Jste asi jediný český herec, který umí nahodit husí kůži na požádání. Využil jste toho někdy?
Ne... Nebo počkejte - zlobili jsme s tím adepty herectví. Do Semaforu občas přišel evidentní blázen, který chtěl hrát, a my jsme váhali, jak ho solidně odmítnout. Tohle byl test. Řekli jsme mu, podívejte, důležitá věc je umět husí kůži, jako že se bojíte. Ukažte nám to! A on se většinou vymlouval, že to by se nejdřív musel začít opravdu bát, ale my odpovídali: Ne, to se dá naučit, podívejte. Až to zvládnete, tak se vraťte.
Téměř každého herce mužského pohlaví popohání snaha imponovat ženským. To už se vás asi netýká...
...ale týká. Čím jste starší, tím víc se vám otevřou možnosti, protože pro třicátníka je pětapadesátiletá dáma něčím jako maminkou, kdežto v mém věku jsou všechny ženy od osmnácti do šedesáti krásné a kapírovatelné.
Zapomene občas nějaká dáma z publika, že jste šťastně ženatý?
Stává se, a mužskému to dělá strašně dobře. Když s vámi flirtuje krásná a inteligentní žena, tak vám to zvedá sebevědomí, protože i když už nic neuděláte, tak si stejně říkáte: No, třeba by to vlastně šlo. Ženy jsou tu proto, aby byl svět krásnější, a zaplať pámbu, když tak fungují. Nemám moc rád holky, které chodí většinou na filozofickou fakultu a u kterých musím luštit, jestli náhodou nejsou kluci - mají ten svůj batůžek, jsou usoužené, chuděrky... Říkám si, proč nechcete být krásné?
Nebýt užvatlaný děda
Jak se cítí čerstvě pětašedesátiletý pan Nárožný?
Snažím se být v kondici, protože to patří k profesi. Jezdím na kole, chodím do posilovny, prostě člověk už si musí odpouštět třeba vydatné flámování. Otravuje mě, když třicátníci a čtyřicátníci vypadají špatně, ti by přece měli vypadat dejme tomu jako Ondra Vetchý - mít fazonu a držet. A oni přitom mají často povolená a ochablá těla... Takže s kondicí problém nemám, ale smutku stáří se neubráním. Pokud jen trošku přemýšlíte o smyslu života, tak v mém věku minimálně jednou denně pomyslíte na smrt. Většina mých vrstevníků si každý den říká: Jak sehraju finále? Budu mít dost síly, abych zůstal chlapem, nebo budu roztřesený, žvatlavý děda? A taky přemýšlíme, jestli měl náš život smysl.
To je těžší otázka pro herce než třeba pro lékaře, ale vy si snad můžete odpovědět kladně. Přes třicet let přenášíte na publikum dost radosti...
Chodil jsem kdysi na kliniku profesora Charváta, kde visel jeho citát. Tenhle elitní endokrinolog napsal, že sice neví, co je podstata života, ale je hluboce přesvědčený, že by tu po každém měl zůstat kus poctivé práce. Ano - i podle mě jsou prokletím světa lidé nezakotvení, kteří nic neumějí, protože měli smůlu, že se narodili v nekvalitní rodině, nebyli motivovaní, nedostali do vínku talent, a tak svůj život proplandávají.
Teď mluvíte trochu jako dědek.
Ale já jsem, a mám nárok, aby mi mladí lezli na nervy. Štve mě, když říkají, že je život děsná nuda a nemá smysl.
Je pravda, že dnes mají mnohem víc možností než vy, ročník osmatřicet. V únoru 1948 jste byl kluk, v roce 1989 skoro důchodce.
...nechte toho, kdekdo se narodil špatně - i moje teta, která prožila dvě světové války.
Ale vy jste třeba začal natáčet filmy až roku 1969, a to už začínala pošmourná normalizace. I v kinematografii.
To je jiná věc. Mimo několik malilinko filmů, třeba Pánů kluků, jsem hrál v blbých filmech. Prostě proto, že jsem v šedesátých letech dělal pána inženýra.
Podporuju USA
Jak se díváte na válku v Iráku?
