Přejete si, aby se i váš syn stal kanoistou?
Kdyby na syna jednou došlo, určitě bych si přál, aby dělal kanoistiku. Ale nenutil bych ho.
Vy jste ale moc na vybranou neměl?
Neměl jsem ani chuť dělat něco jiného. S našima jsem byl od narození každý den u vody, takže to bylo úplně přirozené...
Nebylo by lepší být třeba hokejistou?
Ne, jsem spokojený. Kdo jiný - z těch, co dělají kanoistiku - by měl být spokojený, když ne já. Kdyby mně někdo zaručil, že budu na stejné úrovni jako v kanoistice třeba ve fotbale, tak by se o tom dalo uvažovat. Ale kanoistika je o něčem jiném než všechno ostatní.
Čím je zvláštní?
Možná tak mluví o svém sportu každý sportovec, ale já jsem kanoistou rád proto, že je ihned jasně a neomylně vidět, kdo je lepší. Jedeme na vodě vedle sebe, vidíme se, a kdo je nejrychlejší - vyhraje. Nemohl bych dělat sporty, kde by hodnocení záviselo na subjektivním názoru šesti či osmi rozhodčích. To ne.
Takže máte rád rovná, jasná pravidla.
Zřejmě jsem z lidí, kteří nevěří v objektivitu hodnocení rozhodčích, a hádal bych se.
O kanoistice se říká, že je to kamarádský sport. Čím?
Těžko to popsat, ale uvedu třeba takový detail: lidi od vody si tykají, baví se normálně, bez ohledu na to, že jeden je Někdo a ten druhý není. I malinké děti v našem oddílu v Sezemicích ví, že kdyby mému tátovi vykaly, tak je vyhodí. To třeba v atletice není. Snad je to odvozené od turistické "vody" - jedete-li Lužnici, všichni se zdraví Ahoj a je pohoda.
Jaký má podle vás sport smysl - obecně i individuálně?
Sport je pohyb a od toho se dá odvodit i jeho obecná užitečnost. Bez pohybu se nedá žít, vždyť dneska už lidi mohou pracovat tak, že nevytáhnou paty z domu, nemusí zvednout zadek ze židle - stačí jim mobilní telefon, počítač - a jenom vyrábějí. Někde tedy ten pohyb musí dohnat, aby nebyli tlustí a nemocní...
... a byli disciplinovaní?
Třeba taky, ale to se dá zařídit i bez sportu.
A co vrcholový sport?
Všechno, co člověk dělá, má své vrcholné podoby, proč ne také sport? Funguje to jako inspirace, model, vzor pro ostatní. Vím, jak se u nás v Sezemicích rozrostl kanoistický oddíl, když jsem vyhrál olympiádu. Je pravda, že vrcholový sport se dneska ubírá trochu někam jinam, než by si lidé přáli - je součástí kolotoče sponzorů, reklam, výrobců - ale takový je styl života, s tím se asi nedá nic dělat.
Myslíte, že stát má povinnost vrcholový sport podporovat?
Slovo povinnost není přesné, spíš bych řekl, že je to v zájmu státu. Hokej na zimní olympiádě mluví za všechno. Trénoval jsem v té době v Jižní Africe, kde hokej nikdo nezná, ale televize zápasy přece jen přenášela. A místní lidé nám hned gratulovali, ptali se, jak se u nás žije...
Je příprava vrcholového sportovce drahá?
Docela je. Dva měsíce v Jižní Africe něco stojí, další peníze spolkne přeprava lodí, pořízení lodě, pádla, strava... Pořád někde jsem, loni jsem stihl být doma jen kolem padesáti dnů.
Státní podpora vám asi zdaleka nestačí.
To určitě ne, mám kromě ministerstva vnitra a sportovních institucí i další sponzory, třeba Rodinnou družstevní záložnu. Na sponzorství si teď nemůžu stěžovat, ale těžší to mají lidi, kteří začínají. Nikdo o nich neví a kanoistika se dostala třeba do televize třikrát do roka, což se nedá srovnávat s fotbalem nebo hokejem. V Americe tyhle kategorie rozlišují naprosto přesně - tohle je sportovec a tohle je hráč - tedy třeba kanoista a basketbalista.
Jakým dílem vás podporuje ministerstvo vnitra?
Tam jsem zaměstnaný, dostávám regulérní plat a příspěvek na soustředění v Jihoafrické republice.
Takže vy jste státní zaměstnanec?
Vlastně jo. Ale mám toho víc - jsem ještě student a podnikatel.
Vyplývá z toho, že jste státní zaměstnanec, nějaký pocit? Jste vlastně "ve službách lidu".
Nechci to nějak zveličovat, ale zrovna pro "lid", pro zviditelnění České republiky, jsem toho udělal docela dost. A to je taky smyslem mého pracovního poměru, protože čerpám peníze na sportovní reprezentaci státu.
Jak jste daleko se školou?
Ve třetím ročníku.
Proč studujete?
Myslím, že se vždycky budu zabývat něčím, co bude spojené se sportem, takže fakulta tělesné výchovy a sportu je pro mě ideální studium. Kdybych veškerý svůj potenciál věnoval jenom kanoistice, asi bych se z toho zbláznil - myslel bych jen na to. A škola mě baví - dozvím se tam spoustu věcí.
Připadá vám to jako dobré naplnění života - dřít svaly, aby se hezky a rychle hýbaly?
