Nemocnice je mu dodnes v patách

- Když s charakteristickou noblesou otevírá dveře skromné herecké šatny, kterou sdílí s Elo Romančíkem, jeho soustředěný až přísný výraz budí respekt. Stačí však, aby mu na mysli vytanula milá vzpomínka a všechno je rázem jinak. Do očí mu skočí usměvavé jiskřičky a celý obličej prostoupí laskavost. V hovoru spontánně přechází ze slovenštiny do češtiny, potřebuje-li někoho autenticky citovat. Na scéně Slovenského národního divadla vystupuje Ladislav Chudík jako pracující důchodce. Hraje ve dvou hrách, k nimž možná nazkouší ještě jednu, Deset malých černoušků v režii Martina Huby. Věk ho přinutil zvolnit. Přesto na zájezdech neúnavně rázuje i Českou republikou, momentálně jako host v pořadu Milana Markoviče, udržuje si přehled o všem, co se šustne v kultuře nebo politice, a drží palce Milanu Kňažkovi ve funkci ministra kultury, kterou krátce zastával i on sám. A také trochu bilancuje. Už dlouho si píše denní zápisky, protože v pětasedmdesáti letech, které oslaví koncem května, přichází čas utřídit vzpomínky. Všechny se tak nějak sbíhají k jednomu období. Přelomem v jeho herecké kariéře se stal populární seriál Nemocnice na kraji města. Jak Ladislav Chudík sám říká, primář Sova jako by pochoval všechny jeho ostatní postavy a pronásleduje ho vlastně dodnes.

Lidé znalí vaší herecké dráhy tvrdí, že se ostře rozděluje na fázi před primářem Sovou a po Sovovi. Cítíte to také tak?
Uvědomil jsem si to až dodatečně a vím, že podobně to vnímal i Miloš Kopecký. Tím seriálem jsme se stali zkrátka známí i za hranicemi. Televize je dravé a rozpínavé médium a já si nedávno spočítal, že seriál vidělo už půl miliardy diváků. Před třemi lety ho totiž začali vysílat dokonce v Číně. V letošní anketě Lidových novin skončil druhý, těsně za Chalupáři. Navíc ho pořád někde opakují, teď také u nás na Markýze.

Anebo s ním provádějí ještě jiné kousky. Co soudíte o třídílné parodii, s níž nyní vyrukovali v České televizi?
Díval jsem se. Na jedné straně bych to snad mohl chápat jako určitou poctu, protože jako podklad k parodii se vybírají jen úspěšné věci, ale šokovalo mě to. Při vší úctě a toleranci k práci druhých jsem tam objevil i prvek, který mě doslova vyděsil.

Myslíte, že jeho tvůrci zmrzačili vaši postavu, když z primáře Sovy udělali Sůvu - břídila?
Zatím po mně nechtějte, abych byl konkrétní, protože jsem neviděl všechny díly. Musím si to také nechat uležet v hlavě a až potom vyslovím svůj názor. Skoro jsem si ale už zvykl na různá překvapení, která mne potkala v souvislosti s tímto seriálem. Sice dosáhl neuvěřitelné popularity, ale někteří kritici - a zejména na Slovensku - ho měli za červenou knihovnu. A já je ještě trochu dráždil. Říkal jsem - víte, v tom seriálu je ukryto tajemství, jakási magie, která vyzařuje přes obrazovky. Z mé strany to byla taková hra, ale oni vždycky zneklidněli a začali ho znovu pitvat.

Jeden odsudek ale zamrzet mohl. Jaroslav Seifert seriál nemilosrdně pohaněl, jak jsem si přečetla ve vaší knižně vydané vzájemné korespondenci.
Mistr Seifert měl skutečně vnitřní přesvědčení, že tento druh umění je velice nízký. Pozorně nemocnici sledoval, líbil jsem se mu v ní, ale neopomněl dodat, že je mne škoda pro tak plytký text. Já mu neoponoval, ačkoliv jsem to viděl jinak. Informoval jsem ho o překvapivém úspěchu seriálu u nás i v zahraničí.

