Nademlýnská šije pro českou elitu

Deset let žila ve Francii a získala tam takové jméno, že se dnes do jejího butiku hrnou velmi známé Češky. Příklad? Značkou její firmy je Tereza Maxová. Módní návrhářka Klára Nademlýnská působí plaše, ale nebojí se rýpnout. V módě ji zklamaly nové idoly ze SuperStar a větší odvaz radí Dagmar Havlové. Umí však i chválit. "Václav Klaus je jako ze škatulky," říká.

* Kdybychom spolu vyšli do ulic, kolik z deseti Čechů bude dobře oblečeno?
V Praze určitě víc než jinde, ale pořád to bude hodně málo. Čechům chybí osobitost, nedají na to, co se jim líbí, v čem se cítí dobře, a většinou jen slepě kopírují módní trend. Vidím u nás spoustu mladých hezkých holek a všechny jsou oblečeny stejně. I ve Francii mají masové obchody typu Zara nebo C&A, a přesto se tam lidi oblékají po svém.

* Jsme snad málo odvážní?
To ani ne, vždyť holky v létě nosí minisukně a velké výstřihy. Spíš málo přemýšlíme. Vidíme nějak oblečenou modelku, nějaký obrázek v časopise, a tak si to od hlavy až k patě navlékneme stejně. Máme strach vypadat jinak než ostatní.

* Co s tím? Víc utrácet?
Móda nezáleží na penězích. Nejde o to nosit značkové věci - hezké oblečení můžete najít v šatníku po mamince, po babičce nebo i v sekáči. Znova použiju příklad Francie, tam taky nejsou mladí lidé příliš bohatí, také jsou závislí na penězích rodičů nebo z brigád. Ani obyčejné ženy nemají závratné platy. Ale módu berou jako každodenní součást života, jako samozřejmost.

* A Češi berou jako samozřejmost co? Dobré auto?
Jistě, auto a spotřební elektroniku. A taky dobré jídlo.

* Ještě povídejte o těch Francouzích. Jak to tedy dělají, když nemají závratné platy?
Základem je, že chtějí být sami za sebe, a ne vypadat podle obrázku. Koupí si jeden dva dražší kousky na sezonu a k těm pak míchají trička nebo džíny z levnějších kolekcí. Když tam má člověk na sobě značkovou věc, vypadá přirozeně. U nás ne. Holka je od hlavy až k patě značková, jenže to dává tak najevo, že je to spíš na škodu. Ale abych pořád nehanila, hodně Češek se umí dobře oblékat. Spíš chlapů se móda moc nedotkla. Pořád vidíme ponožky v sandálech a trenýrky ve městě.

* Trenýrky ve městě?
Tak tomu říkám. Když je teplo, chlapi vyrazí po Praze v šortkách typově spíš někam k moři. K tomu si vezmou ponožky do sandálů, tričko, aktovku do práce a vypadají trochu směšně.

* Já si naopak myslel, že je pánská móda v rozkvětu. Že dnešní muži dbají na oblečení skoro víc než ženy.
Tak jsem možná trochu zaspala. Ale u mladých máte pravdu.

* Tak konkrétně. Kdo ze známých českých osobností se obléká špatně? Kdo by potřeboval změnu?
Naše zpěvačky. Ať je to Helena Vondráčková, Lucie Bílá nebo Iveta Bartošová, všechny jsou oblečeny stejně. Možná je to problém stylistů, ale možná i přání jich samých. Nebo teď byla soutěž SuperStar. Říkala jsem si, že přijdou mladí, noví, nadějní zpěváci s jiným stylem hudby a image. Ale zapadli do starých kolejí a vypadají přesně jako ti, co tady už jsou. Zpívají stejné písničky a stejně se oblékají.

* A naopak? Kdo zaslouží pochvalu?
Aňa Geislerová, bez pochyb. Nebojí se sáhnout po věcech z druhé ruky a vždy je perfektně doladí. Takhle by to mělo vypadat. Nebo jako Tereza Maxová.

* Také o Dagmar Havlové se říká, že v oblékání udělala velký skok. Že byla nakonec jako první dáma srovnatelná se světovou třídou.
Když vezmu, jak vypadala první rok na Hradě, a jak se oblékala, když její manžel končil, udělala opravdu velký pokrok. Ale některé věci jsou stále usedlé, mohla by být odvážnější. Ona přece není stará dáma. Naopak, je hezká, má dobrou postavu a mohla by si dovolit víc.

* Co politika obecně? Politici často svůj ledabylý vzhled omlouvají tím, že na něm nezáleží a že důležitější jsou jejich názory.
Pravda, módu oni neřeší. Někdy se bojí, že si jejich volič řekne: "Takový oblek? Kde na něj vzal?" Jenže je to naopak: když má politik dobré názory, oblečení může jeho popularitu umocnit.

