Nepustili vás se dvěma přítelkyněmi - rovněž Romkami - na jednu brněnskou diskotéku. Byla to podle vás rasová diskriminace?
Ano. Co jiného?
Napadlo mě, že člověk nemusí být zrovna Rom, aby mu zabouchli dveře diskotéky před nosem. Vyhazovači však v takové situaci obvykle stejně pouštějí dovnitř všelijaké své kamarádíčky, pochybné existence...
To nebyl ten případ. Nám vyhazovač řekl, že je obsazeno, a pak pustil tak šest lidí, které očividně neznal. Rozhodla jsem se zavolat policii. Během deseti minut, než přijela, vešlo dalších patnáct hostů.
Jak to vyhazovač vysvětlil policistům?
Nechce prý dělat žádné problémy, ale pro nás je obsazeno.
Bude mít incident nějaké pokračování?
Jsem zvědavá, jak ten případ dopadne. Dnes jsem mluvila s advokátem, podávám trestní oznámení, stížnost na Českou obchodní inspekci...
Uvědomujete si, že v Česku čeká celá armáda občanů různých barev pleti, jejichž případy už celou řadu let nedopadají nijak?
Jistě. Vymahatelnost práva je u nás chabá. Poškozuje to všechny. Přesto doufám, že se uvedený případ vyřeší bez průtahů a podle zákona. Něco takového se mi zdaleka nestalo poprvé, a nejde jenom o mě a o Romy, ale mnohdy i o cizince.
Co myslíte, je správné - tak jako nedávno v případě zavražděného súdánského studenta - mluvit o rasovém násilí na diskotékách, kde se nějací mládenci různých národností pod parou servou o dívku, přičemž nejdou pro nějakou tu rasistickou urážku daleko? Nejde tu spíš o normální hospodskou rvačku s tragickým koncem?
Pokud si vzpomínám, toho Súdánce zabili skinheadi.
Podívejte se z okna. Nezdá se vám, že skinheadskou frizúru nosí v letošní sezoně pětaosmdesát procent bílých mladíků?
To je móda. Mně osobně se navíc moc líbí, když jsou muži ostříhaní hodně nakrátko. Řekla bych však, že mám na to rozlišit, kdo je skinhead, a kdo ne. Jde už o jiné znaky než o holou lebku. A pokud jede nějaký skinhead za mnou po schodech v metru, je mou vnitřní realitou strach, že mi zapíchne kudlu do zad.
Já taky nepociťuji žádný zvláštní klid, když se octnu na náměstí bratří Synků a obklopí mě romští výrostci, kteří tam očividně neprodávají hudební nástroje.
Špatné zkušenosti mají obě dvě strany. Myslíte, že jsem plakala, když na Václavském náměstí nainstalovali kamery a s jejich pomocí usvědčili a odsoudili celý gang olašských kapsářů? Tak to má fungovat. Já nemám pravomoci orgánů činných v trestném řízení.
Postavila byste skiny mimo zákon?
To se lehko řekne, ale politik, který tohle hlásá, dobře ví, že to není možné.
Pociťujete vy osobně slovo Cikán jako urážlivé? Naslouchám-li bezděčně hovorům Romů, zdá se mi, že oni sami se jím častují celkem bez zábran. Navíc - když jsme v dětství chtěli urazit své romské spolužáky, měli jsme pro ně mnohem drsnější výrazy.
V současné romštině to slovo nemá opodstatnění, neexistuje. Respektuji také, požadují-li někteří Romové, aby nebylo užíváno ani v češtině. Mně osobně tam však nevadí. Necítím v něm hanlivý nádech. Znám totiž jeho historický původ. Vyvinulo se z řeckého výrazu athiganoi, jenž neoznačoval zloděje ani lháře, ale lidi, kteří se zabývali kejklířstvím, hádáním z karet, čtením z ruky... Při migraci Romů na západ na ně v Řecku toto pojmenování vztáhli. Už jim zůstalo, i když si je každý moderní evropský jazyk upravil po svém
Nedávno jste byla na pozvání americké vládní instituce USIA studovat řešení rasových otázek v USA. Myslíte, že se od nich máme čemu učit?
Nejela jsem do Ameriky s růžovými brýlemi na očích. A od pracovníků nevládních organizací, kteří působí přímo na místní úrovni, v komunitách - konkrétně v mississippském Jacksonu - jsem se dozvěděla, že ne vše funguje tak dobře, jak jsem slyšela na přednáškách ve Washingtonu. Ani nemůže. Kdyby jen pro nedostatek peněz.
