, kteří v onu sobotu přišli na Verdiho, soudí: "Cestovní kanceláře by cizincům měly říkat, že naše Národní není žádná tuctová scéna. Že sem se chodí slušně. Já když byl ve Vídni v opeře, taky to bez obleku nešlo." Onen pán ovšem zřejmě ve Vídni už dlouho nebyl. "Záleží na tom, kam máte lístky," říká Bettina Ebnerová z firmy, která zajišťuje prodej vstupenek do Vídeňské státní opery. "Budete-li mít lístky k stání a přijdete v džínách, nic moc se nestane. Pro místa k sezení je ovšem žádoucí elegantní oblečení." Žádná striktní pravidla však neplatí, jde spíše o zdvořilá doporučení. "Pokud je to možné, tak snad prosím do opery v džínách a sportovní obuvi nechoďte," radí Bettina Ebnerová.
Zlobí se jen Češi
Do Národního divadla za poslední roky nevpustili cizince, který neměl společenský oděv, navíc byl notně společensky unaven, a pak skupinu mladých lidí, kteří prý vypadali, jako by přišli pěšky odkudsi ze Sahary. "Pokaždé to bylo velmi nepříjemné," vzpomíná Václav Beránek. "U nás se společensky vhodně oblečený německý divák, a těch je v našem divadle ze všech cizinců nejvíce, nad Britem ve svetru vůbec nepohoršuje. Zlobí se jen Češi." A vzápětí Václav Beránek nastoluje podstatu celého sporu: "Má být Národní divadlo, které reprezentuje českou kulturu, příkladem toho, jak být k jinak oblečeným divákům netolerantní, nebo by naopak mělo být příkladem tolerance?" Svou otázku sice ponechává bez odpovědi, praxe však ukazuje, že se vedení Národního divadla rozhodlo pro toleranci. Důvody jsou samozřejmě i jiné. Třetina vstupenek do Národního se prodá v zahraničí a další cizinci si lístky koupí přímo v Praze. Zahraniční klientela pomáhá divadlo držet nad vodou. Na opery a balet chodí zhruba šedesát procent cizinců.
Hlavně nebýt jako křupan
Kdyby tak někdo věděl, co je to ta konvence společenského oděvu a kam se bude ubírat. Módní návrhář Petr Tylínek z Prahy na to má zprvu prostou odpověď: "Je to oděv trochu nadčasový, který za společenský považuje většina." Jenže pak dodá, že se tento názor neustále mění. "Teď se třeba dělají kalhoty z kvalitních materiálů, ale prošívají se sportovně jako džíny. Do divadla bych v tom nešel, ale třeba je většina jako společensky vhodný oděv uzná. Jde o vkus celku, ten určuje jakési mantinely. Naštěstí se stejně hned na začátku představení zhasne, takže ostatní diváky nevidím." V běžném oblečení by se podle něj do Národního chodit nemělo. "Vychovávali nás v tom, že je to posvátné místo, k němuž je třeba mít úctu. A proč máme my v róbách chodit kolem někoho, kdo je oblečen jako trhan? Budemeli zcela tolerantní, přijde tam kdokoliv v čemkoliv." Jenže potom se stejně zhasne a už je vidět jen jeviště... "To je pravda. Zkusme tedy říct, že podstatné je, aby každý byl alespoň upravený a čistý a nechoval se jako křupan." Nejsou tedy nakonec čisté džíny lepší než ušmudlaná kravata? "Zahraniční divák v džínách není to nejlepší," říká Václav Beránek. "Ale český podnikatel, který k nám do divadla přiběhne na poslední chvíli z práce s kufříkem v ruce, sice v saku, ale v propocené košili a zaprášených polobotkách, taky není nic moc. A když mu pak během představení začne v kapse zvonit mobil, je to strašné. To je skutečná neúcta. Na to si však Češi zpravidla nestěžují."
Šaty dělají člověka, ale...
Libuše Mihalíková, inspektorka hlediště Národního divadla: "Hlavně nemít krátké kalhoty, svetr ovázaný u pasu, sportovní boty. To tady pohoršuje nejvíc. Jednou k nám přišla paní, docela slušně oblečená, a v každé ruce tašku plnou květáků. To snad taky ne."
Magda Vášáryová, herečka a diplomatka: "Móda se mění, trochu se uvolňujeme z pout šněrovaček. Nicméně podle mého by slušně vychovaný člověk na sebe nikdy neměl zbytečně poutat pozornost druhých. Být exhibicionista je neslušné."