Jak to přišlo, že jste si začali psát?
Vždycky jsem obdivoval mistrovu poezii, považoval jsem ho vlastně za kmotra mých českých rolí. Nebýt jeho veršů, nikdy bych se nenaučil tak dobře česky, abych mohl hrát bez dabingu v českých filmech. A v roce 1973 jsem se odvážil mu to sdělit. Napsal jsem, jak si ho vážím a pak jsme si dvanáct let dopisovali. Také on ve mně myslím našel zalíbení, zřejmě mu byl blízký můj pohled na svět.

Podle většiny vašich rolí jste rozený klaďas a působíte tak i v civilu. Mluví se o vás jako o harmonické osobnosti. Máte vůbec nějaké špatné vlastnosti?
To byste se divila. Musím na sebe stále dávat pozor, protože umím být vzteklý a i v omylu velice tvrdohlavý, ačkoliv toho pak vždycky lituji. Moje slabiny se objevily i při natáčení nemocnice. Nevěřil jsem si a chtěl od práce utéci. Vždyť jsem zaskakoval po člověku, k němuž jsem vzhlížel. Po náhlé smrti Karla Högera se navíc velkým tempem doháněl skluz a já měl z toho kvanta textu úplně přetúrovaný mozek. Všichni se ohromně snažili mne podržet. Nikdy například nezapomenu na jednu dojemnou scénku, kdy si mě Vladimír Menšík vzal za kulisy a promlouval mi do duše: Láďo, neblbni, víš, kolik stojí za dveřmi těch Sovů, kteří by to chtěli hrát? Později jsem byl mnohokrát odměněn slovy: Víte, Karel by měl radost, že Sovu hrajete právě vy, řekla mi třeba paní Högerová.

Pořád se vracíte k nemocnici jako k nějaké osudové životní etapě, ačkoliv vašich pětapadesát let herectví patřilo hlavně divadelnímu jevišti.
Možná je to i proto, že mi seriál pomohl z jedné těžké osobní krize. Moje první manželka tehdy vážně psychicky onemocněla, nedalo se s tím nic dělat. Miroslav Plzák, s nímž jsem se spřátelil na jedné dovolené ve Francii, mi stejně jako jiní lékaři doporučoval rozvod jako jediné řešení. A byl na mě přísný. Nakonec jsem ho poslechl, ale svědomí se při mé povaze těžko srovnávalo s představou, že opouštím nemocného člověka. Byl jsem na pokraji sil a nemocnice působila jako terapie. Vlastně mne tvůrčí práce vícekrát vyvedla z hlubokých osobních krizí. Hodně radosti na jevišti a hodně bolesti v soukromí, takové to se mnou bývalo. Už jako mladý jsem stonal, mám za sebou jedenáct operací.

Popularita na sklonku sedmdesátých let vás potkala ve chvíli, kdy jste se kvůli kádrovému vroubku ocitl na seznamu podezřelých. Jak to vlastně bylo s vaší nepodařenou emigrací v roce 1968?
Stali jsme se okupovanou zemí a vypadalo to, že končí život, jaký jsme žili v liberálnějších šedesátých letech. Přepadl mne pocit jakési zvrácenosti světa. Se ženou jsme odešli do Vídně, kde mi pak ve Volkstheatru nabídli roli. Nakonec jsme se po čtyřech měsících vrátili. Mnoho lidí nás volalo zpět, kolegové i moji studenti. Ve Vídni jsem se setkal i s mistrem Werichem a rozhovor s ním byl pro moje rozhodování velmi důležitý, ačkoliv mi neradil ani ano, ani ne.

