Nikdy jsem nedělala drama z hloupostí. Je divoký, stěžovala si třeba paní učitelka. A já si v duchu říkala: No a co? Však on se časem zklidní. Že si někdo neuměl ještě na rozdíl od ostatních uvázat tkaničku? No co, tak to zvládne později, přece to není soutěžní disciplína... Ne že bych si snad jako každý rodič nepřála, aby to moje děti dotáhly co nejdál, ale snažila jsem se mít pořád na paměti jejich možnosti. Měla jsem je prostě ráda takové, jaké byly.
* A jaké byly? To jsem poznala, až když
přišla na svět vnoučata. T eprve tehdy jsem si uvědomila, jak propastný je rozdíl mezi dítětem chtěným, radostně očekávaným a od počátku milovaným. Je klidnější, otevřenější, veselejší, zdravější. Onehdy jsem tu měla tři mrňata. Oba předškoláci půlhodinu zkoušeli počítat, o málo starší vnučka předčítala kocoura Mikeše. A já žasla: moje děti, které měly za sebou nepěkné zážitky z vlastní rodiny a pobyt v kojeneckém ústavu či dětském domově, nebyly schopny soustředit se na cokoli déle než deset minut.
* Zdají se vám zpětně některé z představ, s nimiž jste se kdysi postavila na startovní čáru tak těžké trasy, naivní?
Nevím, zda naivní je to správné slovo pro mou pevnou víru v to, že všechno dobře dopadne, tedy že všechny mé děti v životě uspějí. Kdybych tomu ale na začátku nevěřila, sotva bych se mohla do něčeho takového pustit. Spíš bych řekla, že jsem podcenila sílu dědičnosti. Oba chlapce, jejichž otcové byli alkoholici, zmohlo pití nakonec taky. Přitom se vyučili, dobře oženili, založili rodinu. Pěstounská výchova nejspíš jejich kříž pouze oddálila.
* Uklidňuje vás vědomí, že na vině jsou geny, a ne vaše výchova?
Neuklidňuje. S odstupem času vidím, že jsem v některých případech měla být přísnější a tak snadno neodpouštět. Z žádného selhání svých dětí jsem ale nemohla obviňovat sama sebe - to by mě zlomilo, a těm ostatním by to nepomohlo. Všechny maléry jsem se proto snažila zpracovat rozumem. Když jsem ale nedávno jednoho z těch dvou pozvala na návštěvu, protože měl narozeniny, bylo mi při pohledu na jeho roztřesené ruce stejně do pláče. Musela jsem si v duchu připomenout, že mnohem důležitější je, že žádné z mých dětí neudělalo se svými potomky to, co jejich rodiče s nimi.
* Před rokem jste se z pěstounky proměnila v maminku-důchodkyni a přestěhovala se s nejmladší osmnáctiletou dcerou z rozlehlého domu ve vesničce do dvoupokojového bytu ve městě. Odpadlo každodenní vyvařování, nekonečné uklízení, věčné hádky i smích... Jste spokojená? Teď už ano. První moment ovšem příjemný nebyl. Třicet let jsem vařila v jedné kuchyni, dívala se z okna na stejné stromy, už automaticky otvírala ten který šuplík - a najednou jsem sahala do prázdna. Zvykla jsem si ale. Jako na všechno předtím.
* Teď máte konečně čas i sama pro sebe.
Nemám žádný! Plánovala jsem si, že hned až půjdu do penze, udělám tři věci: z krabice filmů z posledních let konečně udělám fotografie a pro každé dítě album. Dopletu všechny svetry. A dočtu Toulky českou minulostí. Na nic z toho jsem ještě nesáhla. Pořád hlídám nějaká vnoučata, na víkendy zvu děti, které jsou ještě svobodné, týden co týden přichází i jedna dcera se synem, další se tu zastavují i s rodinami.
* Všichni?
Ano, i když s několika dětmi se už vídám málokdy. Se všemi mívám jednu potíž: snažím se respektovat jejich svobodu a dospělost, ale pokud vidím, že se z chyb nepoučily a pálí si křidélka dál, nedokážu mlčet. Oni ale na všechny mé řeči říkají: »Ale mami, dneska už je jiná doba.« Pravda je, že několikrát jsem už slyšela: »Že jsem tě tenkrát neposlechl.«
* Když jste pohromadě, na jaké okamžiky vzpomínáte nejčastěji?
Na prázdniny. T o bývala úleva! Nemusela jsem kontrolovat tašky, dohlížet na úkoly, po ránu vyhánět všechny z postele. Navíc škola děti strašně stresovala, a tak jsem je chválila aspoň já: za trojky i čtyřky, za to, že ten den nepřinesly poznámku. Od té doby si velice přeji, abychom tu konečně měli takové školy, do nichž by rádi chodili jak ti chytří, tak ti méně nadaní. Škola má být přece více pro radost než za trest.
»Pokud děti dostávají od sponzorů mnoho darů, vytvoří si falešný obraz světa: mají pocit, že cokoli si v životě budou přát, spadne jim nějak z nebe,« míní Eva Borková. »Podle mého názoru by bylo zdravější a výchovnější dávat pěstounům natolik slušný plat, aby byli schopni si společně s dětmi postupně našetřit třeba na kolo, magnetofon, lyže, dovolenou...«
 "Pokud děti dostávají od sponzorů mnoho darů, vytvoří si falešný obraz světa: mají pocit, že cokoli si v životě budou přát, spadne jim nějak z nebe," míní Eva Borková. |
