Narození prvního syna Tadeáše sice posunulo uměleckou kariéru na druhou kolej, ovšem k tomu, aby se z Moniky Absolonové stala žena v domácnosti „na plný úvazek“, bylo daleko.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma |
„Zpívání je pro mě fyzická potřeba. Bez něj bych byla nešťastná,“ vysvětluje. O tom, jak moc je pro ni důležité stát před publikem, se přesvědčila dvojnásob v uplynulých měsících. „Už se nemůžu dočkat, až si zase zazpívám s kapelou. Strašně mi to chybělo,“ přiznává zpěvačka, kterou už 30. června čeká koncert na Letní scéně Vyšehrad.
Jako herečka navíc aktuálně zdolává svou zatím největší výzvu. V nové hře Duety divadla Studio DVA totiž po boku Filipa Blažka prakticky nesleze z jeviště.
Jak jste mi sama řekla, Duety jsou vaší největší hereckou příležitostí. Když se ale ohlédnete o něco víc nazpátek, která zkušenost ve vaší kariéře byla zlomová?
Určitě to byl muzikál Kleopatra. Byla to pro mě taková vstupenka někam jinam, do jiného patra. Ani nevím, jestli jsem si to tehdy uvědomovala, ale teď zpětně je mi jasné, že díky téhle roli mě diváci začali vnímat a našli si mě. Do té doby jsem byla vždycky třetí alternace – třeba i hezkých hlavních rolí, ale až po Kleopatře jsem najednou mohla být ta první.
Zásadní byl určitě také vyhraný konkurz do muzikálu Dracula. To vás prý dokonce odradilo od plánu podat odvolání na právnickou fakultu, kde jste u přijímaček skončila snad jen třetí pod čarou.
Ano, to je pravda. Dracula mě od studií odradil dokonce dvakrát. Podruhé to bylo v době, kdy už jsem v tomhle muzikálu hrála. Pořád jsem mámě slibovala, že půjdu na vysokou školu, a tak jsem zkusila sociální vědy. Tehdy totiž nikdo z rodiny nevěřil, že zpívání není jen takový můj záchvěv, který odezní. Na to, že jako zpěvačka uspěju, se také nedalo sázet. Proto jsem chápala, proč mamka tolik trvá na vysoké.
Jenže v den, kdy se konaly přijímačky, byl konkurz na roli Lorraine. Myslela jsem, že stihnu v klidu napsat práci a poté i konkurz. Jenže ten test byl několikahodinový a mně v průběhu psaní došlo, že Dracula je pro mě důležitější. Nevím, možná bych to nakonec stihla, ale tehdy jsem se asi v polovině času sebrala a odešla do divadla. Myslím, že naše vysoké školství tím o nic nepřišlo. (smích)
Vraťme se ještě ke hře Duety, která je především o zvláštnosti vztahů. Máte za sebou vy sama nějaký zvláštní nebo bizarní vztah?
Myslím, že taková byla většina. (smích) Když se ohlédnu zpátky, tak skutečně prakticky všechny mé vztahy byly bizarní. Tedy pokud se bavíme o těch partnerských. Nějak ale do mého života patřily a nejspíš jsem si jimi musela projít. Zkušenost je věc nepřenosná, a kdybych některé věci nezažila, asi bych se v životě neposunula.
Takže jste mohla při zkoušení čerpat i z vlastních zážitků?
Ze své zkušenosti jsem mohla čerpat pouze v jediném případě. Představení totiž tvoří čtyři různé povídky a v jedné z nich jde o rozvádějící se manžele, kteří spolu jedou na dovolenou. Sice jsme spolu v té době nikam necestovali, ale rozvádějící se manželkou už jsem v životě jednou byla. Nejvíc mě asi baví povídka, v níž hraju mladší sestru, která se vdává. Díky ní jsem zjistila, že by asi bylo strašně fajn mít Filipa Blažka za bráchu.
S Filipem Blažkem jste se jako herci už někdy předtím setkali?
Filipa jsem znala již poměrně dlouho, ale většinou jsme si jen řekli ahoj a prohodili pár slov. Nikdy jsme nespolupracovali. Nápad, že bychom spolu mohli hrát Duety, vznikl v divadle Studio DVA už před dlouhou dobou, akorát já jsem mezitím rodila děti, takže hra pár let jen tak ležela.
Když přišla myšlenka tenhle plán oprášit, řekla jsem si, že je ta pravá doba. Víte, jsem šťastná, že své kluky mám, ale do dalšího dítěte už se pouštět nechci. Bude mi 44 let a myslím, že další porod není to nejlepší, co bych si pro sebe mohla vymyslet. Abych se ale vrátila ke spolupráci s Filipem, musím říct, že je to velký profík. To, jak byl pokaždé skvěle připravený, mě ohromně táhlo dopředu. Nechtěla jsem vedle něj vypadat jako blbec, který mu něco kazí. (smích)
Monika Absolonová■ Narodila se 27. září 1976 v Benešově. Absolvovala soukromou střední hotelovou školu v Praze, na kterou navázala studiem němčiny na Akademii Jana Amose Komenského. |
Ve vašem profesním životopise je i řada moderátorských zkušeností a mezi nimi jedna podle mě naprosto jedinečná. Mám na mysli televizní soutěž Taxík, kde jste krom moderování současně šoférovala v pražských ulicích. To musel být křest ohněm.
Kdepak, vůbec ne. Soustředit se na obojí mi nedělalo problém. Ještě před Kleopatrou bylo období, kdy jsem v Česku nedostávala práci, ale naštěstí jsem ji dostávala na Slovensku, kde jsem hrála nejdřív v Bratislavě a pak v Prešově. Musela jsem tedy dojíždět a vozila jsem v autě vždycky i své kolegy. Cestu Praha–Prešov jsem zvládla třeba za šest hodin, ale potřebovala jsem, aby si se mnou u toho někdo povídal nebo aby mě alespoň poslouchal. Pak to nebyl problém.
