Naučil jsem se usmívat

- Jediná česká kapela, která prorazila na americkou hudební scénu, se jmenuje Druhá tráva - od roku 1992 pravidelně koncertuje za oceánem. Vůdčí osobností pětičlenného souboru je Robert Křesťan. Letos mu bude čtyřicet, ale má za sebou už čtvrt století muzikantského života. Žánr: country. Přesněji bluegrass; to je ten styl, kterému jeho odpůrci říkají pidlikání. Dominantním nástrojem je v něm bandžo. Robert Křesťan hrál nejprve s brněnskými Trapery, pak dvanáct let spolutvořil (ne-li přímo určoval) vynikající brněnské Poutníky a teď už šest let účinkuje s Druhou trávou, do níž získal špičkové instrumentalisty z různých koutů Čech. To, co hrají, sice vychází v bluegrassu, ale je to svébytná, obtížně zařaditelná muzika těžící z Křesťanovy samorostlé tvorby a jedinečného hlasu i z tvořivosti a dovednosti jeho spoluhráčů. V různých anketách se Druhá tráva už od svého vzniku umísťuje na "medailových" místech a sám Křesťan byl v minulých dvou letech v rámci české Gramy vyhlášen nejlepším zpěvákem v kategorii country.

Jak to přišlo, že jste se nadchl pro tak výlučně americký hudební styl, jako je bluegrass?
Vezmu to zeširoka, ale ve zkratce: několik dětských let ve skautu, vztah k přírodě a romantice, knížky - Seton, mayovky, kovbojky. Amerika. Ke strýci jsem chodil poslouchat desky; vedle swingu a rokenrolu měl i country. Uchvátili mě Greenhorni. Upoutal mě zvuk bandža. Bylo mi jedenáct, možná dvanáct, když jsem pikované bluegrassové bandžo uslyšel poprvé a byla to láska na první poslech. Na bandžu mě fascinuje jakýsi řád, jakási patriarchálnost... Nedokážu to vyjádřit, není to rozumová, ale pocitová, možná citová záležitost. Opustil jsem klavír a vrhl se na bandžo. Měl jsem kamaráda ze skautu, který mi ukázal pár základních grifů a pak jsem se dlouho učil sám.

Kdysi jste řekl, že za největší životní smůlu považujete to, že jste dospíval v "normalizačních" sedmdesátých letech. Nakolik to souvisí s tím, že bluegrass a country vůbec byly tehdy stejně jako rock víceméně na indexu?
Samozřejmě to bylo podstatné. Ale po celou tu dobu tady existovala nemalá komunita lidí, kteří country hudbou žili. A mně se do ní postupně dařilo proniknout. Každý měl nějaké nahrávky a hlídal si je jako poklad. Ale jak jsem se jako muzikant stával známějším, tak přibývalo lidí ochotných půjčit mi desky nebo časopisy a já začal získávat přehled.

K tomu jste ovšem potřeboval umět anglicky...
Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na základní školu s rozšířenou výukou jazyků, což znamenalo od třetí třídy čtyřikrát nebo pětkrát týdně ruštinu, ale taky od páté třídy pár hodin angličtiny. Vyučovala nás Ukrajinka, která uměla špatně anglicky a skoro vůbec ne česky, ale jakés takés základy jsem získal.
Hlavně jsem se pak učil z písničkových textů. Někdy v pětadvaceti jsem začal anglicky číst. Mluvit pořádně neumím dodnes, protože jsem to nikdy netrénoval. Dlouho jsem to nepotřeboval. Stačilo mi rozumět, znát výslovnost.

Myslel jste v průběhu těch skoro dvaceti let na to, že se jednou do Ameriky dostanete?
Nikdy mě to nenapadlo.

Ani na emigraci jste nepomýšlel?
Je to možná zvláštní, ale ne. Připadalo mi absurdní, že bych měl odjet. Třebaže jsem se Amerikou zabýval vlastně celý život, zdejší kořeny byly silnější. Nejen rodinné, i když jsem se ženil docela brzy a určitě to hrálo roli.