A co se mi tam zdálo následováníhodného? Snad instituce mediátorů, kteří se v mnohorasových komunitách snaží například urovnávat občanské či pracovněprávní spory dřív, než se dostanou k soudu či než přerostou v násilný konflikt.
Co se vám tam naopak nezdálo?
Amerika je země extrémů. Vidí rasismus skoro všude. Kdybych tady u nás vydávala za projev rasismu třeba to, že mi kvůli nějakým nesrovnalostem v dokladech neproplatili z konta někoho jiného v bance šek, budu právem považována za paranoika. Tam jsem to v případě jedné Afroameričanky pozorovala jako běžnou reakci.
Je správné srovnávat české Romy s americkými černochy?
Neřekla bych. Afroameričani - to není žádná komunita ani etnikum. To je rasa. Ale situace amerických Indiánů mi přišla srovnatelná s postavením české romské komunity tak z devadesáti procent.
Máte na mysli nějaké romské rezervace či vykázaná teritoria v této zemi, která jim snad původně patřila?
To ne. Mluvím o problémech Indiánů ve školách, o jejich zapojení do většinové společnosti. Ztrácejí svoji kulturu, protože jim bylo zakazováno mluvit jejich vlastními jazyky. Mají nedostatek svých učitelů. V porovnání s Hispánci i Afroameričany mají znatelně méně peněz.
A Romové jsou na tom u nás podobně...
Padesát až šedesát procent romských dětí v Česku neumí romsky. To osobně pokládám za tragédii.
Na druhé straně mám pocit, že tu dochází k jakémusi romskému národnímu obrození. Romové se už tolik nestydí za své romství jako za komunistů. A snaží se víc pracovat ve společnosti. Kandidují v komunálkách, založili už na osmdesát občanských sdružení...
Přesto: nezdá se vám někdy, že to máte těžší než čeští obrozenští buditelé? Přijdete vůbec do styku s deklasovanými vrstvami Romů? Teď nemám na mysli hmotný nedostatek.
Jistě. Přijdu třeba do vinárny a tam sedí skupinka mladých Romů. Holky čas od času vypadnou ven, vrátí se a přinášejí nakradené peníze. Sama se přistihnu, že horečně přemýšlím: mám jít za vrchním, ať je vyhodí? Nebyla by to rasová diskriminace? Nebo mám jít k nim a říct jim, že tohle se nedělá? Dostanu přinejmenším pár facek.
Býváte tedy občas na Romy naštvaná...
Ne na Romy, ale na konkrétní osoby romské národnosti poměrně často, už dvakrát mě například okradly. Jednoho chlápka jsem při tom v Brně v tramvaji přistihla. Pro ostatní cestující to muselo být dobré představení. Rom a Romka na sebe křičí ve své mateřštině a obviňují se navzájem ze zlodějství. Nakonec mi tu peněženku vrátil.
Jak je to vlastně s roztříštěností romské komunity v Česku? Samotní romští aktivisté si občas postesknou, že se mezi sebou všelijaké romské kmeny a rodinné klany nemohou, a často ani nechtějí domluvit.
Nemyslím, že ideálem jakékoliv komunity je jednolitost. A mám za to, že dnes už by se i znesvářené skupiny Romů dokázaly semknout, kdyby se situace ještě víc vyhrotila. Pravda je, že jsou mezi námi dosud živé pozůstatky kastovního rozdělení společnosti.
Co to obnáší v praxi?
Třeba na sňatky příslušníků dvou různých skupin se obvykle nepohlíží s velkým pochopením.
Musí dosud ženichova rodina za nevěstu platit?
U nás, u Rumungrů už ne. Ale třeba mezi olašskými Romy se myslím platí pořád. To je poměrně uzavřená, tradice dodržující komunita. Ve většinové společnosti jim to přináší četné potíže, ale zato se jim podařilo uchovat si vlastní jazyk, jímž se mohou bez problémů domlouvat s ostatními evropskými Romy.
Řídíte se některými romskými pověrami?
Ano. Například když už jednou vyjdu z bytu, nevracím se, i kdybych na schodech zjistila, že jsem něco zapomněla. Jednou jsem zásadu porušila a hned jsem nabourala v autě. Taky rozsypat sůl není dobré: to by vás mohlo dostat do lidských řečí. Kdyby doma někdo zemřel, zakryju všechna zrcadla, zapálím svíčky a otevřu okna pro duši nebožtíka.
V čem vidíte přednosti tradiční romské kultury?