Těžko si představit lepší průpravu na tuhle televizní soutěž. Ale přesto, podařilo se nějakému pasažérovi vás během natáčení rozhodit?
Jednou jsem vezla dvojici pánů, kteří byli totálně opilí. Ani nevím, jak vypadal výsledek v televizi, ale jízda s nimi byla úplně šílená, protože byli zkrátka na kaši. (smích) Říkala jsem si pak, proč někoho takového někdy neschytá Aleš (herec, moderátor a muzikant Aleš Háma, v moderování Taxíku se střídali – pozn. red.).
Jeden čas jsem pak začala mít obavy, abych v taxíku nechytila nějakou virózu. Když jste zpěvačka, nesmíte být nemocná. Nemůžete pak pracovat a nedá se s tím nic dělat. Bylo období chřipek, a tak si vzpomínám, že jsem si začala lidi víc prohlížet, jestli náhodou nejsou nemocní. Jenže pak mě najednou napadlo: Počkat, ty se bojíš, že na tebe někdo prskne, ale co když ti někdo něco udělá? Když jsem se kluků ze štábu, který jezdil za mnou ve vedlejším autě, ptala, co by mohli v takové situaci udělat, řekli mi: Nic, ale budeme to mít natočený! Můžu vám říct, že poslední natáčecí den už jsem se na každého člověka dívala jako na potenciálního útočníka. (smích)
Váš život se od základu změnil s příchodem prvního syna na svět. Kariéra šla najednou na druhou kolej. Nenapadlo vás někdy odstavit práci úplně?
To ne. Je to něco, co je moje nedílná součást a vím, že bych byla nešťastná, kdybych to nemohla dělat. Pro mě je zpívání fyzická potřeba. Vlastně i psychická, protože si tím zároveň vyventiluju všechny emoce, co v sobě mám, a je mi líp. Ta druhá kolej je ideální varianta. Nezměnily se mi hodnoty. Ty jsem měla vždycky stejné, ale změnily se mi priority.
Dospělý člověk – ať už jde o partnera, rodinu nebo kamarády, vždycky pochopí, když řeknu, že nemám čas nebo nemůžu přijít, protože mám vystoupení. Děti tohle ale nepochopí. Proto jsou dny v roce, jako například narozeniny kluků, kdy nepracuju a nikdy nebudu. Někteří to chápou, někteří ne. Když má ale moje dítě narozeniny, nemůžu nikde zpívat, protože moje místo je jinde.
Kromě partnera a synů máte v rodině ještě dalšího zásadního muže, a to vašeho dědečka. Je pro vás on tím vzorem, podle kterého byste chtěla vést své děti?
Vlastně ano. Děda je super. Má tuhý kořínek, vždy byl hodně pracovitý a čestný. Jsem strašně šťastná, že tady tak dlouho je. I když nevím, jestli jeho to ještě pořád tak těší. Před dvěma lety odešla babička, to pro něj bylo hodně těžké. I mně moc chybí. Pořád ji mám uloženou v telefonu, vzpomenu si na ni při tolika momentech… Třeba nedávno, když jsem chtěla klukům udělat lívance.
Lívance?
Když jsem byla malá, trávila jsem u dědy a babičky snad každý víkend a vždycky v pátek, když přijela z práce, udělala nějakou ne zrovna opulentní večeři. Většinou to byly špagety nebo lívance se skořicí. Nikdo je neuměl tak jako ona. Když už jsem byla dospělá a nevěděla jsem si v kuchyni rady, vždycky jsem zavolala mamce, nebo právě babičce. Lívance jsem ale nikdy nedělala. Až teď v karanténě jsem si říkala, že je klukům připravím. Neměla jsem ale komu zavolat. To jsou ty momenty, kdy si uvědomujete, že některé věci už se nebudou nikdy opakovat.
Naštěstí vaši synové vás určitě dlouho smutnit nenechají. Překvapilo vás vlastně něčím mateřství?
Když se měl Tadeáš narodit, bylo mi už 39 let. Ze spousty věcí jsem měla strach. Třeba i z toho, jestli ho vůbec budu umět obléknout. Dokonce jsem nakoupila všechna bodýčka jedině zavinovací. Neuměla jsem si totiž představit, že mu budu cokoli rvát přes hlavu. Stejně tak jsem si neuměla představit, že to malé křehké tělíčko budu koupat. To všechno se ale okamžitě změnilo a přišlo to automaticky a naprosto přirozeně. To pro mě bylo obrovské překvapení.
Mnoho lidí se vás po narození mladšího Matouše ptalo, jestli byste nechtěla ještě třetí dítě. Na začátku jste zmiňovala, že ve čtyřiačtyřiceti už porod nezní jako ideální nápad, ale je věk ten jediný důvod?
Kdyby mi teď bylo třeba čtyřicet, možná bych ještě jedno dítě měla. Ale přijde mi, že ty čtyři roky navíc jsou už zbytečné riziko. Určitě to není náš cíl. Navíc kluci jsou sice rozkošní, ale fakt zlobí. Jsou krásní na obrázku, ale realita s nimi je vážně jízda. (smích) Když je u nás někdo dvě hodiny na návštěvě a na odchodu mezi dveřmi řekne „Tak já zas přijdu!“, je mi jasné, že hned druhý den to určitě nebude. Ale je to s nimi zábava, i když musíme být pořád neustále ve střehu. Díky nim se pořád něco děje.
31. března 2020 |