S Monikou Absolonovou se setkáváme ve stále zavřeném Studiu DVA při natáčení online vystoupení.
Musím říct, že je to tady hrozně smutné, když tu nejsou diváci. Bez vás to prostě není ono. My jsme ale každou středu v první vlně pandemie vysílali daleko častěji. Já a Bob Klepl jsme odstartovali online vysílaní Jsme s vámi a lidi na nás koukají. Mohou na podporu divadla poslat dobrovolnou vstupenku. Za tu dobu se tu vystřídalo nespočet skvělých herců, kteří zde účinkují, a je to vždycky vlastně moc hezké, dojemné a vtipné.
No a protože si nikdo neuměl představit, že to bude trvat tak dlouho, tak jsme se tenkrát hodně vystříleli. Točilo se nejdříve každý den kromě víkendu nebo třikrát do týdne. Teď v té další vlně, už nevím kolikáté, se divadlo rozhodlo, že to uděláme jednou za týden. Protože, upřímně, tolik herců tady není, abychom tak dlouho mohli pokaždé vysílat nové lidi.
Vy jste tu vystupovala několikrát.
Já už jsem tady opravdu nevím po kolikáté. Měla jsem tu vánoční koncert s Boom Bandem, s kapelou, se kterou normálně hraju, a měli jsme mít vánoční turné, které bylo také pod hlavičkou Studia DVA. To se muselo bohužel všechno zrušit, tak jsme si tady dali online vysílání. Pak jsem měla dva koncerty s Ondrou Hájkem, což je můj fantastický pianista, který je taky součástí Boom Bandu, a byla jsem tady mnohokrát na talk show. Vždycky jsem tu strašně ráda, protože to divadlo mám moc ráda a přiznám se, že mi nesmírně chybí.
Máte před online přenosem trému?
Jsem velká trémistka. Při online koncertech mívám takové chvění, ale není to vyloženě tréma, která je, když jsou tady živí lidi. Ne že bych byla takový samožer a čekala potlesk, ale během normálního koncertu na nás lidi nějak reagují a je tam výměna energií. Na konci máte mít unavený pocit, ale z těch lidí jste strašně nabitý. Tak tady po tom online koncertu se přesně stane, že jste úplně vybitý. Energii dáváte do kamery a nevíte, jestli to lidi baví, těší, jestli tam s vámi jsou a na závěr jste úplně vyčerpaný. Po prvních koncertech jsem vždycky měla strašnou depku a přiznám se, že jsem si doma v noci otevřela víno a to jsem vypila, protože mi bylo hrozně úzko.
Vy jste v posledních dnech několikrát změnila image. Bude to zkracování vlasů ještě pokračovat?
Už asi ne. V létě, kdy se ještě smělo hrát, nám končil muzikál Evita, kde já jsem hrála Evitu a musela jsem na to mít dlouhé vlasy. Když skončila, tak jsem se nechala ostříhat na mikádo. Vždy jsem totiž toužila po platinové blond a moje kadeřnice Blanka Hašková mi říkala, že mi ji nikdy neudělá, protože na dlouhé vlasy to nejde.
Když mě tedy ostříhala na mikádo, tak jsem řekla: Ha! Teď to jde! Trvalo to, nejdřív přemlouvání, nadvakrát to nějak stáhla a měla jsem vlasy platinově blond. Ale ta barva, přestože Blanka je strašně šikovná, vlasům, pokud je nějak upravujete, dává dost zabrat. Pak mi to odrůstalo a já jsem měla v lednu online koncert, takže jsem se mohla pro audiovizuální dílo nechat upravit. Došla jsem za ní a řekla, ať s tím něco udělá, že ten odrost je hnusný. Ona původně myslela, že to jenom sestřihneme. Ale nakonec jsme to ostříhaly a já jsem měla takovou černobílou hlavu.
Monika Absolonová a Tomáš Horna
Nyní to máte ale ostříhané ještě víc…
No teď jsem měla další online vysílání jako koncert, takže jsem se zase mohla nechat upravit. Jako jsem toužila po platinové blond, tak jsem toužila mít „ježka“, protože jsem ho měla naposledy, když mi bylo osm let. Tak jsme stříhaly a toto z toho vzniklo. Ale přiznám se, že už více ne. Mám doma dva syny a partnera a psa, takže jsem pátý chlapeček do party.
