Některé obrázky musí bolet

Kdyby to nebolelo, lidé by si toho nevážili. Bez bolesti to nejde. Proto se nepoužívají žádná znecitlivění, tvrdí tatéři, lidé, kteří vytvářejí svá díla na nejdražší plátno na světě - na lidskou kůži. Pro někoho jsou to blázni, pro jiného hrdinové. Lidé s tetováním. Jejich důvody pro tetování bývají různé. Móda, životní styl - co by to bylo za motorkáře bez tetování - někdy obyčejná zvědavost, která se pro mnohé stává časem drogou.

Po první "kérce" neboli udělávce na rameni či noze si nechávají přidělat další a další. "Tetovat lze vlastně cokoliv, ale třeba pohlavní orgány tetovat odmítám. Ne kvůli prudérnosti, ale prostě proto, že tam na to pokožka není vhodná," tvrdí tatér Michal Píša (výraz tetovač se v praxi příliš nepoužívá).

Existují i jiná tabu. Podle zákona nelze tetovat zájemce mladšího osmnácti let (se sedmnáctiletým mladíkem proto musí přijít někdo z rodičů), odmítnuti bývají i zájemci o fašistické symboly. Někdo odmítá tetovat i obličej bez ohledu na motiv. Jinak si ovšem můžete objednat cokoliv, od geometrických  vzorů až po portrét milovaného psa.

Počítat je však třeba s tím, že složité a velké obrazce - například na zádech - se vytvářejí i několik měsíců, vždy po částech. Pokračuje se až poté, kdy se předchozí část zahojí. I když se na tetování používají strojky s jehlami, je takový  obrázek náročný na čas, na odvahu - a také na peníze. Zaplatit můžete klidně i třicet nebo padesát tisíc.

"Když člověk o tetování nic neví, chce často klasiku, jako jsou růžičky, srdíčka nebo delfínci. Jakmile si pár věcí zjistí, nikdy by si něco takového nenechal udělat," vysvětluje tatér Libor Šmehlík z Přerova, který varuje před malými obrázky. Nedá se s nimi moc dělat, chybí zde možnost stínování, je to prostě takový "flek jako od bláta".

Dobrý tatér si totiž na svém umění zakládá. Nejde jen o umělecké cítění, ale také o techniku. Sami tatéři tvrdí, že do špičkové formy se dostávají teprve tak po pěti letech praxe. Školy zde  neexistují. Někdo se naučí tetovat v zahraničí, jiný začíná spíš přes malování. "Deset let jsem dělal grafiku, pak jsem zkusil tetování," říká Michal Píša.

Občas někdo při tetování omdlí (žen se to zpravidla netýká), ale většinou si pak kérku nechá dodělat. Nejde totiž ani tak o bolest jako o psychiku. Člověk se bojí bolesti, stáhnou se mu cévy - a omdlí. Přesto zájemců o tetování neustále přibývá, vychází pro ně i časopis Tetování. Zatímco před lety se nechávala tetovat hlavně galerka nebo určité profese, dnes je to velká móda. Pyšní se jí řada muzikantů, lidí ze showbyznysu i mladých lidí mezi dvaceti až pětadvaceti lety. "Naposledy jsme tetovali celou cimbálovou muziku," vyvrací Libor Šmehlík názor, že tetování patří jen k metalu či rocku.

Bolavá historie
Výraz tetování se vzácně podobá v řadě jazyků - německy Tatowierung, anglicky tattoving, francouzsky tatouage. Není se čemu divit. Všechny vznikly ze slova tatu, což v nářečí mnoha  národů Polynésie znamená "umění způsobit ránu". Umění tetování zde bylo vždy velmi uctívané. Na kůži se nakreslil vzor a potom se pomocí dřevěného kladívka vrážel do kontur ostrý žraločí zub  namočený v rostlinné barvě.
Kdo nebyl v Polynésii tetován - nejlépe po celém těle - byl pokládán za chudáka. Samozřejmě že taková výzdoba těla trvala i celé měsíce a stála obrovské peníze. Z Polynésie pak přivezli tetování do Evropy námořníci kapitána Cooka i další, i když metody a motivy dodržovali jen částečně.

Pro námořníky bylo tetování nejen důkazem, kam se až  dostali při svých plavbách, ale i zábavou při dlouhých nudných cestách a určitým fetišem. Věřili třeba (často marně), že vytetovaný kříž je ochrání před mořem a že se jim při ztroskotání vyhne žralok. Časem se z tetování stala velmi vytrvalá móda. Podlehl jí dokonce i anglický král, poslední ruský car či vznešené dámy. Tetováním se pyšní samozřejmě také podsvětí či mafie. O japonské jacuzze a jejím tetování ví každý divák thrillerů, kde vystupují její členové (původně bylo ovšem v Japonsku vyhrazeno tetování pouze šlechtě), pozadu však nezůstává ani ruská mafie. Vytetované slovo BOSS není o reklamě značkové konfekce, ale znamená "byl odsouzen sovětským soudem". Podle tetování lze poznat i to, za co a na kolik let byl odsouzen.