Tak to není. To není jen o vymakání svalů. Čím víc se dostávám mezi špičkové závodníky, tím je mi jasnější, že závodění je taky o přemýšlení. To se tak o sportovcích říká, že jsou hlava mapa, prostě blbci, kteří se postaví na dráhu a rychle utíkají. Sportovec, který nepřemýšlí a není silný psychicky, nemůže nic dokázat.
I tak je to pořád jen o tom doběhnout nejrychleji, dohodit nejdál... To stačí?
Nedokázal bych spočítat, kolik za mnou přišlo po olympiádě lidí, kteří mi řekli, že to pro ně byl velký zážitek, že to bylo něco! To je přece uspokojení pro mě u pro ty druhé.
Stálo vás to dost dřiny.
Pořád mi někdo říká: to musí být hrozná dřina, to trénování! A já se jich ptám, co dělají oni? Odpoví, že třeba truhláře. A to není dřina, jestliže on chce být nejlepší truhlář na světě? Pokud má přijít úspěch a radost z něj, stojí to šílenou dřinu a bolí to. Jenže následuje radost - a ta za to stojí.
Řekl jste, že podnikáte. Baví vás to?
Jsem spíš majitel dvou sportovních obchodů v Pardubicích, ale o jejich chod se stará bratr.
Tedy váš zaměstnanec?
No ano, on to řídí.
Vy jste vlastně zaměstnavatel celé rodiny - kromě bratra máte otce jako trenéra a o stravu se vám stará maminka...
Tátu nezaměstnávám, toho platí ministerstvo vnitra.
Bez vás by neměl zaměstnání...
A já bych bez něj neměl úspěchy. Ale když to vezmeme kolem a kolem, je pravda, že kdybych se zmrzačil, tak musí celá rodina začít s něčím jiným.
A neštve vás to, být takhle pořád s rodiči - vždyť už jste velký kluk?
Zatím nám to tak vyhovuje a potvrdilo se to i na olympiádě, kam jsme přijeli měsíc předem, bydleli mimo olympijské dění, jen my, s mámou a tátou. Měl jsem zkrátka pocit, že je to normálka, žádná nervozita - a to udělá hodně, když vím, co bude k jídlu, že spím tam a tam, o spoustu věcí se nemusí starat... Táta je můj trenér a jde to. Proč to měnit?
Po zlatě v Atlantě váš otec řekl: "Tomuto okamžiku jsme podřídili celý život - a Martin ho ve zdraví přežil." Není ta věta šílená?
Vím, co říkal, vím že se mohlo stát, že bych to ve zdraví nepřežil. Po konci závodu jsem si chvíli myslel, že umřu - jel jsem na doraz. A docela té větě rozumím jako radosti, že se nám povedlo to, za čím jsme šli.
Jaká to byla radost?
Po první medaili jsem se připravoval hned na další závod a teprve s druhou zlatou jsem zůstal sám v pokoji a došlo mi, že to tam je! Pro každýho sportovce je vítězství na olympiádě všechno. Ale najednou si říkám: no, jsem tady, pořád vidím stejně, slyším taky, když se říznu - bolí to stejně - nic se nezměnilo. Zkrátka ze zlata jsem se nezbláznil, jen se hodně zaradoval.
Čím se teď budete dopovat - touhou po další medaili?
Říká se, že daleko těžší je obhájit vítězství než zvítězit. A je to pravda. Člověk nastupuje do závodu v úplně jiné pozici. Už to není takový, že si ho nikdo nevšímá, ale naopak si ho pěkně pohlídají - takže mám před sebou Sydney.
Děláte něco mimo sport?
Rád si občas zajdu do hospody na pivo. Teď jsme si udělali hospodu doma pod terasou, máme tam kulečník, bar a chodí k nám sousedi a kamarádi. Táta chodí už hrozně dlouho do jedný pardubický hospody, mají tam svůj stůl, kam si nikdo cizí netroufne sednout, na pivo tam chodí vysokoškoláci i zedníci a řeší svět. Jednou dvakrát za rok hospodu pro veřejnost zavřou a přijdou všichni, kteří se během dnů a roků u toho stolu střídají. Je toho plná hospoda a je sranda. To mám rád.
Cítíte něco zvláštního, když se vracíte domů do Sezemic?
Asi to nebudu umět popsat, ale něco se děje. Cítí to i náš pes Charlie, který celou dlouhou cestu v autě leží v klidu a jakmile přejedeme kolem cedule Sezemice, začne vrtět ocasem. V Sezemicích je dobře, máme dobrýho starostu, říkáme mu Bohouši a děti strejdo, děje se tam spousta věcí a já nikdy nezapomenu, jak mě lidi doma přivítali, když jsem přijel z olympiády. To bylo fakt něco.
Přemýšlíte o politice?
Ano, a mám jasno. Věřím tomu, co se tady od devadesátého roku udělalo. Možná je to tím, že mám spojení se světem a občas se dostanu třeba do Bulharska... Když se člověk podívá na fotku z centra jakéhokoliv města před deseti lety a srovná ji s dneškem, tak se není o čem bavit. Lidi jsou nespokojený - ale to budou vždycky.
V románu Snídaně šampionů jedna postava řekne o otci plavkyně - co je to za člověka, který dělá z vlastní dcery lodní motor - co si o tom myslíte?
Že je to blbost. Až mi ukážete lodní šroub, který se umí zklidnit, soustředit, vydat ze sebe všechno a pak zažít ten pocit z vítězství, tak se k němu klidně nechám přirovnat.
 Nejsem lodní šroub říká jeden z našich nejúspěšnějších sportovců, kanoista MARTIN DOKTOR |
