Naučil jsem se říkat "neberu tě vážně"

- Předseda Klubu šelestářů OLDŘICH JENDRŮLEK tvrdí, že úporný ušní šelest může člověka psychicky zničit - pokud se mu ovšem nenaučí bránit.


Trpíte neléčitelným šelestem. Znamená to, že jej prostě musíte doživotně snášet?
Ne tak docela. Když se člověk naučí se na šelest tolik nesoustředit, mohou se potíže výrazně zmenšit, nebo dokonce zmizet. Že psychický trénink v tomhle případě dobře funguje, vím už z doby, kdy mi amputovali jednu ruku a zůstaly mi takzvané fantomové bolesti v neexistující končetině. Naučil jsem se říkat bolesti "neberu tě na vědomí". A stejně tak to dělám i s nepříjemnými zvuky v uších.

Co vám pomáhá odpoutat se od vnímání šelestu?
Nejvíce se mi osvědčilo soustředit se na nějakou činnost, kterou dělám se zaujetím a rád: třeba čtu, studuji něco, co mne do hloubky zajímá nebo si vyjdu na procházku. Někteří moji kamarádi nedají v tomto ohledu dopustit na práci na zahrádce. Nicméně pro většinu šelestářů nepředstavuje největší problém den, ale noc - nejtěžší je totiž s nepříjemnými zvuky usnout.

Jak to dokážete vy?
Nejlepší zkušenosti mám s příjemnou hudbou puštěnou do sluchátek. Někdo ovšem dává přednost šumu z rádia naladěného mimo stanici, neboť kupodivu bývá mnohem snesitelnější poslouchat šum zvenku než znervózňující zvuky "z vlastní hlavy". Na západě se k tomu účelu hodně používá zvláštní technická vymoženost, takzvaný masker. Je to něco jako walkman se sluchátky, který vydává zvuk interferující s šelestem a tím jej překrývá.

Co byste poradil těm, kteří v boji s šelestem zatím prohrávají?
Samozřejmě ne u každého se podaří "zázračné uzdravení". Někdo se třeba neustále bojí, jestli za šelestem přece jen nevězí vážná nemoc, i když ji lékařské vyšetření vyloučilo. Řada lidí ovšem potřebuje spíš pomoc psychologa či psychiatra než další vyšetření na ušním oddělení. Bohužel léčba duše je u nás stále ještě spojována s mnoha předsudky. Leckdo si myslí, že dokud se necítí přinejmenším na sebevraždu, nemá na psychiatrii co pohledávat. Mnoha takovým nešťastníkům přitom pomohlo, když se u nás v klubu setkali s někým, kdo už podobnou pomoc vyhledal a dokáže o tom mluvit jako o něčem, co je naprosto normální a za co není potřeba se stydět. Totiž nejhorší, co člověk může udělat, je zůstat s tímhle problémem sám.

Těšte se na noc, hlavně na tu druhou.