Mě tyhle věci zajímají, protože jsem politiku a historii vždycky studoval. Vím, co je válka - část té druhé světové jsem prožil v Německu, zažil tam nálety, jako malý kluk jsem běhal s maminkou do sklepa. Vím, jak vypadá fosforová bomba, viděl jsem mrtvé na ulici, ale to jsou zážitky dlouhodobým mírumilovným životem v socialismu zasypané.
Takže - co vy a největší válka jedenadvacátého století? Na jaké straně stojíte?
Jednoznačně na americké, o tom jsem nikdy neměl pochyby. A nejsem věru zmasakrovaný propagandou. Amerika bojuje s ukrutným fanatismem...
Počkejte, Irák přece není fanatický národ...
Jistá část arabského světa je fanatická. Spadly třeba dva baráky v Americe, teroristicky se na ně zaútočilo. A kolik duchovních, kteří prý vyznávají mírumilovný islám, kolik duchovních odsoudilo tuhle krutost? I nejvyšší imám v Londýně řekl, že to Americe patří. A polovina arabského světa tančila na ulicích obrovskou radostí.
Pořád mám pocit, že vám slovo muslim splývá s radikálem nebo násilníkem.
Já proboha svatého neohrnuju nad nikým nos, ale režimy v těchhle zemích jsou mnohdy vražedné. Třeba v tom Iráku se lidé dostali svou zaostalostí na úroveň křesťanského středověku, kdy davy negramotných křižáků táhly do Svaté země. Iráčané jsou v podobné fázi, ale s možností opatřit si atomovou pumu, kterou křižáci neměli. Ti přijeli k Jeruzalému, který měl tak velké hradby, že jich tam polovina umřela na malárii a na tropické choroby, tam svedli zápas a zbytek zemřel na lodích při dopravě. Tak vypadaly svaté války - bylo to vždycky hrozné. Ale já se ptám, jak by dopadly, kdyby byly atomové pumy. Lidstvo by prostě asi už nebylo.
Míříme do pekel
Profesionálním hercem jste se sice stal nezvykle pozdě, ale podle pamětníků to máte v krvi od dětství. Čím jste se vlastně chtěl stát?
Když jsem začal brát na gymnáziu rozum, toužil jsem hluboce po lékařské kariéře. Ale zároveň jsem byl komediant, jakého má každá třída, aby z ní snímal hříchy - měl jsem poznámky, dvojky a trojky z mravů. Chtěl jsem být chirurg nebo ortoped, ale nešlo to a roku 1956 mi byl doporučen technický obor. Pak už mi bylo jedno, co vystuduju, a šel jsem na stavařinu, i když jsem k technice neměl vztah.
Vy jste komunismus asi neměl rád, mluvíte o něm jako o žumpě. Řekněte mi, člověku o dost mladšímu: jak mohli lidé silní a inteligentní tuhle dobu docela v klidu prožít?
To vysvětlit umím. Mladá generace vnímá komunismus optikou Pupenda, filmu, který jsem sice neviděl, ale asi tam budou takoví ti tlustí blbové komunisti z osmdesátých let.
Souhlas, mám dojem, že tu ke konci skutečně byla přehlídka komických figurek.
Ale já jsem z generace, v níž nebyla rodina, která by neměla někoho v Jáchymově. Když se řeklo Jáchymov, tak se v roce 1955 ztišil hovor v rodině. Jáchymov byla uzavřená oblast. Tam se věšelo, popravovalo, a když se vám tohle v určitém věku vkóduje pod kůži, tak z režimu už nikdy nemáte srandu. Zakladatelský komunismus let 1948 až 53 byl vyplněný krutostmi, která postihly všechny sociální vrstvy.
A když pak napětí povolilo, už jste nebyl v rebelském věku...
Tátové od rodin by už snad ani rebelové být neměli. Pro mladé je to prototyp měšťáctví, když se říká: Já kvůli dětem... Ale až dorostou, tak zjistí, že jejich táta nebyl zase až takový zbabělec. Že to myslel dobře, i když ledacos udělal blbě.