Byla Amerika tím prvním, na co jste po listopadovém převratu pomyslel?
Neřekl bych. Pro mě zůstávala vzdálenou vidinou v jakémsi neskutečném, romantickém oparu. Prvně jsme tam měli namířeno s Poutníky už v roce 1990. Měli jsme převzít cenu za nejlepší neamerickou bluegrassovou desku, ale nedostali jsme americké vízum - úřady se obávaly, že tam budeme hrát za peníze, tedy pracovat. Napodruhé jsme pracovní povolení a s ním i vízum dostali, ale to už byl rok 1992 a Druhá tráva.

Nezklamala Amerika vaše očekávání?
Rozhodně ne. Jel jsem tam jako dospělý člověk, žádné iluze o americkém ráji jsem neměl. Je pravda, že zpočátku se mi Američané zdáli divní, jako by se pořád přetvařovali. Ale postupem času jsem pochopil, že to není přetvářka, nýbrž normální slušnost. Pokud nemají důvod být na vás naštvaní, jsou na vás milí, usmívají se. Přesný opak toho, co je u nás. V Americe jsem se naučil usmívat. Je pravda, že když jsem tam, neusmívám se pořád a tolik jako Američani, ale ani tady už se nemračím tolik, jako jsem se mračíval. Taky se mi líbí, jak Američané přistupují k životu - ne, že nic nejde, ale problémy jsou tu proto, aby se řešily. A proto je Američan schopen čehokoli na světě. Samozřejmě ne doslova, ale je ochoten a schopen jít na hranici svých možností, udělat maximum. A to je další věc, které jsem se tam naučil.

Co se vám na Američanech vysloveně nelíbí?
Jezdíme tam na měsíc, na šest týdnů, ale netroufl bych si tvrdit, že znám Američany dobře. Spoustu řasu strávíme přejížděním a hraním. U přátel býváme jen krátce; není čas zjišťovat, jak to u nich všechno skutečně funguje. Připadají mi zpovykaní. Majetek je posvátný, u dolaru končí veškerá sranda. Obludné je, jak se pořád soudí - to je doslova národní sport. Už nejde snad ani o právo a spravedlnost, ale o hru, o mánii. Na párátkách v restauraci najdete upozornění, abyste je použil až mimo podnik - abyste nemohl žalovat restauraci, kdybyste se při šťourání v zubech náhodou zranil...

Cítíte se dnes za velkou louží už jako doma?
Dobře jsme se tam začal cítit až při třetí cestě. Do té doby jsem se pořád víc těšil domů. Až když jsem se naučil trochu mluvit, začal chápat jejich způsob myšlení a styl života, sžil se s tamními rozměry, až když taky přišly první muzikantské úspěchy, tak jsem se začal domů těšit o trochu míň.

Je rozdíl mezi americkým a českým publikem?
Samozřejmě, oni jsou mnohem spontánnější, na prvním místě je u nich touha pobavit se. Když se jim něco nelíbí, tak prostě odejdou. Když líbí, dávají to hlasitě a okatě najevo. Naši lidi pořád ještě přicházejí na koncert se snahou vcítit se nějak hlouběji do hudby a do slov, která slyší. Vztahy se zdejším publikem jsou klidnější - taky se už známe dlouho - ale o to intenzivněji.

Liší se váš zahraniční program hodně od toho domácího?
Takřka vůbec. Ze dvou třetin se naše koncerty tu i tam skládají z původní tvorby a zbytek tvoří převzaté skladby. Původní písničky zpívám i v Americe česky, až teď se jich několik podařilo převést do angličtiny.

Anglicky zatím nepíšete?
Loni na podzim jsem v Kalifornii dostal "anglický" nápad a nedávno jsem skutečně anglickou písničku dopsal - měla by se objevit na desce, kterou připravujeme s písničkářem Peterem Rowanem, jednou z největších osobností amerického bluegrassu a folku. Ale to je naprostá výjimka, jinak píšu pořád česky.

Co je pro vás u písničky prvotní - melodie nebo slova?
Není důležité, jestli nejdřív vznikne hudba, nebo text. Jde o tom, aby celek působil monolitně. Před půl rokem jsem si poprvé v životě pořídil do auta rádio, takže poslouchám všechno možné a čím dál víc si uvědomuju, jak je těžké napsat opravdu pěknou píseň. Celistvou. Nehloupou. To je teď moje ambice.

