Nejdřív mi bylo jedno, že je kamarád Cikán

Do určitého věku si téměř neuvědomujeme, jak kdo vypadá.
Do určitého věku si téměř neuvědomujeme, jak kdo vypadá. Především nás zajímá, jak se k nám kdo chová, jestli s námi mluví, usmívá se, nebo naopak mračí, zda si s námi dovede a chce hrát. Dříve nebo později si ovšem vzhled druhého člověka začneme uvědomovat. A vyvozovat z toho závěry... Když mi bylo asi tak pět let, nejčastěji jsem si hrával s klukem z našeho baráku. Jednou, když jsem se s ním vracel domů z pískoviště, uvědomil jsem si něco, co mě nikdy před tím nenapadlo. Zastavil jsem se, podíval se na kamaráda a důrazně řekl: »Ty, Janku, ty seš Cikán.« Janek se na mě překvapeně podíval, nechápajíc odkráčel k výtahu. Někdo, kdo mě slyšel, pověděl o této příhodě mým rodičům. T i se tomu velmi smáli, protože se jim to zdálo velmi zábavné. S Jankem jsem se pak už moc nekamarádili. I když jsem věděl, že se lépe než kdokoli jiný umí strefovat hliněnými kuličkami do ďolíků v písku, měl jsem z něho zvláštní pocit, který mi už nedovoloval hrát si s ním stejně bezstarostně jako dřív. Ten pocit se ze všeho nejvíc podobal strachu. Ačkoli mi rodiče přátelství s Jankem či jiným romským dítětem v okolí nikdy nezakazovali, z jejich vyprávění a rozhovorů jsem měl silný dojem, že »Cikáni« jsou spojeni s čímsi nekalým a že pro svoje okolí představují vážné nebezpečí. Co bylo s Jankem dál, už si nevzpomínám. Možná se odstěhoval. Možná skončil ve zvláštní škole, tak jako většina jeho příbuzných. O romských dětech jsem pak slyšel buď zprostředkovaně, od dospělých, anebo přímo, když po nás, dětech z »normální« školy, házely kameny. Když na to dnes myslím, připadá mi, že tomu, abychom se lépe poznali, zabránily v zásadě dvě věci: Mé zařazení Janka do etnické skupiny, kterou moji rodiče, patrně na základě vlastních zkušeností, spojovali s ohrožením svého, tedy i mého bezpečí. A to, že mi tehdy nikdo nevysvětlil, že Janek nikdy nikomu neublížil, ani ublížit nechtěl, ačkoli ti, kteří ubližují, vypadají podobně jako on nebo jeho rodiče. To, co si Janek myslel o mně, se tak bohužel již nikdy nedozvím.

Autor je psychiatr