Kdysi jste řekl, že mezi vašimi dobrými přáteli nejsou odboráři, sociální demokrati anebo komunisti. Opravdu byste si je nepřipustil k tělu?
Nechci říct, že nemám nějakého známého komunistu, ale rozhodně to není můj přítel, to bychom si nerozuměli. Se sociálním demokratem snad...
Nemohl by to být někdo jako Vladimír Špidla?
Jemu nerozumím. Jak může být takovým socialistou při svém historickém vzdělání? Podle mě je dávka žití na dluh, kterou si teď dopřáváme, cestou do pekel. Z toho si budeme strašně dlouho lízat rány, protože vůbec nepřipravujeme lidi na to, že by se měli naučit pracovat a investovat do vzdělání.
Tak tohle vyprávějte nějaké svobodné matce z Karviné. Rád si poslechnu její reakci...
Víte, problémy nemají jen lidé nemocní, staří nebo ti, kteří měli špatnou startovní čáru. Rozumím tomu, že těchhle se socialisti zastávají. Jenže politici neříkají, že je tu taky ohromná masa lidí líných, kteří nic kloudného neudělali, nepracovali na sobě ani pro své děti nic neudělali... Ale podílet se chtějí na všem, protože v demokracii je jejich hlas stejný jako hlas kohokoli jiného. Bohužel.
Osm sezon v Semaforu
Mluvil jste o smutku stáří a možná tak narážel i na to, že se vám ztrácejí dávní kamarádi...
Ano, v Činoherním klubu jsem zůstal sám s Jirkou Zahajským, a přitom jsem přišel v osmdesátém roce mezi plejádu svých vrstevníků, Jirku Kodeta, Pepu Abrháma, Péťu Čepka... Už tu jsme jen dva.
Kdo pozdě startuje, mívá dlouhou cestu.
Snad jo - divadlo má výhodu, že jsou v něm potřeba i dědkové. Osmnáctiletý kluk si sice může nalepit knír, ale mně se to hraje snadněji. Takže budu hrát divadlo, dokud budu moct. I kdybych byl bohatý a měl rentu, tak chci pracovat, protože to je jediný motor života.
Byl jste šťastný, když jste v šedesátých letech, ještě před Semaforem, rýsoval na inženýrském prkně zemědělské stavby?
Ne. I když tam byla prima parta. Třeba se zpěvákem Pavlem Bobkem jsem seděl v jedné kanceláři, ale vždycky spolu vzpomínáme, že zemědělské stavby nejsou tím, čím bychom se mohli chlubit.
A byl jste šťastnější později se Semaforem?
To zase strašně. Šel jsem tam roku 1973, poté, co jsem pět let konferoval koncerty skupině Rangers. Slávek Šimek už měl po boku Luďka Sobotu, ale hledal ještě jednoho. A byl s nimi nádherný život a hodně srandy.
Zůstali jste kamarádi?
Prakticky se nevidíme, ale nerozhádali jsme se. Když jsem přišel za Slávkem, že bych rád odešel do Činoherního klubu, on mi to posvětil. Řekl - Petře, já vím, že chceš hrát vážné divadlo a že tě Semafor nebude bavit věčně, budu ti držet palce. Strávili jsme do té doby spoustu času společně, protože hrát u Šimka znamenalo deset povinných představení do měsíce v Praze a zbytek na zájezdech. Takže my jsme byli neustále pohromadě a těch nepublikovatelných zážitků bylo mnoho.
I mimo jeviště jste řádili?
Slávek je vážný mužský, profesí kantor, a já jsem taky trošku pruský pedant, takže jsme dost často diskutovali o politice. Luděk je sice z jiného těsta, ale i toho ty řeči zajímaly. Není v civilu stejný jako na jevišti, to je optický klam, vlastně je taky docela vážný. Takže napište, že jsme byli vážní, a že jsme řádili.
Mám jednu temnou zálibu
Maminka vám nikdy nezazlívala, že se dáváte na divadelní dráhu, zato vy jste zadupával do země umělecké sklony svých dětí. Nebyl jste na ně moc přísný?