Napadá vás nějaká píseň z poslední doby, která by se blížila ideálu, o němž mluvíte?
Těšínská z Nohavicova Divného století. To je jedna z těch dokonalých - napsáním, aranžmá, náladou...

Hraje ve vašem životě nějakou roli Morava a konkrétně Brno?
Samozřejmě, žiju tu celý život, mám je v sobě. K Brnu ale získávám hlubší vztah teprve v poslední době. Po listopadu 1989 jsem byl rozčarován agresivními moravistickými a lokálně patriotickými výstřelky, které se nevyhnuly ani několika mým přátelům. Dokonce jsem uvažoval, že se přestěhuju. Ale to pominulo a mně se teď Brno začíná líbit - jak vypadá. Začínám oceňovat zdejší atmosféru a cítit se tu dobře.

Čtete poezii?
Odjakživa. Mívám okamžiky, kdy potřebuju vyvážit nějaký, většinou ošklivý pocit, a v tom mi pomáhají verše. Jsem pořád věrný Mikuláškovi. Ale zatímco dřív jsem hodně čítal ruské a francouzské básníky, v poslední době čtu víc Američany.

Trávíte spoustu času na cestách. Je rozdíl mezi americkými a českými hotely?
Pro mě ani ne. V Americe většinou spíme v laciných motelech, kterých jsou celé řetězce, takže přístup personálu je stejný a pokoje v nich jsou jednotvárné. Jedinou výjimkou jsou vodovodní kohoutky. Ty se liší dům od domu a člověku zabere dost času, než přijde na tom, jak pustit a namíchat ve sprše vodu.

Zatímco u nás?
Tady jsou kohoutky snadné. Ale zase díky tomu, že tu hotelové řetězce prakticky neexistují, tak co hotel, co pokoj, to překvapení.

Ještě vás baví spát po hotelích?
Baví. Ne že bych měl nějak v lásce špatné hotely - ale i ty pro mě mají poezii. Co nenávidím, jsou špatné pokojské, které rachotí na chodbě a dávají vám najevo, že už máte vypadnout.

V čem pro vás spočívá hotelová poezie?
Působí na mě hotelová atmosféra. Možná mi pomáhá, že - pokud to jde - mám v kapele privilegium spát sám. Líbí se mi pocit izolovanosti, samoty, pocit, že na mě nikdo nemůže.

Na co potřebujete samotu?
Na přemýšlení, na čtení, na spaní...

Strávil jste víc nocí ve své posteli doma, nebo na cestách?
Častěji jsem spal určitě ve své, ale intenzivnější pocity mám z cizích. Mám rád rozlehlé postele, po kterých můžu v noci cestovat, aniž bych se zřítil. Doma takovou mám: zabírá skoro celý pokoj.

Dá se při muzikantském kočování vést ještě rodinný život?
Téměř ne. Moji rodinu, ženu a dcery, to určitě tíží, ale já to tak nepociťuju, protože jsem si tenhle způsob života vybral a vlastně ani nic jiného neznám.

Dovedete si představit, že přestanete jezdit po koncertech?
Určitě. Jsou dokonce okamžiky, kdy se na to těším. Ale jsou taky chvíle, kdy se toho obávám.

Co budete dělat potom? Nahrávat?
To sotva, nejsem studiový typ. Budu dělat něco jiného. Ale... asi to vydržím, to ježdění.

Takže předpokládáte, že na pódiu setrváte až do konce svých dnů?
Zatím nemám jiný plán.

Před lety jste na otázku, jaký máte náhled na život, řekl: Měla by to být radost a často není. Cítíte to tak pořád?
Ano, akorát že ty neradosti jsem se díky americké zkušenosti naučil víc přehlížet.

Jak Robert Křesťan, český zpěvák country, objevoval Ameriku a našel sám sebe

Autor:
  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

Amouranth, Belle Delphine i Richardsová. Která vydělává na OnlyFans nejvíc?

28. března 2024  12:40

Některé kdysi nejvíce vydělávající tvůrkyně, jako třeba americká modelka Blac Chyna, už platformu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...