* Děj vaší poslední knížky, která vyjde v nakladatelství Eminent, se odehrává až po roce 1948. Znamená to, že je to vaše první dílo, které nepojednává o holocaustu?
Nemůžu holocaust při psaní úplně vynechat. I tady si ho nesou oba hlavní hrdinové v sobě. Pravda je, že základem textu je krátká povídka Můj známý Wili Feld, kterou jsem napsal v roce 1950, protože mě zneklidňovala nemravnost té doby. Přitom já jsem byl na nemravnost výborně připravený z koncentráku, kde bylo možné přežít jen proto, že nepřežil někdo jiný. Během let jsem tu povídku pořád doplňoval, až je z ní tahle kniha.
* Vždyť vám se po únoru 1948 nevedlo zprvu zas tak špatně. Člověk by čekal, že někomu, kdo přežil koncentrák, bude stačit čistá košile, mýdlo a fakt, že pracovní doba končí ve čtyři...
To jsou věci, o kterých sníte tam. Ale když se odtud dostanete, chcete víc.
* Co hlavně?
No přece žít v mravné společnosti. Víte, já jsem byl pro socialismus. Socialisty jsem poznal v táboře jako ty nejlepší lidi, lidi ideálů řekl bych křesťanských. Zdálo se mi, že by to mohli být lidé mých hodnot. Devadesát procent lidí této ideologie v lágrech zahynulo. Padesát procent těch přeživších se za pár let zase octlo v lágrech nebo v exilu. A ta druhá půlka se nechala zkorumpovat mocí. Pochopil jsem, že nežiju v žádném ideálu, že všechno je jen záminka k uchopení a držbě moci. A nevěděl jsem, jak to vyjádřit. Chápal jsem jen, že nemravný socialismus, ale i kapitalismus či křesťanství bez mravnosti jsou stejně špatné jako fašismus.
* Nepřeháníte teď trochu?
Přinejmenším obětí nemravného kapitalismu snad nebylo zase tolik. Ten rozdíl je jen v síle následků, nikoliv v principu. Nepropojíte-li křesťanství s mravností, vznikne inkvizice. A naopak - i mezi nacisty byla původně spousta čestných lidí, kteří byli plni vznešených ideálů a nechtěli než povznést Německo. A demokracie bez mravnosti ztroskotá také.
* Přitom jste v padesátých letech pracoval jako ambiciózní reportér Mladého světa. Myslíte, že jste si s onou nemravností nezadal?
V životě jsem nikoho neudal a vědomě jsem nikomu neublížil. To však neznamená, že jsem na sebe mohl být vždy pyšný. Však jsem si v téhle knize tak trochu vyřídil s tehdejším Arnoštem Lustigem účty. Je předobrazem jednoho z hrdinů, mladého reportéra, který kdysi jednomu starému světoběžníkovi slíbí cosi, co mu nemůže splnit. Doufá, že ze všeho sejde, že nebude chycen za slovo, vlastně na svůj slib zapomene. Ale v závěrečné tragické scéně je na letišti naprostou náhodou konfrontován právě s člověkem, kterého podvedl. Strašně se za to stydí, mluví s tím odmítnutým repatriantem v tranzitu dokonce před estébáky, což je na jeho poměry hrdinství. Pomoci mu však samozřejmě nemůže.
* To tedy mravnost a slušnost příliš nezvítězí.
Ze stručného obsahu to nevyplývá, ale je to především knížka o tom dobrém v člověku. Věřím totiž, že v člověku je tolik dobrého, že jakási vzdálená možnost společnosti slušných lidí existuje.
* Teď si uvědomuji, že tady celou dobu mluvíte jako nějaký rabín...
Tak ať. Ale kdyby se mě někdo v posledních deseti letech života zeptal, co je nejdůležitější, odpovím, že mravnost je všechno.
Nemůžu holocaust při psaní úplně vynechat. I tady si ho nesou oba hlavní hrdinové v sobě. Pravda je, že základem textu je krátká povídka Můj známý Wili Feld, kterou jsem napsal v roce 1950, protože mě zneklidňovala nemravnost té doby. Přitom já jsem byl na nemravnost výborně připravený z koncentráku, kde bylo možné přežít jen proto, že nepřežil někdo jiný. Během let jsem tu povídku pořád doplňoval, až je z ní tahle kniha.
* Vždyť vám se po únoru 1948 nevedlo zprvu zas tak špatně. Člověk by čekal, že někomu, kdo přežil koncentrák, bude stačit čistá košile, mýdlo a fakt, že pracovní doba končí ve čtyři...
To jsou věci, o kterých sníte tam. Ale když se odtud dostanete, chcete víc.
* Co hlavně?
No přece žít v mravné společnosti. Víte, já jsem byl pro socialismus. Socialisty jsem poznal v táboře jako ty nejlepší lidi, lidi ideálů řekl bych křesťanských. Zdálo se mi, že by to mohli být lidé mých hodnot. Devadesát procent lidí této ideologie v lágrech zahynulo. Padesát procent těch přeživších se za pár let zase octlo v lágrech nebo v exilu. A ta druhá půlka se nechala zkorumpovat mocí. Pochopil jsem, že nežiju v žádném ideálu, že všechno je jen záminka k uchopení a držbě moci. A nevěděl jsem, jak to vyjádřit. Chápal jsem jen, že nemravný socialismus, ale i kapitalismus či křesťanství bez mravnosti jsou stejně špatné jako fašismus.
* Nepřeháníte teď trochu?
Přinejmenším obětí nemravného kapitalismu snad nebylo zase tolik. Ten rozdíl je jen v síle následků, nikoliv v principu. Nepropojíte-li křesťanství s mravností, vznikne inkvizice. A naopak - i mezi nacisty byla původně spousta čestných lidí, kteří byli plni vznešených ideálů a nechtěli než povznést Německo. A demokracie bez mravnosti ztroskotá také.
* Přitom jste v padesátých letech pracoval jako ambiciózní reportér Mladého světa. Myslíte, že jste si s onou nemravností nezadal?
V životě jsem nikoho neudal a vědomě jsem nikomu neublížil. To však neznamená, že jsem na sebe mohl být vždy pyšný. Však jsem si v téhle knize tak trochu vyřídil s tehdejším Arnoštem Lustigem účty. Je předobrazem jednoho z hrdinů, mladého reportéra, který kdysi jednomu starému světoběžníkovi slíbí cosi, co mu nemůže splnit. Doufá, že ze všeho sejde, že nebude chycen za slovo, vlastně na svůj slib zapomene. Ale v závěrečné tragické scéně je na letišti naprostou náhodou konfrontován právě s člověkem, kterého podvedl. Strašně se za to stydí, mluví s tím odmítnutým repatriantem v tranzitu dokonce před estébáky, což je na jeho poměry hrdinství. Pomoci mu však samozřejmě nemůže.
* To tedy mravnost a slušnost příliš nezvítězí.
Ze stručného obsahu to nevyplývá, ale je to především knížka o tom dobrém v člověku. Věřím totiž, že v člověku je tolik dobrého, že jakási vzdálená možnost společnosti slušných lidí existuje.
* Teď si uvědomuji, že tady celou dobu mluvíte jako nějaký rabín...
Tak ať. Ale kdyby se mě někdo v posledních deseti letech života zeptal, co je nejdůležitější, odpovím, že mravnost je všechno.
|
