Říká se, že jste si účast v pátých Básnících dlouho rozmýšlel. Proč jste váhal - a proč jste nakonec podlehl? PAVEL KŘÍŽ
Opravdu jsem měl pochybnosti. Hlavně jsem měl strach, abych se neocitl v pozici, kdy budu muset předstírat mládí a naivitu. Navíc jsem si říkal, že Básníků bylo dost. Ale to jsme si říkali s Davidem Matáskem už před deseti lety při natáčení čtvrtého dílu. Nicméně nejvíc jsem se bál toho, že scénář nezachytí stárnutí, že budeme za hlupáky, kteří si hrají na něco, čím nejsou. Naštěstí stárnutí ve scénáři je, já se tam snažím nacpat i jistý smutek.
Člověk si taky říká, jestli vůbec může kvůli sobě „odpískat“ takový projekt a připravit některé lidi o práci, jiné o vloženou energii, fungují i mnohaleté přátelské vazby. Takže můžete vlastně vůbec říct ne? Ale jestliže jsem roli vzal, musím ji dělat, jak nejlíp umím, a převzít spoluodpovědnost. Ato platí o jakékoli práci.
Postava Štěpána si věčně uchovává čisté srdce, ideály, naději. To se asi hraje ve čtyřiceti hůř než ve dvaceti?
Nejen hůř, strašně těžko. Ostatně mně je dvaačtyřicet. Právě proto se snažím, aby byl znát určitý smutek, který v tom věku člověk pociťuje, skepse, která narůstá. Štěpán je unavenější, smutnější ale to neznamená, že rezignoval. Ovšem jestli to takhle dokážu zahrát, to je otázka. Vůbec tu dělám věci, které jsem nikdy v životě nedělal.
Jaké například?
Třeba zpívám. S představitelkou Aničky Michaelou Badinkovou jsem nazpíval písničku pod titulky. Ona hraje v muzikálech, ale pro mě to byla premiéra, i když mám konzervatoř. Dohodli jsme se, že pokud to nepůjde, nahradí mě profesionální zpěvák, ale prý to nebude nutné. Jaroslav Uhlíř napsal pěknou muziku, na kterou můj rozsah hlasu stačil. Jeho styl se mi líbí, on sám ve filmu zpívá nádhernou vlastní písničku, která mi připomíná Severní vítr, je v ní ta skepse čtyřicátníků, o níž jsme mluvili.
Noví Básníci půjdou do kin 22. ledna 2004, ve stejný den jako druhý díl Kameňáku. Který z filmů podle vás u diváků vyhraje?
Kameňák jsem neviděl, takže nemám srovnání, a tipovat si už vůbec netroufnu. Vím jen, že autor Básníků Ladislav Pecháček umí psát komedie, při kterých se lidé neřehtají, nýbrž usmívají, a to se mi líbí. I když - co je dneska vlastně komedie?!
Pokud to zjednoduším, 22. ledna se utkají dva druhy smíchu - poetický úsměv z minulých časů a dnešní zábava stavěná na lidových anekdotách. Nezkusíte přece jen hádat, jaký divácký vkus vyhraje?
Ne. Budu taky napnutý, ale odhadnout to nedokážu. Ptám se i proto, že Česku vládne vlna divácké nostalgie.
Narodil se 18. dubna 1961 v Brně. Vystudoval konzervatoř, své první dva filmy, Kopretiny pro zámeckou paní a Jak svět přichází o básníky, natočil v roce 1981. Kromě „básnické“ série hrál například Mikeše v pohádce O statečném kováři, Gustava v Levém křídle či Honzu v Noci smaragdového měsíce. Někdy bývá srovnáván s Vladimírem Pucholtem, neboť podobně jako on i Kříž opustil slibnou kariéru mladé hvězdy své generace, odjel do Kanady a studoval medicínu. Po návratu natočil v roce 1993 vedle čtvrtých Básníků snímek Andělské oči. Později hrál v televizních dílech Hotel Herbich, Adam a Eva 2001 či Vůně vanilky a také v zahraničních projektech natáčených v Česku, jako Duna, Děti Duny nebo Anna Franková. V Kanadě, kde má rodinu, působí jako psychoterapeut.
Ano, a je to šílené. Jediné, čím si ji vysvětluju, je možnost, že lidé byli tehdy mladí a pomocí televize si přivolávají osobní vzpomínky na to, co soukromě prožívali. Jen nechápu, proč české televize pořád nejsou schopné vytvořit pořady, které by odrážely víc dnešek. Jestli se toho bojí, nebo to neumějí... Ale ty staré věci jsou většinou strašné, já se na ně nedívám.
Pro někoho je to prý z odstupu legrace...
Ale co je to za legraci?! Nemyslím si, že to byla legrace, tu jsme si dělali jen sami mimo režim. Pamatuju si to, vždyť jsem z toho utekl. Snad v roce 1990, z ještě čerstvé úlevy, že ty doby navždy skončily, mohly být staré pořady najednou k smíchu. Nebo pobaví jednou za čas. Ale ne v roce 2003 a ne v jednom kuse!
Vy nostalgii necítíte?
Nejen že ji absolutně necítím - já nostalgii nemám rád a ani ji nechápu. Snad ještě rozumově, ale ztotožnit se s ní nedokážu.
Střídání profesí je ohromně zdravé
V Kanadě působíte jako lékař, v Česku se vracíte k herectví. Je to návrat dočasný, občasný, trvalý?