Stal jsem se prvorepublikovým majitelem drogistického obchodu, který říká: Nejdřív se vyučíš drogistou a pak jdi třeba k divadlu. Pořád totiž věřím, že když je v člověku vnitřní touha stát se hercem, tak k divadlu stejně uteče. Nechtěl jsem se dožít toho, jak některé z mých dětí míří k divadlu, když mu to moc nejde. Nezažil jsem hroznější povahy než neúspěšné umělce.
Průměrný herec má horší povahu než třeba průměrný inženýr?
Jistě. U inženýra se dá najít obor, v němž bude užitečný, ale herectví je velice soutěživé povolání - každý je přesvědčený, že on je Hamletem nebo Learem, a zahrál by to nejlíp, kdyby měl lepšího režiséra nebo kdyby mu příroda nadělila vlasy. Vymlouvá se, že ho režiséři nemají rádi, kolegové jsou na něj zlí... A to jsou spousty berliček, které si musí vymyslet, aby si obhájil svoji průměrnost.
Vy jste se poslední dobou ukazoval v televizi spíš jako spíkr než jako herec. Moderování Zlatíček jste vzal kvůli penězům?
Ne, to ne, i když Nova platí svým hvězdám dobře a já jsem po čtyři roky takovou hvězdou byl. Těšilo mě bourat legendu, že co se dělá na Nově, je pro blbce. To víte, rád bych tam dělal něco jako Marek Eben Na plovárně; byla by tam lampička, dvě křesílka, a mám známé od ředitele hvězdárny po ředitele zoologické zahrady, s nimiž bych se na rozhovory dobře připravil. Akorát, a v tom mají dramaturgové Novy pravdu - dívalo by se na to čtyři a půl procenta lidí, což si komerční televize nemůže dovolit. Řekli by mi, pane Nárožný, to si račte dělat na ČT 2 ve 22.30. A tak jsem chtěl připravovat pořad inteligentní i sledovaný a ukázat hosty tak, jak je lidi neznají, jak je třeba znají jejich děti. Snad se nemusím stydět...
Počkejte, nemusíte se přede mnou obhajovat za to, že jste pracoval pro soukromou televizi.
Víte, narazil jsem na spoustu lidí, kteří by do Zlatíček šli. Přiznávali, že se na ně rádi dívají a mě že si váží, že by i měli co říct, ale bohužel - měli by s tím problém, protože mezi českými intelektuály není dobré se na Nově ukazovat.
Ani vy takové pořady doma asi nesledujete...
Ne, já se na televizi nedívám. Mám jedinou temnou zálibu a to je profesionální box. Řezničinu prostě nevynechám.
Co si myslíte, že po vás zbude za padesát let?
Hlas z Macha a Šebestové. A když ne, tak nezbude nic. Ale to je jedno, já už teď do tohohle světa tak úplně nepatřím - tedy pokud se nebavím se svými vrstevníky. Kolik je vám let?
Pětadvacet.
Krásný věk... Jste nastartovaný muž. Ve třiceti si budete užívat chlapství krásným způsobem a ve čtyřiceti je pro mužského ještě lepší věk, protože už ví, co může ze života oželet a co má vychutnat, má fyzickou sílu a je na tom bezvadně. Ale najednou vám je pětašedesát, a když vylezete na ulici, zjistíte, že jste v nějakém jiném světě. A svůj svět, třeba ten svět únorového zlověstného komunismu, už nosím jen v hlavě. Jinak dávno není: například Vršovice mého mládí, kdy po Kodaňské ulici jezdilo odpoledne tři sta kluků a holek na kolech a v naší ulici bylo zaparkované jediné auto pana domácího Pitáka. A Slovinskou, tou jsme sáňkovali odshora až dolů - dneska byste byl po dvaceti metrech efektivně mrtvý. Nehledě k tomu, že v Praze dnes už sníh není. Tenkrát ho bývalo i půl metru, to byla krása. Ale upřímně řčeno, kdyby ho napadlo zase tolik, tak by mě to určitě štvalo.