Baví mě to, jsem hrozně ráda, že jsem si to mohla zkusit. To je pro mě jediná pozitivní zpráva z dob covidu, že si mohu experimentovat s hlavou jak chci, protože ty vlasy na nic nepotřebuju. Jindy to potřebujete na představení, koncerty, když jezdíte zpívat na ples, tak by asi toto nebylo úplně ideální. Ale já nikam nejezdím, jsem doma s dvěma malými dětmi, takže teď si to můžu dovolit.
Všichni prožíváme náročné období. Jak za poslední rok dostala zabrat vaše psychika?
Jsem docela přirozený optimista, takže já si na tom vždycky něco pozitivního najdu. Například že si s hlavou můžu udělat co chci, což je ve výsledku úplná krávovina. Vlastně mnohem radši bych hrála, zpívala a měla vlasy pořád stejné.
Vždycky když přijde nějaká úzkost, mě paradoxně nepřepadá. Mám dvě malé děti, ony vám ten program a všechno tak nějak zajistí, že nemáte moc čas nad nějakými splíny. Když začala pandemie, tak jsem tomu myslím prvních čtrnáct dní úplně propadla a vlastně jsem nebyla schopná nic, jenom jsem vařila pro kluky a nonstop jsem koukala na zpravodajské kanály a upadala do hrozně divného pocitu.
Pak jsem se rozhodla, že takhle to dál nejde, takže jsem začala uklízet. Dělala jsem takový úklid, který člověk různě oddaluje, takže jsem vytřídila skříně. Pak to už přešlo, bylo hezké počasí, takže to člověk nějak lépe snášel a pak nás otevřeli. My jsme od června mohli hrát. Pochopitelně koncertů a všech akcí nebylo tolik, jako jindy, protože pořadatelé se báli a měli omezené možnosti, nebo byly nějaké restrikce dané, nicméně se něco dělo.
Tomáš Horna a Monika Absolonová
Pak to ale zase začalo v říjnu…
To už jsme věděli, do čeho jdeme, takže mě už nepřepadla úzkost. Ale přiznám se, že teď už je to dlouhé. I kvůli dětem právě proto, že jste s nimi doma. Ráda bych s nimi třeba šla do ZOO, nebo s pětiletým Tádou už do kina. Navíc on má spoustu kroužků a vlastně nic z toho se nemůže uskutečnit. Tak to je někdy náročné, že si říkáte, co budete dělat zítra.
No a pak zjistíte, že budete dělat to, co jste dělali dneska. Že půjdete na procházku, pustíte je na chvíli na zahradu, kterou ale nemáme velikou, budete si s nimi něco kreslit, budete uklízet, vařit a vlastně je to strašně monotónní.
Teď ale na svém Instagramu vařím s jedním potravinovým řetězcem. Na začátku jsem si neuměla představit, že mě to bude tak bavit, že se na to budu těšit a bude to bavit i diváky. Pro mě to je jediná „povinnost“, ze které se stala ohromná radost. Vždycky se těším, že se v úterý namaluji, bude se něco dít, přijde můj manažer, protože návštěvy k nám nechodí, a že budeme streamovat. Také že lidi budou reagovat. Je strašně hezké, že oni to cítí stejně a mají pocit, že jsou u nás doma na návštěvě.
Všechny mámy to mají těžké. Vymýšlejí, co uvařit, i ve školkách teď dostávají děti domácí úkoly. Jak zvládáte, aby vás synové poslouchali?
Zvládáme to jako vždycky, akorát někdy je to už únavné jak pro ně, tak pro nás. Sociální kontakt rozhodně chybí tomu staršímu. Ten mladší neposlouchá nikoho a asi nikdy nebude. Navíc ještě ani nemluví a asi nikdy nebude, takže ten nás má na párku úplně všechny. Táda byl od roku a půl nesmírně komunikativní a akční a prostě jste věděl. U Matouše nevíte nikdy nic, ten si jede svojí lajnu a my se vlastně jenom všichni podřizujeme. Takže upřímně jsem nesmírně zvědavá, třeba za tři roky, nebo i za deset, co nám z toho roztomilého, svéhlavého Matouška vyroste. Zatím máme pocit, že je to pěknej grázl. (smích)
Monika Absolonová s rodinou
Co jste museli s partnerem Tomášem Hornou za ten rok doma přehodnotit? A třeba začít dělat jinak?