Předně nejsem lékař, ale psychoterapeut. Apokud jde o návrat k herectví, určitě to není navždy, záleží na nabídce a na příležitosti. Střídat ty dvě profese má několik výhod. Člověk není na herectví fatálně závislý, což je k nezaplacení. Navíc deset let v Kanadě nelze vymazat, mám tam rodinu, vracím se tam, čistím si tam hlavu. Vždycky pomůže pohled z jiného úhlu, odstupu a nadhledu. Neumím si to prakticky představit.
Tady svléknete bílý plášť coby herecký kostým Štěpána, letíte do Kanady, odemknete ordinaci, oblečete bílý plášť „opravdický“?
To je trochu jinak. Teď trávím víc času tady, takže v Kanadě jsem psychoterapeutem na volné noze, tak říkajíc zaskakuji, kde je zrovna třeba, v nemocnici nebo v domově důchodců. Snažím se být v Kanadě hlavně přes zimu, kolem Vánoc, a pak pokaždé celé léto. Vychází to na čtyři pět měsíců v roce, v té době mívají kolegové často dovolenou, takže mám vždycky co dělat.
Nezlobte se, ale není to trochu schizofrenní, takhle střídat obory?
Naopak, to je ohromně zdravé. Ta prostředí se navzájem tak liší, že změna je přínosem.
A neříkáte si někdy - Mám já to druhé povolání vůbec zapotřebí?
Říkám, často. Vobou případech, ale začínám si to říkat víc o herectví.
Vedle medicíny se herectví zdá neužitečné?
Tenhle pocit jsem měl před emigrací pořád. Ale časem se trochu zmírnil. Lékař sice umí zbavit bolesti, ale taky jsem například dostal dopis od jedné paní, která mi psala, že chtěla spáchat sebevraždu, a poté, co viděla Básníky, to neudělala. Takže i ta neužitečnost herectví je relativní.
Hrajete sice v Básnících, ale chystáte prý i vlastní film.
Několik filmů. Jeden scénář jsme napsali se ženou. Je to příběh o dětské krutosti. Podle mě je zajímavý ve dvou ohledech: je to současná látka, žádné retro, a navíc univerzálně platná kdekoli na světě. Jenže je to zatím pro naše televize příliš kruté. Fakt, že se děti dopouštějí krutých činů, si nepřipustí. Takže jsme text přeložili do angličtiny a producent hledá investory venku. Už od začátku vzniku scénáře jsem o projektu mluvil s Jiřím Chlumským jako s režisérem. Ale zatím vůbec nevím, jak celá věc dopadne. Vše záleží na případném zahraničním partnerovi.
A dál?
Další scénář píšeme taky v angličtině, i když z jiného důvodu - vycházíme v něm ze svých zážitků v Americe a některé z nich se nedají přenést do českého jazyka ani prostředí. Ten projekt by měl režírovat Patrik Hartl, který mě znovu vrátil k divadlu. Na Zábradlí hraju v jeho velmi neobvyklém představení Bergmanovy Podzimní sonáty a mluvíme i o další inscenaci. Jenže divadlo se na cestě mezi Kanadou a Českem těžko dělá. Kdežto film natočím a odletím.
Do politiky nechci
Na co se v Kanadě nejlépe a nejrychleji zvyká? Na to, že se lidé k sobě chovají hezky. Člověk si zároveň uvědomí, jak byl zkažený - pořád se mu honí hlavou, co za tím asi vězí, že jsou tak milí. To je naprosto neskutečný zlom, na to si člověk zvykne strašně rychle, rozmazlí se a začne se chovat podobně. Na tom nejlépe vidíte, jak lidi formuje systém, o tom není pochyb. Dělal jsem v nemocnici zřízence, abych si zaplatil studia, což je tam běžné: buď jste tak výborný student, že dostanete stipendium, nebo máte bohaté rodiče, nebo získáte půjčku, nebo při studiu či o prázdninách pracujete. Pak do té školy dolezete třeba po čtyřech, i když je vám zle, ale na druhé straně máte sebevědomí člověka, který si vzdělání platí, a tak s vámi jednají i profesoři. Něčemu nerozumíte? Jdete a zeptáte se, od toho tu přece jsou. Ale to jsem se dostal jinam...
Vyprávěl jste, jak vás jiný systém naučil jinému chování.
Už vím. Dělal jsem zřízence, měli jsme dvě patnáctiminutové přestávky na kávu a půlhodinu na oběd. A teď si představte, že uběhne ta čtvrthodina, všichni se sami od sebe zvednou, zamáčknou cigaretu a jdou pracovat. Nikdo na ně nedohlíží, a přitom je vůbec nenapadne, že by klidně dokouřili a šli o minutu později. Žasl jsem, ale nemohl jsem tam sedět sám. Zvedl jsem se taky.
Zkuste teď naopak říci, nač se v Kanadě zvyká nejhůř?
Na vzdálenosti. A na to, že lidé nedávají najevo své city. Tady vám každý na potkání vykládá, jak je mu zle a co se mu děje, tam se osobní emoce navenek neprojevují, jen mezi blízkými přáteli. Dlouho jsem se tím trápil, zdáli se mi ti Anglosasové chladní, než jsem pochopil, že to tak není.
Je to zdrženlivost?
Ne, zdvořilost. Pokládají prostě za vrcholně nezdvořilé obtěžovat okolí svými vlastními problémy.
Jste muž dvou profesí, zcestovalý - nechcete být jako kdysi váš herecký kolega
Martin Stropnický českým ministrem kultury?
Ne. Já nechci mít žádnou moc. Nestojím o to.
A proč ne?
Protože každá moc znamená strašné komplikace v životě.
 Pavel Kříž |
