Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Naděje a pohlazení Marie Svatošové

  0:01aktualizováno  0:01
Nechtěla bych jednou umřít náhle a ve spánku - pro mnohé lidi, kteří by si právě takovou smrt přáli, znějí slova Marie Svatošové nepochopitelně. Zakladatelka hospicového hnutí však doprovázela k smrti dost lidí na to, aby věděla, jak důležité je mít čas vyrovnat se se sebou i s ostatním světem.

Usmířit se a teprve pak odejít.  Ani sama nechce o tuto možnost přijít. Neumíráme doma, mezi bližními. Osmdesát procent lidí svůj život končí v nemocnicích. Za tolik obávanou bílou plentou, osamoceni v posledních chvílích života.

Pokud začínáme vracet smrti důstojnost, vděčíme za to do značné míry i Marii Svatošové. Ta bude letos otevírat ve Valašském Meziříčí "svůj" sedmý hospic (její rady a zkušenosti stojí i za stavbou osmého v Prachaticích). Místo, které umožňuje důstojný konec života bez zbytečných bolestí těla i duše. Laskavé umírání.

Boží přípravka
Na svět přišla roku 1942 v rodině tradičně věřících. A s humorem sobě vlastním vypráví: "Narodila jsem se nedonošená, měla jsem dvě kila. Tehdy u nás ještě nebyla elektrifikace, a tedy žádný inkubátor. Tak mne dopékali u teplých kamen. Když jsem od kmotřičky dostala zlaté náušničky a naši chtěli, aby mi lékař píchl uši, řekl jim: 'Prosím vás, netrapte tu holku, copak nevidíte, že umře?' - A vidíte, převezla jsem ho."

Tatínek byl vesnický řídící učitel. Marie chtěla být zdravotní sestrou. Rodiče měli strach, že hubená dcerka na takovou práci nebude mít fyzické síly. Tak si to vydupala. ("Já bych někde v kanceláři zahynula.") Už na zdravotnické škole však zatoužila po povolání lékaře. Na fakultu se nedostala hned do posudku jí napsali, že její matka je náboženská fanatička.

"Tak se pomstili otci. V padesátých letech chtěli, aby rozmlouval rodičům hlásit děti na náboženství. A on místo toho posílal i své vlastní." Rok pracovala jako zdravotní sestra, než ji na medicínu přijali. "Tehdy jsem to chápala jako velkou křivdu, a dnes vím, že to bylo dobře, tu práci jsem si osahala."

Přišla však horší rána. "Bylo mi 32, když jsme s manželem koupili u Čedoku zájezd do Alžírska. Tehdy nebyly žádné mobily ani e-maily, takže žádné spojení s domovem. Při návratu na Ruzyni nás čekal vzkaz, ať rychle jedeme do Hronova, že moje o rok mladší sestra Jana je už pět dní po smrti a že na nás čekají s pohřbem. Autonehoda."

Na sobě poznala, co popisuje odborná literatura. Přišel šok, pak zloba a agrese a marná otázka: Proč? Než přišlo smíření, uplynulo hodně času. "Nejdřív si člověk myslí, že to není schopen přežít." Páteru Šuránkovi z Moravy (dnes se jedná o jeho blahořečení) napsala typický zoufalý dopis, kterých od té doby četla bezpočet.

Ještě dnes přesně cituje jeho odpověď: Teprve možná po letech poznáte líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte. Až později to pochopila: "Jsem si jista, že jinak bych se nenasměrovala na pomoc umírajícím, že by se můj život odvíjel úplně jiným směrem."

Jako další dar shůry bere setkání s kolegou, lékařem a knězem v jedné osobě Ladislavem Kubíčkem. Je jejím stálým zpovědníkem už 27 let. "Mám už 54 semestrů Ladislavovy školy. Bez něho bych byla úplně jiný člověk."