Ne... Nebo počkejte - zlobili jsme s tím adepty herectví. Do Semaforu občas přišel evidentní blázen, který chtěl hrát, a my jsme váhali, jak ho solidně odmítnout. Tohle byl test. Řekli jsme mu, podívejte, důležitá věc je umět husí kůži, jako že se bojíte. Ukažte nám to! A on se většinou vymlouval, že to by se nejdřív musel začít opravdu bát, ale my odpovídali: Ne, to se dá naučit, podívejte. Až to zvládnete, tak se vraťte.
Téměř každého herce mužského pohlaví popohání snaha imponovat ženským. To už se vás asi netýká...
...ale týká. Čím jste starší, tím víc se vám otevřou možnosti, protože pro třicátníka je pětapadesátiletá dáma něčím jako maminkou, kdežto v mém věku jsou všechny ženy od osmnácti do šedesáti krásné a kapírovatelné.
Zapomene občas nějaká dáma z publika, že jste šťastně ženatý?
Stává se, a mužskému to dělá strašně dobře. Když s vámi flirtuje krásná a inteligentní žena, tak vám to zvedá sebevědomí, protože i když už nic neuděláte, tak si stejně říkáte: No, třeba by to vlastně šlo. Ženy jsou tu proto, aby byl svět krásnější, a zaplať pámbu, když tak fungují. Nemám moc rád holky, které chodí většinou na filozofickou fakultu a u kterých musím luštit, jestli náhodou nejsou kluci - mají ten svůj batůžek, jsou usoužené, chuděrky... Říkám si, proč nechcete být krásné?
Nebýt užvatlaný děda
Jak se cítí čerstvě pětašedesátiletý pan Nárožný?
Snažím se být v kondici, protože to patří k profesi. Jezdím na kole, chodím do posilovny, prostě člověk už si musí odpouštět třeba vydatné flámování. Otravuje mě, když třicátníci a čtyřicátníci vypadají špatně, ti by přece měli vypadat dejme tomu jako Ondra Vetchý - mít fazonu a držet. A oni přitom mají často povolená a ochablá těla... Takže s kondicí problém nemám, ale smutku stáří se neubráním. Pokud jen trošku přemýšlíte o smyslu života, tak v mém věku minimálně jednou denně pomyslíte na smrt. Většina mých vrstevníků si každý den říká: Jak sehraju finále? Budu mít dost síly, abych zůstal chlapem, nebo budu roztřesený, žvatlavý děda? A taky přemýšlíme, jestli měl náš život smysl.
To je těžší otázka pro herce než třeba pro lékaře, ale vy si snad můžete odpovědět kladně. Přes třicet let přenášíte na publikum dost radosti...
Chodil jsem kdysi na kliniku profesora Charváta, kde visel jeho citát. Tenhle elitní endokrinolog napsal, že sice neví, co je podstata života, ale je hluboce přesvědčený, že by tu po každém měl zůstat kus poctivé práce. Ano - i podle mě jsou prokletím světa lidé nezakotvení, kteří nic neumějí, protože měli smůlu, že se narodili v nekvalitní rodině, nebyli motivovaní, nedostali do vínku talent, a tak svůj život proplandávají.
Teď mluvíte trochu jako dědek.
Ale já jsem, a mám nárok, aby mi mladí lezli na nervy. Štve mě, když říkají, že je život děsná nuda a nemá smysl.
Je pravda, že dnes mají mnohem víc možností než vy, ročník osmatřicet. V únoru 1948 jste byl kluk, v roce 1989 skoro důchodce.
...nechte toho, kdekdo se narodil špatně - i moje teta, která prožila dvě světové války.
Ale vy jste třeba začal natáčet filmy až roku 1969, a to už začínala pošmourná normalizace. I v kinematografii.
To je jiná věc. Mimo několik malilinko filmů, třeba Pánů kluků, jsem hrál v blbých filmech. Prostě proto, že jsem v šedesátých letech dělal pána inženýra.
Podporuju USA
Jak se díváte na válku v Iráku?
