Jaké to tam bylo? ptali se jednoho z hasičů. Našel jsem čtyři živé. Mrtvé jsem přestal počítat.
Ty okamžiky nikdy nevymizí z paměti. A všichni, kdo pocítili na vlastní kůži žár hroutících se věží newyorského Světového obchodního centra, budou do konce života mluvit jako hasič Scott O'Grady: Bylo to nepředstavitelné, ničivé, nevýslovný masakr."
Přátelé pražského studenta Vysoké školy ekonomické Radima Halfara do čtvrtka trnuli. Věděli, že je zrovna v New Yorku. Pak od něj dostali prostřednictvím internetu následující zprávu.
Předmět: jsem naživu
Nazdárek, naše budova je tři sta metrů od incidentu, šlo o život, mám teď jen foťák, šortky, tričko, pantofle a dvě rolky filmu a jinak nic. První letadlo narazilo a já běžel na střechu našeho domu, abych se podíval, co se to děje. Tam jsem to všechno viděl. Celou tu scénu. Chaos na ulici a hořící první budovu. Zírám na to a v tu ránu mi těsně nad hlavou profrčí obrovský boeing. Sto metrů ode mě. A našije to do druhé věže. Rána jako prase, výbuch. V tu chvíli mi došlo, že to není žadná nehoda, ale útok. Popadl mě strach, uháněl jsem v panice dolů. Obě budovy ještě stály, běžíme ven směrem na jih k moři, upalovali jsme k vodě. Obě budovy v plamenech a kouři, lidi zoufale skáčou z oken, pak se to zřítilo a zasypal nás popel. Všechny nás to zavalilo prachem a azbestem. Lidi panikařili, vřeštěli a nevěděli, co mají dělat. Všude bílo jako v husté vánici, žádné slunce, nic, jen bílo... A všude na zemi kousky těl a lidských orgánů, jako ve filmu. Pak evakuace a pohled na hořící a kouřící Manhattan. Zatím žiju u známých. Dostal jsem trochu peněz od nějaké cestovní organizace. A teď si musím zařídit nové papíry, abych se mohl vrátit domů. Chci domů. Ve vzduchu je pořád cítit pach kouře. Všichni neustále sledují televizi. Nechtěl bych to zažít znovu. Bojím se, že bude válka. Když jsem to tu všechno viděl co může následovat jiného?
Ty okamžiky nikdy nevymizí z paměti. A všichni, kdo pocítili na vlastní kůži žár hroutících se věží newyorského Světového obchodního centra, budou do konce života mluvit jako hasič Scott O'Grady: Bylo to nepředstavitelné, ničivé, nevýslovný masakr."
Přátelé pražského studenta Vysoké školy ekonomické Radima Halfara do čtvrtka trnuli. Věděli, že je zrovna v New Yorku. Pak od něj dostali prostřednictvím internetu následující zprávu.
Předmět: jsem naživu
Nazdárek, naše budova je tři sta metrů od incidentu, šlo o život, mám teď jen foťák, šortky, tričko, pantofle a dvě rolky filmu a jinak nic. První letadlo narazilo a já běžel na střechu našeho domu, abych se podíval, co se to děje. Tam jsem to všechno viděl. Celou tu scénu. Chaos na ulici a hořící první budovu. Zírám na to a v tu ránu mi těsně nad hlavou profrčí obrovský boeing. Sto metrů ode mě. A našije to do druhé věže. Rána jako prase, výbuch. V tu chvíli mi došlo, že to není žadná nehoda, ale útok. Popadl mě strach, uháněl jsem v panice dolů. Obě budovy ještě stály, běžíme ven směrem na jih k moři, upalovali jsme k vodě. Obě budovy v plamenech a kouři, lidi zoufale skáčou z oken, pak se to zřítilo a zasypal nás popel. Všechny nás to zavalilo prachem a azbestem. Lidi panikařili, vřeštěli a nevěděli, co mají dělat. Všude bílo jako v husté vánici, žádné slunce, nic, jen bílo... A všude na zemi kousky těl a lidských orgánů, jako ve filmu. Pak evakuace a pohled na hořící a kouřící Manhattan. Zatím žiju u známých. Dostal jsem trochu peněz od nějaké cestovní organizace. A teď si musím zařídit nové papíry, abych se mohl vrátit domů. Chci domů. Ve vzduchu je pořád cítit pach kouře. Všichni neustále sledují televizi. Nechtěl bych to zažít znovu. Bojím se, že bude válka. Když jsem to tu všechno viděl co může následovat jiného?