Ještě déle, přes třicet let, je se svým manželem. Bez dětí. "Další věc, se kterou jsem se musela vyrovnat. Ale dnes už bezpečně vím, že i to byla přípravka v božím plánu, že to tak všechno mělo být. Osamělá se necítí. Bratr má děti, ty už mají děti - a jen kmotrou je pětačtyřicetkrát."

Ordinace končila ve tři...
O existenci slavného hospice St. Christophers v Londýně se dozvěděla poprvé ze samizdatového časopisu pro lékaře ještě za totality. Uvědomovala si, že je to přesně to, co by tady bylo potřeba - jenže se tehdy nedalo nic dělat. Tedy nic...

Celý život dělala závodní a praktickou lékařku. Výhodou bylo, že ve tři končila v ordinaci. A volný čas věnovala umírajícím. Zprvu se s nimi setkávala při pohotovostech. Objížděla pacienty a píchala jim morfium.

"Samozřejmě jsem musela hned jet dál, řidič sanitky dole čekal. Ale ti lidé si chtěli povídat, chytali mne za ruku, a tak jsem jim dávala alespoň soukromý telefon a po večerech s nimi vedla hovory. Vždy jsem měla tak dva tři nemocné, za kterými jsem po práci chodila. Ani jsem netušila, že se tak připravuji na svoji budoucí práci."

Poznala i mnoho lidí, kteří by rádi dosloužili svým blízkým doma, ale nemohli. Nevěděli jak. Hned po revoluci požádala o uvolnění z místa praktického lékaře a začala u Charity organizovat domácí péči. V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo.

"Pro mě bylo hrozně důležité, že jsem se postavila na vlastní nohy, že mohu naplno něco dělat a žádní ředitelé nesmetají mé nápady ze stolu. Jsem v tomhle taková nezkrotná."

Podpora ministerstva zdravotnictví pokrývá asi sedmdesát procent nákladů na činnost sdružení, asi třicet procent získává Marie Svatošová od sponzorů. "Mám takový okruh stálých sympatizantů, jsou to i rodiny mých kmotřenců."

Svědkem zázraků
V roce 1995 otevřel brány první hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Není to příjemnější varianta léčebny dlouhodobě nemocných, ale dům, kde přijímají pacienty v posledním stadiu nemoci. Krédem je, aby pacient netrpěl bolestí, aby poslední dny života prožil důstojně aby neumíral osamocen. Průměrná doba pobytu zde činí tři týdny.

Do této chvíle prošly tímto hospicem tři tisíce pacientů. Dva tisíce lidí zde svou pouť ukončilo, ostatní odešli zemřít domů. "Cesta sem není jednosměrná," zdůrazňuje doktorka Svatošová. Někteří z pacientů odcházejí domů - poté, co se je zde jejich blízcí naučí ošetřovat, zvládat jejich bolest a zapůjčí si vše potřebné k péči o umírajícího.

Práce pro hospic Marii Svatošovou odměnila - stala se svědkem mnoha zázraků. "Ještě se nikdy nestalo, že by někomu narostla noha. Ale zázraky, jak se tu lidé usmiřují, vyrovnávají se sebou i s druhými, třeba za pět minut dvanáct, tu vidíme velmi často. A je to obrovská radost, vidět ty, kteří odcházejí s čistým stolem, a vidět ty, kteří tu zůstávají a nemusí nést do dalšího života těžké břemeno neusmíření..."

Marie Svatošová dobře ví, že v posledních chvílích života člověk opouští bludičky, za kterými se celý život honil. Lidé přerovnávají žebříček hodnot a potřebují smíření, potřebují se vyrovnat s lidmi a se svým svědomím, získat pocit, že nežili marně.

"Na fyzickou bolest máme opiáty, na deprese antidepresiva, ale na utrpení z výčitek svědomí nezabere ani jedno, ani druhé a také se to musí řešit. Musíme naplnit všechny potřeby umírajících, i ty duchovní."