Nic. Akorát jediná věc se změnila. Dříve, kdy jsem jezdila do práce, tak jsme se tolikrát neviděli a já jsem třeba vůbec nestíhala koukat na televizi. Jako abych se koukala na film, nebo nějaký seriál?! To bylo nemyslitelné, protože jsem prostě přes den měla děti a večer jsem hrála, nebo jsem zpívala. Když pak přijedete o půlnoci, nebo ve dvě ráno, tak opravdu nemáte chuť si sednout k televizi a koukat na nějaký seriál.
Nyní jsem ale propadla Netflixu, takže na to dost často koukám a nutím Tomáše koukat na všechny možné krávoviny, které si vymyslím a musí být romantické. Zjistila jsem, že mi nedělá dobře koukat na depresivní příběhy. Jak je to moc napínavé, mně je špatně, takže do něj furt bouchám, co že se tam děje, já se nechci koukat. Takže spolu najednou koukáme na televizi a chudáka ho nutím koukat na takové věci. Ale pak mu občas najdu nějaké sportovní dokumenty a to jsme oba spokojení.
Vzpomínáme občas na dobu, kdy se všechno mohlo? Třeba na pocit, kdy jste držela v ruce svoje první cédéčko?
Moje první cédéčko? Ježíšmarjá, to si snad ani… To byl rok 1993, to jste asi nebyl na světě. (smích) Já byla šťastná, protože se mi splnil můj dětský sen. Když to vezmu zpětně, tak bych nečekala, že se mi podaří u hudby zůstat, že se tím jednou budu živit, nebo že budu jednou úspěšná muzikálová zpěvačka. V té době jsem vůbec nevěděla, co je muzikál a šlo to úplně mimo mě. Takže to je sranda. Vlastně je zvláštní, že jste se mě na to zeptal. Já to fakt mám, přiznám se, jako v mlze. Určitě jsem měla velkou radost a byla jsem asi i zmatená. Ale teď mi přijde, že je to minulé století. Což vlastně je! (smích)
Tomáš Horna a Monika Absolonová
Spousta lidí se v této době vrhla na renovace. Jak jste na tom vy?
My jsme si minulý rok pořídili chalupu, kterou tedy bude čekat ohromná rekonstrukce. Nicméně je na překrásném místě a má nějakého ducha. My se budeme snažit toho ducha udržet, jenom tomu pomoci, aby tam všechny věci fungovaly, tak jak mají. Momentálně je to tak, že když zapnete tři zásuvky, tak se vám vypne elektřina. Celé bychom to chtěli dát do kupy.
Dost jsme si tam mákli, právě jak jsem měla volno. Spoustu věcí jsme vyklízeli a třídili, to jsme si udělali všechno sami anebo nám pomohli naši kamarádi. Což je tedy skvělé vědět, že máte kamarády, kteří jsou takhle obětaví, které to také bavilo. Já jsem na konci vždycky všem děkovala, že tam přijeli a že jsou zlatí. Oni mi zase děkovali, že mohli vypadnout z Prahy a nemuseli sledovat zprávy a vlastně mysleli na jiné věci. Ta fyzická práce člověku pomůže.
Momentálně máme uzávěru okresů, takže se na chalupu nedostaneme. Nicméně až to přejde, tak se těším, že se tam vypravíme a budeme sekat zahradu a dělat věci, které jsou potřeba. Já kromě vaření nejsem úplně šikovná na nějaké manuální věci. Teď zrovna, rok se s rokem sešel, a já zase třídím skříně.
A co tam zbude potom?
Ono se to nezdá. Jsme dva dospělí, dvě děti a jeden pes. Je to tedy neuvěřitelné, ale ve skříních to vypadá, jako kdybych je nikdy neuklízela. (smích) Takže jsem v tom nanovo. Mám za sebou špajz, kuchyň, knihovnu, šatnu, botník a čekají mě další místnosti. Tak jenom doufám, že jsem v pandemii uklízela naposled, budu to mít všechno vytříděné a nebudu to ani stíhat, protože se vrátím do toho původního života. To bych přála nejen sobě, ale i vám všem. Tak se mějte hezky a děkuju, že jste si mě takhle hezky vyzpovídali. Je to milé.