Poznamenala tato epizoda vaši tvůrčí práci?
Dostal jsem trestné body. Já se dopustil navíc té nehoráznosti, že jsem se nikdy veřejně nekál. Naštěstí přišla doba úspěšných slovenských pondělků v Československé televizi, adaptací klasických literárních a divadelních děl, které si diváci hodně oblíbili. Postupně jsem znovu začal hrát. Ve filmu dokonce takové postavy jako byl Komenský v režii Otakara Vávry, což jsem pokládal za životní hereckou šanci. Ten film se ale výrazněji neprosadil, lidé postrádali v příběhu silný emocionální zážitek. Filmaři byli tvrdší a říkali, že je to čítanka.

Máte ještě nějaký herecký sen?
Já nesníval ani zamlada, což jsem zřejmě zdědil po otci, který byl hutník, člověk od železa. Měl střízlivé myšlení a nabádal k vážnosti dokonce i maminku, která se naopak ráda smála a zpívala. V době, kterou mi osud vyměřil pro práci, bylo myslím lepší zůstat střízlivý.

Sametová revoluce vás vrhla do politiky, dokonce jste se stal ministrem kultury. Proč ale na tak krátkou dobu?
Ano, také mě zasáhla všeobecná euforie. Převrat jsem chápal jako pokračování přetrženého života po pražském jaru. Vlastně mě do politiky vtáhli mladší kolegové a studenti, jenže mi bylo už pětašedesát, nestačil jsem tomu tempu a přihlásily se zdravotní potíže. Také mi najednou připadlo, že nejsem dost silný a neumím dostatečně odrážet věci, které v takové funkci na člověka dopadají. Proto jsem se po třech měsících sám té funkce vzdal.

Přesto jste se ale otevřeně postavil za změnu politiky na Slovensku...
Také jsem za to dostal velkou lekci. V té době mě asi třetina Slováků nenávistně propichovala očima, někteří i vyhrožovali. Vyhlédli pro mě už dokonce strom. Dopisy, co mně tehdy chodily, přetékaly odpornými projevy lidské zášti, Mečiarovi příznivci mě označovali za zkrachovalého pseudoumělce.

Jak vypadají vaše nynější dny?
Stáří mi zničehonic zákeřně ustřihlo ze spánku a nabídlo mi jen čtyři, pět hodin. Zprvu jsem nevěděl, co s tím časem. Pak se mi podařilo objevit nový svět. Vstávám ještě za tmy kolem páté a chodím k Dunaji zdvihat slunce. Vždycky jsem sportoval a teď prochodím za každého počasí kolem řeky nejméně devadesát minut. A jsem nesvůj, když vynechám. Předtím jsem snad východ slunce ani moc neviděl, protože my herci žijeme posunutí do noci. Víte, občas mám pocit, že bloudíme v absurdním světě, přeplněném lidmi a automobily, a často z něj utíkám do samoty. Hůř se už dovedu vyladit na vlnu druhého člověka a v osamocení nalézám pocit klidu, regeneruji síly. Zřejmě začínám trpět určitou technofobií.

Vy asi nebudete přílišným optimistou, pokud jde o budoucnost lidstva.
Vždycky mě iritovalo, když jsem slyšel o pokořování přírody. To slovo nenávidím, snad jenom u horolezců bych je toleroval. Obávám se, že se nám jednou tato země odslouží za to, co s ní děláme. Nedávno jsem se vracel od Kolína z natáčení nového filmu Všichni moji blízcí, k němuž napsal scénář Jiří Hubač. Stmívalo se a já sledoval silnici plnou aut. V devadesáti procentech byl v těch plechovkách jeden člověk a mne najednou přepadl intenzívní pocit či vnuknutí, že do padesáti let budou muset z ulic automobily zmizet. Technická civilizace nesmí přerůst v anarchii.

Čím se citliví lidé jako vy mohou utěšit?
Pro mě vždycky byla jedinou jistotou a současně psychoterapií tvůrčí práce. Věděl jsem, že když vstoupím do divadla, nechávám svět trápení za dveřmi. Když se ohlížím nazpět, těší mě vědomí, že můj život snad nebyl marný a něco tu po mně zůstane. A pak mi pomáhali lidé, s nimiž jsem pocítil nějaké souznění. Tak prosté věci jako dopis od milované osoby bývají často lékem na bolest.