Zpočátku byla doktorka Svatošová u pacientů i personálu v hospici skoro pořád. Teď cítí jako svůj úkol šířit myšlenku hospiců dál, pomáhat je budovat. "Jezdím, zasévám semínka a doufám, že vyrostou další stromy." Také o nich napsala. Publikace Hospic a umění doprovázet už vyšla v třicetitisícovém nákladu. Nyní dokončila pro Karmelitánské nakladatelství knihu O naději s Marií Svatošovou.

Před několika měsíci, o státním svátku 28. října, přebírala Marie Svatošová z rukou prezidenta ocenění za zásluhy o hospicové hnutí. "Na Hradě jsem se potkala s naším kardinálem Miloslavem. Říkala jsem mu s obavou: 'Přijdu před nebeskou bránu a tam řeknou: Ta? Ta už svou odměnu dostala!' Ale on mě uklidnil: 'Nebojte, tu medaili necháte v rakvi,'" směje se drobná, nakrátko ostříhaná žena.

MARIE SVATOŠOVÁ

Odkud jsem
Přes třicet let žiji v Praze, ale Pražanka nejsem. Kořeny mám ve východních Čechách a s přibývajícím věkem jejich význam doceňuji čím dál víc.

Čím vším jsem byla
Prvních osm měsíců jsem byla s velkou láskou očekávaným prvorozencem. Poté dvoukilovým nedonošencem a teď jsem důchodcem. No a mezi tím rok zdravotní sestrou a zbytek života lékařkou. Posledních třináct let se točím kolem hospiců.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Jestli si myslíte, že ty hospice, tak jste vedle. Ty tu klidně mohl ze země vydupat někdo jiný. Ale co za mě (a za nikoho) nemůže udělat nikdo druhý, to je práce na sobě samé. Nejvíce si cením toho, že se mi podařilo uhájit si vnitřní svobodu. Nejen za totality, ale i v dnešní konzumní společnosti. Prostě nenechat se koupit, nenechat se zastrašit. Možné to je, ale chce to denně trénovat na drobnostech. Vyskočit, když zazvoní budík. Je vám odporný pajšl - překonat se a sníst ho. Bojíte se myši - přemluvit se a neutéct. A taky nemuset mít všechno, co vidím a co mají druzí. Radovat se z maličkostí.

Můj nejbližší velký úkol
Žít naplno každý zbývající přítomný okamžik a pak šťastně umřít. Šťastně - tím myslím s čistým svědomím a s čistým stolem, prostě se splněným úkolem.

Autoři:



Nejčtenější

Nepotřebuji tvou lásku a podporu, odmítla Cattralová kondolenci Parkerové

Z filmu Sex ve městě 2

V seriálu Sex ve městě byly Carrie a Samantha nejlepší kamarádky, ale v reálném životě si jejich představitelky už...

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Zemřel dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II.

Třináctého února zemřel dánský princ Henrik

Po vážné nemoci zemřel v noci na středu dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II. Třiaosmdesátiletý šlechtic...

Millsová: Seriál Báječná léta skončil po absurdním obvinění z obtěžování

Herci ze seriálu Báječná léta: Josh Saviano, Alley Millsová, Danica...

Americký herec Fred Savage (41), známý ze seriálu Báječná léta, čelil v roce 1993 obvinění ze sexuálního zneužívání....

Další z rubriky

Jackman: Když mě matka v osmi letech opustila, doufal jsem, že se vrátí

Hugh Jackman

Australský herec Hugh Jackman (49) se znovu rozpovídal o svém traumatu z dětství. V osmi letech ho ze dne na den...

Jsem příliš sobecká na to být matkou, přiznala Sarah Paulsonová

Sarah Paulsonová na cenách Emmy (Los Angeles, 18. září 2016)

Sarah Paulsonová (43) už téměř tři roky žije se svou kolegyní, herečkou a dramatičkou Holland Taylorovou (74), která je...

Britská královna Alžběta II. má i v 91 letech volno jen dva dny v roce

Fotka královny v jejích komnatách v Buckinghamském paláci. (9. září 2015)

Královna Alžběta II. (91) zůstává i ve svém věku jedním z nejvíc pracujících členů britské královské rodiny. Existují...

Najdete na iDNES.cz