Mě tyhle věci zajímají, protože jsem politiku a historii vždycky studoval. Vím, co je válka - část té druhé světové jsem prožil v Německu, zažil tam nálety, jako malý kluk jsem běhal s maminkou do sklepa. Vím, jak vypadá fosforová bomba, viděl jsem mrtvé na ulici, ale to jsou zážitky dlouhodobým mírumilovným životem v socialismu zasypané.
Takže - co vy a největší válka jedenadvacátého století? Na jaké straně stojíte?
Jednoznačně na americké, o tom jsem nikdy neměl pochyby. A nejsem věru zmasakrovaný propagandou. Amerika bojuje s ukrutným fanatismem...
Počkejte, Irák přece není fanatický národ...
Jistá část arabského světa je fanatická. Spadly třeba dva baráky v Americe, teroristicky se na ně zaútočilo. A kolik duchovních, kteří prý vyznávají mírumilovný islám, kolik duchovních odsoudilo tuhle krutost? I nejvyšší imám v Londýně řekl, že to Americe patří. A polovina arabského světa tančila na ulicích obrovskou radostí.
Pořád mám pocit, že vám slovo muslim splývá s radikálem nebo násilníkem.
Já proboha svatého neohrnuju nad nikým nos, ale režimy v těchhle zemích jsou mnohdy vražedné. Třeba v tom Iráku se lidé dostali svou zaostalostí na úroveň křesťanského středověku, kdy davy negramotných křižáků táhly do Svaté země. Iráčané jsou v podobné fázi, ale s možností opatřit si atomovou pumu, kterou křižáci neměli. Ti přijeli k Jeruzalému, který měl tak velké hradby, že jich tam polovina umřela na malárii a na tropické choroby, tam svedli zápas a zbytek zemřel na lodích při dopravě. Tak vypadaly svaté války - bylo to vždycky hrozné. Ale já se ptám, jak by dopadly, kdyby byly atomové pumy. Lidstvo by prostě asi už nebylo.
Míříme do pekel
Profesionálním hercem jste se sice stal nezvykle pozdě, ale podle pamětníků to máte v krvi od dětství. Čím jste se vlastně chtěl stát?
Když jsem začal brát na gymnáziu rozum, toužil jsem hluboce po lékařské kariéře. Ale zároveň jsem byl komediant, jakého má každá třída, aby z ní snímal hříchy - měl jsem poznámky, dvojky a trojky z mravů. Chtěl jsem být chirurg nebo ortoped, ale nešlo to a roku 1956 mi byl doporučen technický obor. Pak už mi bylo jedno, co vystuduju, a šel jsem na stavařinu, i když jsem k technice neměl vztah.
Vy jste komunismus asi neměl rád, mluvíte o něm jako o žumpě. Řekněte mi, člověku o dost mladšímu: jak mohli lidé silní a inteligentní tuhle dobu docela v klidu prožít?
To vysvětlit umím. Mladá generace vnímá komunismus optikou Pupenda, filmu, který jsem sice neviděl, ale asi tam budou takoví ti tlustí blbové komunisti z osmdesátých let.
Souhlas, mám dojem, že tu ke konci skutečně byla přehlídka komických figurek.
Ale já jsem z generace, v níž nebyla rodina, která by neměla někoho v Jáchymově. Když se řeklo Jáchymov, tak se v roce 1955 ztišil hovor v rodině. Jáchymov byla uzavřená oblast. Tam se věšelo, popravovalo, a když se vám tohle v určitém věku vkóduje pod kůži, tak z režimu už nikdy nemáte srandu. Zakladatelský komunismus let 1948 až 53 byl vyplněný krutostmi, která postihly všechny sociální vrstvy.
A když pak napětí povolilo, už jste nebyl v rebelském věku...
Tátové od rodin by už snad ani rebelové být neměli. Pro mladé je to prototyp měšťáctví, když se říká: Já kvůli dětem... Ale až dorostou, tak zjistí, že jejich táta nebyl zase až takový zbabělec. Že to myslel dobře, i když ledacos udělal blbě.
Kdysi jste řekl, že mezi vašimi dobrými přáteli nejsou odboráři, sociální demokrati anebo komunisti. Opravdu byste si je nepřipustil k tělu?