Václav Beránek, vedení Národního divadla: "V určitých dobách se například ve vídeňské opeře za pár šilinků půjčovaly kravaty. Dneska jsou rozhalenka či rolák společensky rovnocenné. Rozmanitost toho, co je považováno za slušné, se posouvá. Jde asi o to, aby člověk vyjádřil svůj vztah k tomu, kam si jde sednout, tím, že je čistý, upravený a slavnostněji naladěný."
Petr Tylínek, módní návrhář: "Až nás ostatní západní svět začne brát nikoliv jako jakousi provinční zemi, ale jako vyspělý a sebevědomý národ, nikdo si nedovolí přijít do Národního divadla v Praze v kraťasech. Musíme to chvíli vydržet."
Kolik za operu v Praze a ve Vídni
Nejdražší vstupenky do Národního divadla jsou na sedadla v přízemí a na prvním balkonu - stojí 700 korun. Druhý balkon je za 500, první galerie za 240 a druhá galerie za 110 korun. Nejlevnější vstupenku k sezení lze koupit za 40 korun. Nejlevnější vstupenka k stání na tzv. bidýlko stojí 20 korun. Podle průzkumu, který si mezi diváky udělalo Národní divadlo, je vstupné pro českého diváka neúměrně drahé. Návštěvníci se přikláněli k myšlence, že by se měl naplnit odkaz nápisu Národ sobě tak, aby vstupné bylo spíše symbolické. Něco mezi 70 a 140 korunami. Vedení Národního divadla tvrdí, že v porovnání se světem jsou ceny vstupenek na úrovni velmi levného předměstského kabaretu ve velkém evropském městě. Ve Vídeňské státní opeře stojí nejdražší vstupenky na sedadla v prvních řadách přízemí 2450 šilinků, ceny lístků na další slušná místa se pohybují od jednoho do dvou tisíc šilinků. Nejlevnější sedadlo na poslední galerii stojí 70 šilinků a nejlevnější místo k stání 30 šilinků.
V čem do Národního divadla?
Odpovídají (anonymně) čtenáři internetového magazínu iDNES.
Do první scény národa patří oblek nebo společenský oděv pro pány a šaty odpolední koktejlové nebo večerní róby, kostým pro dámy, prostě něco, v čem běžně nejdeme do parku nebo do obchodu.
***
Je potřeba rozlišovat, jak bere návštěvu v divadle sám divák. Je-li to pro něj především společenská událost, obleče se do toho nejlepšího, co doma najde. Jde-li se někdo skutečně podívat na divadlo, bude asi preferovat pohodlné oblečení a často ani nepostřehne, v čem jsou oblečeni ostatní.
***
Ještě jsem v divadle nebyl, takže nevím, jak moc se tam vyjímají "nevhodně" oblečení lidé. Ale osobně bych neměl nic proti tomu, kdyby někdo přišel v čistém a slušně vypadajícím oblečení (a nemusel by to ani být oblek).
***
Divadlo formátu Národního si zaslouží krásnou róbu. Do krásného prostředí patří krásní lidé. Ale podle mne to není povinnost.
***
Nechápu, proč by se mělo ať už do divadla, nebo kamkoliv jinam nosit společenské oblečení. Neříkám, že musím být oblečen v zamaštěných riflích a špinavém tričku, ale nebudu přece nosit něco, v čem se necítím dobře. Až budu mít společenský oblek, který se mi bude líbit a bude pohodlný, klidně v něm půjdu i na procházku do parku.
***
Je to také o umění prožívat různé věci různě: způsob oblečení se stává součástí prožitku. Oblečení ovlivňuje nejen způsob našeho prožívání, ale i to, jak se sami projevujeme. Kdo to necítí, mohl by to alespoň ctít, neboť je pravdou, že čím jemnější zážitek, tím méně lidí stačí k tomu, aby jeho prožití ostatním znemožnili.
***
Divadelní představení je společenskou záležitostí. Pokud jde o konvenční divadla, jako je Národní divadlo, považuji konvenční oblek za vhodný. Neměli bychom si plést divadlo s televizí pod dojmem toho, že státem dotovaná vstupenka je levná.
***
Důstojný společenský oděv je zajisté součástí šatníku každého kultivovaného člověka. I když je možné, že nespolečenské oblečení některých návštěvníků z cizích zemí pramení nejspíše z jejich neznalosti místních poměrů. Na druhou stranu je však nepřípustné bránit někomu ve vstupu jen pro jeho méně vhodné oblečení.