* To je asi příklad Václava Klause, že?
Jistě, ten je jako ze škatulky. Ještě jsem ho neviděla, aby byl špatně oblečený. Nebo třeba Petra Buzková. Změnila image, ostřihala vlasy a je vidět, že se o módu zajímá. Jinak, na rozdíl od zahraničí, nic moc.

* Kdo z českých pánů by u vás ještě prošel?
Určitě pan Bartoška, který má svou ležérní eleganci. Z mladých se mi líbí hudebník Jan P. Muchow, zpěvák Dan Bárta, jehož osobitá móda se hodí k jeho stylu hudby, nebo fotbalista Pavel Nedvěd. Sportovci obecně vypadají dobře - hlavně ti, co žijí v zahraničí.

Jakešovi jsme se smáli

* Mluvila jste o módě Anny Geislerové. Kdy jste vy sama naposledy nakupovala v secondhandu?
Ráda tam zabrousím a hrabu se. Sbírám staré klobouky, kabelky, taštičky a v Paříži jsem měla oblíbená místečka. Tam jsou ale secondhandy trochu jiné. V našich se prodávají jen věci z osmdesátých let, a navíc tisíckrát obnošené. V cizině mají oblečení už od let padesátých, poslední dva roky tam dokonce otevírají sekáče se značkovým oblečením.

* To mě překvapujete. Od módní návrhářky bych skoro čekal, že bude takovými obchody pohrdat.
Vůbec ne. Jen mě mrzí, že u nás nejsou sekáče na úrovni. Že si nejlepší věci rozeberou dovozci a majitelé obchodů. Asi bych si tam nekoupila oblečení ani boty, ale z Francie jsem pár kožených kabátů dovezla.

* Sama jste oděvní průmyslovku vystudovala za minulého režimu, v Československu. Tam vás asi neučili, jaké oblečení se nosí v Paříži, v Miláně nebo v New Yorku.
To rozhodně ne. Dostala jsem se tam až napodruhé, a navíc jsme brali předměty jako na jiných průmyslovkách: matematiku, fyziku, chemii, strojnictví a kvůli nim jsem na školu nešla. Navrhování přišlo až ve třetím ročníku, ale já už ho dělala od prváku. Jednou jsem dostala i důtku za neomluvené hodiny, protože jsem místo vyučování šla na přehlídku.

* Jen jednou?
Spoustu hodin mi naštěstí omluvila třídní učitelka. Byla fajn. Říkala nám, ať se nenecháme semlít životem a ať jdeme svou cestou. Co se týče fantazie, bylo všechno na škole zkrouhnuté. Existoval jen kroužek školních manekýnek, který předváděl věci studentek čtvrtého ročníku.

* Kdo byl tehdy, ve druhé polovině osmdesátých let, ideálem módy?
Pamatuju si Madonnu. Krajky, bižuterie, punk-rock. Zkrátka hodně černé barvy.

* Madonnu jste ve škole taky nebraly, že?
To určitě ne. Ale různí známí a kamarádi mi vozili věci zvenku. Ve třeťáku už šlo cestovat na pozvání cizince a už se nemusel žádat příslib. Skoro každé prázdniny jsem se dostala do Jugoslávie a tam pozorovala, co je v módě. Taky mi pomohla maminka, která od mého narození šila doma na zakázku a vozila věci z Polska. I tam byli napřed.

* Jak dívka jako vy, dospívající osmnáctiletá slečna, vnímala minulý režim?
Brali jsme ho na lehkou váhu, ironicky. Věděli jsme, že to není dobré, a četli jsme knížky od Orwela - 1984 a Zvířecí farmu.

* Co třeba památný Jakešův projev z Hrádku?
Tomu jsme se taky smáli. Pamatuju, jak nás na střední škole hnali, když Gorbačov přijel do Prahy. Museli jsme mávat a vítat, a místo toho jsme utíkali, jak jen to šlo.

* Hned po maturitě jste s manželem, fotografem Goranem Tačevským, odjela do Francie. Co vás tady štvalo?
Že člověk nemohl dělat nic za sebe. Musel být zaměstnaný ve velké firmě, což byl v mém případě jedině ÚBOK - Ústav bytové a oděvní kultury. I když jsem tam spoustu návrhářů znala, vadilo mi dělat věci, které jsou jen pro přehlídky a nikdy se nedostanou mezi lidi. Ani na školu jsem dál jít nechtěla. Odradila mě ta průmyslovka, kde byla móda až na druhém místě. Navíc manžel byl fotograf, studoval FAMU a ve třetím ročníku po neshodách s učiteli přerušil studium.

* Co prováděl?
Fotil, co neměl. Jako volnou práci si vymyslel téma My andělé z Václavského náměstí a fotil na Václaváku sociální případy, které komunistický režim zapíral. Andělé byly sochy z fasád domů a do nich zamíchal policejní helikoptéru nebo hlavu policajta. On se nikdy nebál říkat věci nahlas. Je z bývalé Jugoslávie, a tam lidi vždycky řeknou, co si myslí. Možná proto, že jejich režim nebyl tak přiškrcený jako náš.