Nechci říct, že nemám nějakého známého komunistu, ale rozhodně to není můj přítel, to bychom si nerozuměli. Se sociálním demokratem snad...
Nemohl by to být někdo jako Vladimír Špidla?
Jemu nerozumím. Jak může být takovým socialistou při svém historickém vzdělání? Podle mě je dávka žití na dluh, kterou si teď dopřáváme, cestou do pekel. Z toho si budeme strašně dlouho lízat rány, protože vůbec nepřipravujeme lidi na to, že by se měli naučit pracovat a investovat do vzdělání.
Tak tohle vyprávějte nějaké svobodné matce z Karviné. Rád si poslechnu její reakci...
Víte, problémy nemají jen lidé nemocní, staří nebo ti, kteří měli špatnou startovní čáru. Rozumím tomu, že těchhle se socialisti zastávají. Jenže politici neříkají, že je tu taky ohromná masa lidí líných, kteří nic kloudného neudělali, nepracovali na sobě ani pro své děti nic neudělali... Ale podílet se chtějí na všem, protože v demokracii je jejich hlas stejný jako hlas kohokoli jiného. Bohužel.
Osm sezon v Semaforu
Mluvil jste o smutku stáří a možná tak narážel i na to, že se vám ztrácejí dávní kamarádi...
Ano, v Činoherním klubu jsem zůstal sám s Jirkou Zahajským, a přitom jsem přišel v osmdesátém roce mezi plejádu svých vrstevníků, Jirku Kodeta, Pepu Abrháma, Péťu Čepka... Už tu jsme jen dva.
Kdo pozdě startuje, mívá dlouhou cestu.
Snad jo - divadlo má výhodu, že jsou v něm potřeba i dědkové. Osmnáctiletý kluk si sice může nalepit knír, ale mně se to hraje snadněji. Takže budu hrát divadlo, dokud budu moct. I kdybych byl bohatý a měl rentu, tak chci pracovat, protože to je jediný motor života.
Byl jste šťastný, když jste v šedesátých letech, ještě před Semaforem, rýsoval na inženýrském prkně zemědělské stavby?
Ne. I když tam byla prima parta. Třeba se zpěvákem Pavlem Bobkem jsem seděl v jedné kanceláři, ale vždycky spolu vzpomínáme, že zemědělské stavby nejsou tím, čím bychom se mohli chlubit.
A byl jste šťastnější později se Semaforem?
To zase strašně. Šel jsem tam roku 1973, poté, co jsem pět let konferoval koncerty skupině Rangers. Slávek Šimek už měl po boku Luďka Sobotu, ale hledal ještě jednoho. A byl s nimi nádherný život a hodně srandy.
Zůstali jste kamarádi?
Prakticky se nevidíme, ale nerozhádali jsme se. Když jsem přišel za Slávkem, že bych rád odešel do Činoherního klubu, on mi to posvětil. Řekl - Petře, já vím, že chceš hrát vážné divadlo a že tě Semafor nebude bavit věčně, budu ti držet palce. Strávili jsme do té doby spoustu času společně, protože hrát u Šimka znamenalo deset povinných představení do měsíce v Praze a zbytek na zájezdech. Takže my jsme byli neustále pohromadě a těch nepublikovatelných zážitků bylo mnoho.
I mimo jeviště jste řádili?
Slávek je vážný mužský, profesí kantor, a já jsem taky trošku pruský pedant, takže jsme dost často diskutovali o politice. Luděk je sice z jiného těsta, ale i toho ty řeči zajímaly. Není v civilu stejný jako na jevišti, to je optický klam, vlastně je taky docela vážný. Takže napište, že jsme byli vážní, a že jsme řádili.
Mám jednu temnou zálibu
Maminka vám nikdy nezazlívala, že se dáváte na divadelní dráhu, zato vy jste zadupával do země umělecké sklony svých dětí. Nebyl jste na ně moc přísný?
Stal jsem se prvorepublikovým majitelem drogistického obchodu, který říká: Nejdřív se vyučíš drogistou a pak jdi třeba k divadlu. Pořád totiž věřím, že když je v člověku vnitřní touha stát se hercem, tak k divadlu stejně uteče. Nechtěl jsem se dožít toho, jak některé z mých dětí míří k divadlu, když mu to moc nejde. Nezažil jsem hroznější povahy než neúspěšné umělce.
