Jistá Sam Hornová si na sanfranciském letišti všimla mladíka, který měřil dobře přes dva metry. Takového čahouna si prostě nemůžete nevšimnout. Tenhle se však nevyznačoval jen tím, že mu byla každá drobnější letuška sotva do pasu, ale také zvláštním tričkem. Na prsou měl totiž nápis: "Ne nejsem basketbalista!" Sam se za ním s úsměvem otočila a do očí ji praštil ještě nápis na zádech: "Jste žokej?". Zlomila se smíchem a použila tuhle příhodu v knížce Verbální kung-fu. Chtěla na ní ukázat, že nejlepší obranou proti posměváčkům je přidat se na jejich stranu. Pak už totiž nebudete stát vy proti celému světu, ale vy i oni se budete společně smát takové hlouposti, jako je předkus nebo velký nos. Řekněte jim, že jste se díky svému předkusu stal mistrem světa v dálkovém krouhání zelí. Bez mrknutí oka tvrďte, že dveře musíte zavírat vždycky v záklonu, jinak si tam přirazíte svůj dlouhý nos. Ale pozor: říkejte to úplně suše. Jakmile u toho budete natahovat moldánky nebo červenat, je to na nic.
Umět si udělat legraci z vlastní chyby totiž stojí docela dost sil, zvlášť, když člověk kvůli ní už probrečel pár nocí.
"Sám od sebe to dokáže jen málokdo," myslí si pražská psycholožka Marta Boučková. "Raději se s chybou smiřujte postupně. Začněte u lidí, o nichž víte, že vás mají rádi a berou vás takové, jací jste: nejprve to řekněte rodičům, pak babičce, tetě, bratrancovi, nejlepšímu příteli. Možná se vás budou snažit odbýt s tím, že je to hloupost, a tudíž si z toho nemáte nic dělat. To je však málo. Zeptejte se jich, jak se svými mindráky bojují oni sami a co by radili vám."
O svém problému by jste zkrátka měli mluvit s každým, komu věříte. Ať už jejich rady budou mít cenu zlata, či staré bačkory, po čase se stane zázrak: vaše chyba vám bude připadat stále méně důležitá, až se jednoho dne scvrkne na úplnou prkotinu.
Také se však může stát opak, který znamená, že vám chyba vyplní celý svět. Třeba kvůli ní nebudete chtít jezdit autobusem, budete se bát jít do kina, nenajdete si kamarády. Pak je problém hlubší - nejmenuje se však předkus ani dlouhý nos, ale podhodnocené sebevědomí. V tom případě byste si měli zjistit, kde a jak funguje nejbližší psycholog, a zajít za ním. Nevědí-li o psychologické poradně vaši rodiče, určitě vám adresu řekne třídní učitelka nebo výchovný poradce na vaší škole.
Umět si udělat legraci z vlastní chyby totiž stojí docela dost sil, zvlášť, když člověk kvůli ní už probrečel pár nocí.
"Sám od sebe to dokáže jen málokdo," myslí si pražská psycholožka Marta Boučková. "Raději se s chybou smiřujte postupně. Začněte u lidí, o nichž víte, že vás mají rádi a berou vás takové, jací jste: nejprve to řekněte rodičům, pak babičce, tetě, bratrancovi, nejlepšímu příteli. Možná se vás budou snažit odbýt s tím, že je to hloupost, a tudíž si z toho nemáte nic dělat. To je však málo. Zeptejte se jich, jak se svými mindráky bojují oni sami a co by radili vám."
O svém problému by jste zkrátka měli mluvit s každým, komu věříte. Ať už jejich rady budou mít cenu zlata, či staré bačkory, po čase se stane zázrak: vaše chyba vám bude připadat stále méně důležitá, až se jednoho dne scvrkne na úplnou prkotinu.
Také se však může stát opak, který znamená, že vám chyba vyplní celý svět. Třeba kvůli ní nebudete chtít jezdit autobusem, budete se bát jít do kina, nenajdete si kamarády. Pak je problém hlubší - nejmenuje se však předkus ani dlouhý nos, ale podhodnocené sebevědomí. V tom případě byste si měli zjistit, kde a jak funguje nejbližší psycholog, a zajít za ním. Nevědí-li o psychologické poradně vaši rodiče, určitě vám adresu řekne třídní učitelka nebo výchovný poradce na vaší škole.
 Nejlepší obranou proti posměváčkům je přidat se na jejich stranu: když se vám někdo bude smát, že máte odstávající uši, smějte se s ním. A při vhodné příležitosti svůj nedostatek ještě "prodejte". |