Jak vybírat tetovací salon
- nejdříve navštivte několik salonů, abyste mohli porovnávat
- prohlédněte si dobře prostředí, pokud nebude už od pohledu působit čistým a příjemným dojmem, raději odejděte
- nechte si ukázat práce tatéra (samotné jméno salonu nestačí, protože tetovači přicházejí a odcházejí)
- vyžádejte si povolení hygienika, atest na nezávadnost barev a funkčnost sterilizátoru
- používat se mají pouze jehly na jedno použití, ale vždy také nové nádobky s barvami, protože i ony mohou skrývat infekci
- pečlivě volte motiv i jeho umístění, tetování by například mělo protínat co nejméně svalových přechodů, aby nedošlo v dalších letech k deformaci (stačí častěji navštěvovat posilovnu nebo přibrat)
- počítejte s tím, že tetování smí přijít na slunce nejdříve měsíc po zahojení, takže je nejlépe zdobit tělo v zimě

Co bolí ještě víc
Tetování bolí, ale není to nic v porovnání s posledními "hity" ve výzdobě lidského těla, kterými jsou branding a cutting neboli vypalování a vyřezávání.
Při brandingu se vypalují do kůže pomocí rozžhavených kovových pásků jednoduché ornamenty (například symbol slunce). Princip je dost podobný tomu, co poznala Dumasova mylady se svou lilií či francouzští trestanci, kterým se na záda vypaloval cejch v podobě písmen TF - travail forcé neboli nucené práce.

Při cuttingu se skalpelem vyřezávají jednoduché obrysy. Něco obdobného používaly některé africké kmeny, protože na tmavé pokožce by modravá barva tetování nebyla vidět. Většina tatérů však těmito způsoby výzdoby těla opovrhuje - není to podle nich umění, ale pouhé "značkování".

Co na to lékař
"Barvy dnes musí schvalovat hygienik a pokud v salonu dodržují i ostatní hygienické zásady včetně jehel na jedno použití, není třeba se bát," říká dermatoložka Karolína Kykalová ze Skin-Care Centra. "Pro ženy pokládám ze nevhodné tetování na prsou, břichu a v dekoltu, jsou to místa citlivá na ´nadměrné hojení´ a hlavně se časem tyto partie deformují." Horší je odstraňování  tetování. "Použít se může například laser, který ´rozstřelí´ barvivo na maličké částice a ty si pak tělo odstraní.
Ale i po laseru zůstává jizva. Používá se i bruska, malé obrázky lze při  místním znecitlivění vyříznout," vysvětluje doktorka Kykalová. Všechno je ale o penězích. Platí, že tetování vás přijde levněji než následné odstranění. Centimetr čtvereční stojí asi tisíc  korun, pomocí brusky se nežádoucího obrázku či jména zbavíte asi za 500 až 1500 korun, opět za centimetr čtvereční.

"Osobnost člověka se ale vyvíjí po celý život, je otázkou, zda to, co se mu líbí ve dvaceti, ho bude uspokojovat ještě v šedesáti. Někdy v osmnácti mě taky napadlo nechat si vytetovat malý obrázek, ale pak jsem si představila, že mi bude šedesát a jak by na vrásčité pleti vypadala třeba růže. A honem jsem na ten nápad zapomněla," říká Karolína Kykalová. Koneckonců, i Cher - mistryně plastických operací, si dala nedávno odstranit své tetování.

Dobrý tatér si na svém umění zakládá. Nejde jen o umělecké cítění, ale také o techniku. Sami tatéři tvrdí, že do špičkové formy se dostávají teprve tak po pěti letech praxe. Školy zde neexistují. Někdo se naučí tetovat v zahraničí, jiný začíná spíš přes malování. "Deset let jsem dělal grafiku, pak jsem zkusil tetování," říká Michal Píša.

Počítat je však třeba s tím, že složité a velké obrazovce - například celá záda - se vytvářejí i několik měsíců, vždy po částech. Pokračuje se až poté, kdy se předchozí část zahojí. I když se na tetování používají strojky s jehlami, je takový obrázek náročný na čas, na odvahu - a také na peníze. Zaplatit můžete klidně i třicet nebo padesát tisíc.