Nenadávejte dětem, které jsou "v pohotovosti"

Představme si sebe, jak v noci bloudíme v hlubokém lese. Ve tmě se snažíme najít, co by nám dalo směr. Smysly pracují naplno. Vylekáme se, když uslyšíme prasknout větev pod nohama, vyděsí nás vzdálený zvuk letu ptáka, který bychom jinak vůbec neregistrovali. Reagujeme na všechno stejně, protože nedokážeme roztřídit, co je důležité a co podřadné. Jsme ve stavu pohotovosti. Může to trvat minuty, hodiny, někdy déle. Většina z nás zažila podobnou situaci jednou, dvakrát za život. Ale jsou lidé, kteří se ve stavu pohotovosti nacházejí celý život. Alespoň po celý svůj dětský život. Dětem ve stavu pohotovosti se říká různě, ze všeho nejvíce se jim nadává. V posledních desetiletích jim načala "nadávat" i medicína. Mluví o nich jako o "dětech s minimální mozkovou obrnou, s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo s encefalopatií". A v posledních letech se jim, dle amerického vzoru, říká "děti se syndromem hyperaktivity a poruchami pozornosti" nebo také hyperaktivní děti. Potkáváme je ve svých rodinách, v rodinách svých přátel nebo ve škole. Upoutají naši pozornost na první pohled. Jsou neposedné, nejsou schopné vydržet víc než pár minut v klidu, rychle a nečekaně přecházejí z jedné činnosti do druhé, jednají často bez rozmyslu, nezvažují následky svého chování, vyrušují, vykřikují během vyučování, jsou nemotorné. Když je poznáme blíže, zjistíme, že navzdory špatnému hodnocení svým okolím a špatným známkám ve škole jsou velmi inteligentní. Svoji inteligenci však nedokáží v životě plně uplatnit. Není to proto, že by byly líné nebo záměrně neposlušné. Změněná funkce jejich mozkové činnosti způsobuje, že se najednou musí soustředit na desítky, možná stovky věcí. Bývají proto dříve a více unavené a ospalé. Hyperaktivní děti s poruchami pozornosti si samy sebe téměř vůbec neváží. Většina rodičů, učitelů i kamarádů jim totiž za jejich nedostatky často nadává a vyhrožuje. Narušování vyučovacího režimu, vykřikování nebo oslovování učitele nebo rodiče bez vyzvání jsou dospělými obvykle chápány jako cílená provokace. Není proto divu, že děti s podobnými poruchami jsou nejčastějšími oběťmi týrání v rodině i v institucích. Ze strany svých vrstevníků zažívají posměch a někdy i šikanování. Ubližování okolí v nich často vybuduje všeobecný vzdor a odpor, který dává vzniknout začarovanému kruhu násilí a nepřiměřeného chování. Velká část těchto dětí v minulosti, a bohužel i dnes, končí bud na okraji společnosti, nebo v zaměstnáních, které neodpovídají jejich schopnostem a znalostem. Děje se tak navzdory tomu, že současná dětská psychiatrie disponuje nástroji, které život těchto dětí mohou velmi podstatně změnit. Zdá se, že pro nás dospělé je ještě pořád jednodušší děti trestat a odsuzovat, než se zamyslet nad příčinami jejich chování a požádat o pomoc, když si s nimi nevíme rady.

Autor je psychiatr