Ani to nejdražší auto světa se z jednoho místa na druhé nedostane bez toho, aby někdo sešlápl jeho plynový pedál a točil volantem. Nevzpomínám si, že by se tomu kdy někdo divil. Že by se pohoršoval nad tím, jak je možné, že za tak hříšné peníze by měl ještě člověk vůbec na něco sáhnout prstem. Zato jsem nedávno zažila hned řetěz nelíčených úžasů nad lékem, který se stal hitem stáje Obezita. Jmenuje se Meridia a podle výsledků mezinárodní studie STORM, kterou loni v prosinci uveřejnil prestižní britský časopis LANCET, dokáže leccos. Několik set mužů a žen s výraznou nadváhou, kteří ho v Anglii, Belgii, Holandsku, Švédsku a Dánsku pod dohledem lékařů užívali, shodili během půl roku průměrně 11,3 kilogramu. To je největší publikovaný úbytek váhy, jehož kdy obézní s pomocí léku dosáhli bez toho, že by se přitom živili pouze speciálními koktejly, které pacientovi dopřejí denně hladových 600 kalorií. Tento úspěch však ještě přetrumfnul fakt, že po dvou letech užívání na tom byli tihle lidése svou váhou pořád stejně dobře. Co víc, v krvi měli mnohem menší hladinu jak inzulinu, tak triglyceridů a LDL cholesterolu, jež zadělávají na aterosklerózu, potažmo infarkt či mrtvici. Účinek tablet má na svědomí sibutramin působící na tu část mozku, která řídí příjem potravy, tak, aby měl člověk pocit sytosti a také, aby organismus vydával víc energie. Informace o novém principu pochopitelně záhy dolehly k uším laiků. Těm zavalitějším zněly samosebou jak rajská hudba, ale jen do chvíle, než zjistili, že měsíční dávka vytáhne z jejich kapsy tři tisíce. Toho, kdo se s tím smířil, čekala další rána: sama tabletka je na zázraky krátká. I »hubeňouři« ze studie STORM museli ubrat z běžné denní dávky 600 kalorií a jednou provždy upravit svůj jídelníček podle notoricky známé potravinové pyramidy. V neposlední řadě museli absolvovat každý den aspoň půlhodinovou svižnou procházku. V ordinacích internistů a obezitologů zní nad takovým způsobem snižování váhy údiv. »Za ty peníze, a ještě se omezovat, pane doktore?!« V těch penězích za léčbu, a nejen obezity, však tkví podle mého jistá naděje: že totiž coby marodi budeme o trochu méně šidit sami sebe. Že pilulky, co jsme si doplatili, neřku-li zaplatili, budeme opravdu brát, kdy máme, ne kdy si na ně vzpomeneme. Že při zápalu plic nebudeme tajně potahovat z cigarety, po operaci žaludku si odpustíme vzorky ze zabijačky, redukční dietu neproložíme laskonkou, místo léčení nebudeme lítat po nákupech... to všechno s pocitem, jak jsme pana doktora zase pěkně oblafli.
Autorka je redaktorkou časopisu Marianne
Autorka je redaktorkou časopisu Marianne
