Co všechno jste musela práci obětovat?
Především čas, který jiní věnují rodině. Myslím, že pro vlastní děti jsem nikdy nebyla tak dobrá máma, jako se snažím být pro ty, které žijí v domově. Uvědomuji si, oč jsem k nim vstřícnější, citovější a chápavější. Až handicapované děti mě naučily většině z toho, co dnes považuji za důležité.
Proč právě ony?
Ať už jsou všemi opuštěné, nebo mentálně poškozené, mají těžce nemocná játra, cukrovku, nebo nevidí, všechny mají jedno společné: výjimečně vyvinutý cit pro spravedlnost. Jakmile se zbaví prvotní nedůvěry, vloží tím na vás strašnou odpovědnost, kterou nesmíte zklamat.
Co považujete ve vztahu k problémovým dětem za nejdůležitější?
Trpělivost - ta je na prvním místě. A také se musíte odnaučit je litovat. Nahlas i v duchu. Místo toho je třeba doslova je dokopat co nejdál, a přitom jim nepřipomínat jejich limity, naopak je přesvědčovat, kolik toho ještě zvládnou. Je nutné počítat s tím, že ty handicapované potřebují cit ještě mnohem víc než ostatní a také ho vyžadují, mnohdy až nepříjemně. Stejně tak musím úzkostlivě dbát na to, abych nikomu - ba ani těm, které si občas beru na víkend domů - nedávala viditelně přednost, přestože k některým jsem samozřejmě přilnula víc. Bývá to nesmírně náročné si je získat, protože jsou uzavřené, tvrdohlavé a těžko zvladatelné.
Jak to překonáváte?
Beru děti jako partnery, kteří mají své soukromí. Nevyzvídám. Musí vědět, že nikdy nezneužiji to, co mi svěří. Snažím se nedávat příkazy proti jejich vůli a raději hledám cestu, jak v rámci možností ustoupit. To, co děti snesou od vlastních rodičů, totiž nedovolí nikomu jinému na světě. Devítiletá Renatka k nám přišla s nosem přeraženým od vařečky, jak ji maminka každý den bila. Přesto na otázku, koho má nejradši, vždycky odpovídala, že maminku. Od ostatních spíš potřebují pocit, že jejich problémy berou vážně. Ivetka, sirotek, byla tak vzdorovitá, že odmítala chodit do školy. Vzala jsem si ji tedy s sebou k doktorce, kam jsem šla na injekci. Cestou si se mnou začala povídat - její maminka by prý měla ten den narozeniny. "Já vím, že nemáš maminku, ale mně taky v šesti umřela, celé dětství jsem se probouzela hrůzou, že půjdu do dětského domova. A taky jsem si musela vydobýt svoje místo sama..." Poslouchala - a najednou se něco zlomilo a bylo po vzdoru a naschválech, aspoň vůči mně.
Na co nesmíte ani pomyslet?
Na lítost. Tu nesmím dát najevo nikdy. Místo toho hledám příležitost, jak se každý může uplatnit co nejlépe, musím je dostat až k hranici toho, co zvládnou - často je výš, než samy tuší. Mnohdy opravdu dokážou víc než jiné děti v jejich věku a je třeba jim to ukázat. Umějí vařit, učí se různým dovednostem v kroužcích, chodí do skautu, máme dokonce trofeje z mezinárodních závodů.
Jak doplňujete síly?
Energii mi po kouscích dodává každý úspěch, kterého děti dosáhnou. Nedávno jsme třeba vyhráli pěveckou soutěž, máme celou výstavu pohárů a ocenění za sportovní výkony. Když jsem získala cenu Zlatého Amose, vítala mě ve škole májka a transparenty, slavnostní výzdoba. To mi vrací sílu stejně jako nová terasa u jídelny, kde v létě můžeme obědvat, zrekonstruovaná dílna, nový byt, který jsme získali pro deset dětí na sídlišti. Fyzicky unavená bývám, to ano, ale ještě mě nenapadlo odejít.
 Zdeňka Havlasová, ředitelka nymburského dětského domova. |