První byla Christová

* Možná to zní trochu divně. Váš odchod se určitě nedá srovnat se Škvoreckým či Matuškou, přesto to byla emigrace. Byla jste tedy nepřítelem režimu.
Taky jsem měla problémy s výjezdem. I když byl můj manžel cizinec, odmítli mě na pasovém oddělení pouštět ven. Že prý jsem v cizině už byla dost. Chvíli mě dusili, až jsem nakonec požádala o vystěhovalecký pas. Když jsem si pro něj přijela, byl paradoxně listopad 1989.

* Chápu, že vdávat se v osmnácti bylo dřív docela běžné, ale brát si cizince asi běžné nebylo. Jak se na vás lidi dívali?
Doma mi nikdy nic nezakazovali a jinde jsem to neříkala, ani ve škole. Bylo před maturitou a já se bála, abych prošla. Kdo si tehdy bral cizince, bylo to proto, aby mohl ven. My bychom se sice vzali i bez emigrace, ale stejně jsem byla ticho.

* I jméno jste si nechala.
Právě proto, abych odmaturovala.

* Představuju si, jak to vypadá, když někdo odejde do emigrace. Přijde někam, kde ho nikdo nezná, neumí řeč, nemá moc peněz a usadí se u nějaké tetičky ze třetího kolena. Jak to bylo u vás?
Dost podobně. Uměla jsem školní angličtinu, dobře jsem rozuměla, ale s mluvením to bylo horší, a hlavně jsem se styděla. V Praze jsme se seznámili s Francouzkou, která byla v Československu na stáži. První azyl byl u ní v ateliéru. Po půl roce jsme sehnali nájem a mezitím jsme se seznamovali s lidmi z branže. Po dvou letech u českého návrháře Zdeňka Křížka jsem šla na zkoušku do firmy s luxusním dámským oblečením a zůstala tam sedm let.

* Jak jste prožila převrat?
Začátek listopadu jsem strávila v Praze, protože jsem si přijela pro pas. Byli jsme se s manželem párkrát podívat na demonstraci, ale já mám z davu strach. Vidět obrněné transportéry po městě nebylo zrovna příjemné. Pak jsem se musela vrátit kvůli práci, manžel zůstal a všechno fotil. Schovávali jsme filmy a přes různé známé je posílali letadlem do Paříže.

* Co sedmnáctý listopad?
Ten jsem sledovala v televizi. Francouzi ho vítali s nadšením, fandili nám, ukazovali Havla i Kubišovou. Promítali jeden stát po druhém, celý Východ, ale brali to tak trochu jako připravenou věc. Manželovi tehdy v agentuře řekli: "Zůstaň v Praze, něco se tam bude dít." Nebyla to shoda náhod.

* Vy jste přesto zůstali ve Francii. Jak jste u nás získala první významnou zákaznici?
Mezi jednotlivými kolekcemi jsem mívala v Paříži měsíc volno a trávila ho tady. Od roku 1996 se u nás móda začala probouzet - vznikaly první obchody a pořádaly se první přehlídky. Vozila jsem na ně svoje věci, v roce 1998 jsem tady založila firmu a už jsem zůstala. První byly ještě předtím Darina Rolincová, Jana Švandová a Ivana Christová. Po vítězství na Miss Československa 1989 jela soutěžit do Spojených států a já jsem jí na dálku radila. Kupovala jsem v Paříži látky, posílala je i s kresbami do Prahy a moje maminka tady šila.

* Ivana Christová byla naše první miss. Od příštího roku to bude trochu složitější - miss budou dvě. Podobné soutěže sbírají docela dost kritik. Co jim říkáte vy?
Nevím, jestli jsou objektivní. Nevím, nakolik porota může ovlivnit výběr a nakolik má agentura předem stanovený typ holky, která by měla vyhrát. Dřív byla Miss hodně populární, ale teď se mi zdá, že zapadá.

Klára Nademlýnská
Je jednou z mála českých návrhářek, kterou uznávají v zahraničí. Její šaty nosí mnoho známých žen: Mirka Čejková, Bára Basiková, Leona Machálková, ale hlavně Tereza Maxová. V šestnácti letech poznala na střední oděvní průmyslovce známého fotografa Gorana Tačevského, v osmnácti si ho vzala a odešla s ním do Francie. Pracovala tam jako modelka, modelistka střihů a návrhářka. V roce 1998 si otevřela butik v centru Prahy. Narodila se 9. května 1969 a má tříletého syna Natana.

Módní návrhářka Klára Nademlýnská odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru (14.listopadu 2001).

Módní návrhářka Klára Nademlýnská odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru (14.listopadu 2001).

Klára Nademlýnská, jaro - léto 2002

Klára Nademlýnská, jaro - léto 2002

Klára Nademlýnská. (19.4.2004)