Třeba v soudržnosti široké rodiny. Nejen rodičů, sourozenců a dětí, ale i prarodičů, sestřenic, tet... Všimněte si, že Romové dokonce i emigrují v takových velkých, pokrevně spřízněných skupinách. A téměř vůbec neodkládají rodiče do domovů důchodců. Já osobně si neumím představit, že bych něco takového udělala se svým tátou. To by byla hrozná hanba.
V domovech důchodců skutečně Romy nenajdete. Ale v dětských domovech či diagnostických ústavech - to je jiná.
Máte pravdu. Jsou to děti Romů ve výkonu trestu, děti romských prostitutek... Skutečně neblahý, ale sociální jev. A zároveň nejdrastičtější ukázka rozpadu tradičních romských hodnot. Protože děti jsou v naší kultuře odpradávna považovány za boží dar.
Vy jste vlastně reprezentant dvou diskriminovaných skupin: Romů a žen. Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že romský feminismus příliš nekvete.
Feminismus? Nevím. Mně nic neříká. Vyrůstala jsem v prostředí, kde měl chlap poslední slovo a považuju to za přirozené. Feministkami kritizované postavení ženy coby krku pohybujícího mužskou hlavou rodiny mi nepřipadá nedůstojné, naopak docela významné.
Prý jste prožila dětství v maringotce.
Ano. A bylo moc krásné. Rodiče pracovali pro montážní podnik spojů, i když otec je hudebník a matka učitelka v mateřské škole. Maringotka - to je úzká nudle. Rodiče tam jsou vždy nablízku. Pamatuju si, jak mi později ve škole bylo líto některých mých kamarádek, že musí mít svůj vlastní pokoj, kde se zavírají, kde spí samy... Maringotka měla i svá úskalí. Vlastnili jsme s bratrem soupravu Junnyj chimik, s níž se daly dělat všelijaké pokusy. Jednou jsme byli sami doma a zkusili jsme podle návodu ohňostroj. Celá maringotka shořela.
Co na to rodiče?
Měli jsme hrozně nahnáno, ale oni byli nakonec rádi, protože ta maringotka byla už stará a po požáru dostali novou.
Takže vy jste tu maringotku vlastně vybydleli.
Dá se to tak říct. Bezděčně vybydleli.
Po montážích s vámi jezdili samí Romové?
Většina. Tam rasové problémy nebyly. Ty jsem pocítila až tehdy, když se rodiče usadili v Brně, abych mohla chodit do školy. Do té doby jsem si myslela, že jsem normální dítě, a ne černá huba.
Vypravovali vám rodiče romské pohádky?
Jsem odkojená hlavně romskou muzikou. Táta má dnes v Brně bazar s hudebními nástroji. Ovládá jich spoustu. Celý život skládá a hraje nádherné písničky, ovšem o svá autorská práva nedbá. Málokdo ví, že jeho skladby bez svolení přebírá a s velkým úspěchem zpívá Věra Bílá. Tvoří většinu jejího repertoáru, vydává je za své. Na můj vkus je ale interpretuje nepřijatelně dryáčnickým, exaltovaným způsobem. Je to křeč, prostě tragédie. Asi si to většinové publikum žádá. To je showbyznys.
Když jsme u showbyznysu - co říkáte takovým těm zvučným antirasistickým výrokům některých českých politiků? "Stydím se, že jsem Čech," řekl myslím Vladimír Mlynář. "Tam, kde bijí Roma, bijí i mne," pravil tuším Petr Pithart. "Jsem Rom," řekne možná za chvíli po vzoru J. F. Kennedyho nějaký vysoce postavený politický gádžo...
Mně osobně se populistické výroky příčí. Nikdy bych neřekla: Češi jsou rasisti. A ráda bych dosáhla toho, aby se takhle nikdo nenálepkoval. Vladimíra Mlynáře bych navíc z populismu nevinila. Šlo o emotivní výrok na pohřbu zavražděné Romky. Přesto: proč by se měl stydět, že je Čech? Já se taky nestydím, že jsem Romka.
Kdybyste skutečně dosáhla toho, o čem jste teď mluvila, bylo by to nejspíš na Nobelovu cenu.
Já vím. Práce ve státní správě je tápavá. Výsledky přicházejí pomalu. A špatných věcí je v našem soužití hrozně moc. Chtěla bych se zaměřovat spíš na světlé jevy. To musí ostatně dělat každý: jinak by tu žilo moc málo duševně zdravých lidí.
 "Situaci Romů v České republice nelze srovnávat s postavením Afroameričanů v USA. Ale s postavením tamních Indiánů ano," říká poslankyně Monika Horáková. |