Průměrný herec má horší povahu než třeba průměrný inženýr?
Jistě. U inženýra se dá najít obor, v němž bude užitečný, ale herectví je velice soutěživé povolání - každý je přesvědčený, že on je Hamletem nebo Learem, a zahrál by to nejlíp, kdyby měl lepšího režiséra nebo kdyby mu příroda nadělila vlasy. Vymlouvá se, že ho režiséři nemají rádi, kolegové jsou na něj zlí... A to jsou spousty berliček, které si musí vymyslet, aby si obhájil svoji průměrnost.
Vy jste se poslední dobou ukazoval v televizi spíš jako spíkr než jako herec. Moderování Zlatíček jste vzal kvůli penězům?
Ne, to ne, i když Nova platí svým hvězdám dobře a já jsem po čtyři roky takovou hvězdou byl. Těšilo mě bourat legendu, že co se dělá na Nově, je pro blbce. To víte, rád bych tam dělal něco jako Marek Eben Na plovárně; byla by tam lampička, dvě křesílka, a mám známé od ředitele hvězdárny po ředitele zoologické zahrady, s nimiž bych se na rozhovory dobře připravil. Akorát, a v tom mají dramaturgové Novy pravdu - dívalo by se na to čtyři a půl procenta lidí, což si komerční televize nemůže dovolit. Řekli by mi, pane Nárožný, to si račte dělat na ČT 2 ve 22.30. A tak jsem chtěl připravovat pořad inteligentní i sledovaný a ukázat hosty tak, jak je lidi neznají, jak je třeba znají jejich děti. Snad se nemusím stydět...
Počkejte, nemusíte se přede mnou obhajovat za to, že jste pracoval pro soukromou televizi.
Víte, narazil jsem na spoustu lidí, kteří by do Zlatíček šli. Přiznávali, že se na ně rádi dívají a mě že si váží, že by i měli co říct, ale bohužel - měli by s tím problém, protože mezi českými intelektuály není dobré se na Nově ukazovat.
Ani vy takové pořady doma asi nesledujete...
Ne, já se na televizi nedívám. Mám jedinou temnou zálibu a to je profesionální box. Řezničinu prostě nevynechám.
Co si myslíte, že po vás zbude za padesát let?
Hlas z Macha a Šebestové. A když ne, tak nezbude nic. Ale to je jedno, já už teď do tohohle světa tak úplně nepatřím - tedy pokud se nebavím se svými vrstevníky. Kolik je vám let?
Pětadvacet.
Krásný věk... Jste nastartovaný muž. Ve třiceti si budete užívat chlapství krásným způsobem a ve čtyřiceti je pro mužského ještě lepší věk, protože už ví, co může ze života oželet a co má vychutnat, má fyzickou sílu a je na tom bezvadně. Ale najednou vám je pětašedesát, a když vylezete na ulici, zjistíte, že jste v nějakém jiném světě. A svůj svět, třeba ten svět únorového zlověstného komunismu, už nosím jen v hlavě. Jinak dávno není: například Vršovice mého mládí, kdy po Kodaňské ulici jezdilo odpoledne tři sta kluků a holek na kolech a v naší ulici bylo zaparkované jediné auto pana domácího Pitáka. A Slovinskou, tou jsme sáňkovali odshora až dolů - dneska byste byl po dvaceti metrech efektivně mrtvý. Nehledě k tomu, že v Praze dnes už sníh není. Tenkrát ho bývalo i půl metru, to byla krása. Ale upřímně řčeno, kdyby ho napadlo zase tolik, tak by mě to určitě štvalo.
|
Petr Nárožný |
 Pořád mám rád, když se mnou ženy flirtují, říká Petr Nárožný. |
 Petr Nárožný |
 Petr Nárožný vypadá stejně jako před dvaceti lety, a přesto říká: Smutku stáří jsem se neubránil. |
 Petr Nárožný |
 Petr Nárožný |
