Román se odehrává v roce 1970, kdy iluze šedesátých let ještě odmítaly zemřít, vražděny a oživovány jednou a tou samou krví. Během této první vzpoury proti tomu, co bude naší vlastní osudnou společností konce století - tak krátkého, tak ošidného a tak odpudivého -, zabíjela šedesátá léta své vlastní hrdiny, severoamerické saturnálie požíraly své vlastní děti, Martina Luthera Kinga, Kennedyovy, Jimiho Hendrixe, Janis Joplin, Malcolma X, a na trůn dosazovaly kruté nevlastní otce, Nixona a Reagana. S Dianou jsme hrávali na Ripa Van Winkla: co by asi tenhle stařec řekl, kdyby se po sto letech spánku probudil a ocitl se ve Spojených státech roku 1970, s jednou nohou na Měsíci a druhou ve vietnamské džungli? Chudák Diana. Nehrozí jí, že by se dnes probudila a uviděla zemi, která během dvanácti let falešných iluzí, ohlupujících banalit a posvěcené lakoty za Reagana a Bushe přišla o svou duši. Ušetřila se pohledu na to, jak se násilí, které její vlast vyvážela do Vietnamu a Nicaraguy, jako bumerang vrací a zabydluje na nedotknutelných ulicích příměstských čtvrtí, znesvěcovaných zločinem. Ušetřila se pohledu na základní školy topící se v drogách, na střední školy proměněné v bitevní pole bezdůvodných a iracionálních bitek, ušetřila se pohledu na všední a náhodnou smrt dětí zavražděných jen proto, že se zrovna vyklonily z okna, nebo zákazníků v jídelnách postřílených kulometem ještě s hamburgerem v ústech, na mnohonásobné vrahy, nepotrestané defraudanty, posvěcené úplatkářství, neboť krádeže, lhaní a zabíjení kvůli moci a slávě byly také - jak by ne? - součástí amerického snu. Co by asi řekla Diana, co by asi cítila ta osamělá lovkyně, kdyby viděla děti z Nicaraguy zmrzačené zbraněmi ze Spojených států, černochy zkopané a s hlavami rozbitými losangeleskou policií, slavnostní přehlídku velelhářů ze spiknutí Írán-Contra, jak se ohánějí pravdou a prohlašují sami sebe za bojovníky za svobodu? Co by řekla ona, která ztratila syna, co by asi mohla říci o zemi, kde se vážně uvažuje o trestu smrti pro dětské zločince? Řekla by, že se šedesátá léta obarvila na bílo, odbarvila se jako Michael Jackson, aby bylo snazší trestat všechno, co se odváží mít nějakou barvu. Toto píši v roce 1993. Než století skončí, zaplní se hořící hrobové jámy, vyschlé řeky a bažinaté chudinské čtvrti barvou mexických, afrických, jihoamerických, alžírských, muslimských a židovských přistěhovalců, znovu a znovu...
Ihned po příjezdu do Mexika jsem zavolal svému příteli Luisi Bu~nuelovi a požádal ho o schůzku. Navštěvoval jsem ho obvykle jednou či dvakrát do měsíce od čtyř do šesti odpoledne. Hovory s ním pro mne byly výjimečně posilující a podnětné. Bu~nuel nebyl pouze svědkem století (či jeho souputníkem: narodil se v roce 1900), nýbrž i jedním z jeho velkých tvůrců. Španělští mystici, pikareskní literatura, Cervantes a Goya, ti všichni byli otci Bu~nuelova surrealismu, stejně jako krutá a bezmezná temná představivost germánských pohádek byla matkou Ernstovou. Bu~nuelův dům na Colonia del Valle neměl charakter. Či právě toto byl jeho charakter: žádný nemít. Byl to dvoupodlažní dům z červených cihel a podobal se jakémukoli středostavovskému obydlí na světě. Obývací pokoj vypadal jako čekárna zubařské ordinace, a ač jsem nikdy neviděl umělcovu ložnici, vím, že se rád díval na holé stěny a spal na zemi nebo nanejvýš na dřevěné posteli bez matrace a bez slamníku. Tyto kajícnické způsoby se dobře doplňovaly s jeho přísnou morálkou, pro některé upjatě měšťáckou a puritánskou, pro jiné asketicky klášterní. Jeho dům téměř postrádal i jakoukoli výzdobu, kromě portrétu mladého Bu~nuela namalovaného Dalím ve dvacátých letech. V současnosti - už od druhé světové války - byli nepřáteli, ale Luis onen portrét stále uchovával ve vestibulu jako vroucí poctu vlastnímu mládí a také ztracenému přátelství... Návštěvy přijímal v miniaturním baru s pultem zakoupeným v liverpoolském přístavu a zásobeným stejně dobře jako Oak Bar v hotelu Plaza v New Yorku, kde Bu~nuel velmi rád popíjel nejlepší martini na světě", jak říkával. Teď pro mne míchal lahodné, ale zrádné Bu~nueloni a prohlašoval: Denně vypiju litr alkoholu. Alkohol mě jednou zabije." Vypadáte výborně," řekl jsem s obdivem k jeho robustní postavě a - v sedmdesáti letech - širokým ramenům, mohutnému hrudníku a silným, i když štíhlým pažím. Právě jsem byl u lékaře. Jen tak mimochodem, mám rozedmu plic, střevní vychlípeniny, vysoký cholesterol a ohromnou prostatu. Pokud to vezmeme jednotlivě, jsem na tom skvěle. Ale pokud se na mě nahrne všechno najednou, dorazí mě to." Obvykle nosil sportovní košili bez rukávů, což ještě zvýrazňovalo jeho holou hlavu venkovana a filozofa zároveň. Plešatá hlava a časem zbrázděná tvář jej připodobňovaly Picassovi, De Fallovi, Ortega y Gassetovi. Slavní Španělé se ve stáří podobají vysloužilým pikadorům. Bu~nuel pocházel z téhož kraje jako Goya, z Aragónu, země proslulých tvrdohlavců. Ve skutečnosti však nenajdete větší snílky, než jsou její děti. Sní své divoké sny o sletech čarodějnic a spojení mezi lidmi, zvířaty a hmyzem. Je dobře známo, že mravenci jsou tvorové s nejdokonalejším dorozumíváním mezi sebou, telepatickým a na obrovskou vzdálenost, a já se domnívám, že Luis Bu~nuel se o entomologii tak vášnivě zajímal právě proto, že Aragonci se stejně jako mravenci mezi sebou dorozumívají na dálku nejen v prostoru, ale i v čase. Komunikují spolu prostřednictvím nočních můr, čarodějnic a bubnů. Toho odpoledne, kdy jsem jej přišel navštívit, se mnou nebyl spokojen. Byl vyznavačem bezvýhradného dodržování manželské věrnosti a nerozlučnosti manželů. Připadalo mu nesnesitelné, aby muž a žena porušili smlouvu o společném životě, kterou spolu uzavřeli. Otevřeně mi vyčetl, že jsem opustil Luisu Guzmán, kterou měl moc rád a kterou obsadil do jednoho či dvou filmů. Vedle tohoto velebení manželského svazku ovšem Bu~nuel neskrýval svou hrůzu z pohlavního aktu. Jen zřídka se v jeho filmech objevila nahá postava, leda jako nezbytný kontrapunkt vyprávěného příběhu, žádný polibek, který považoval za neslušnost", a už vůbec ne soulož: jenom touha, převalující se v zahradách zlatého věku, touha věčně neukojená, aby vášeň stále hořela jasným plamenem. Díval jsem do jeho zelených očí, vzdálených jako moře, po němž jsem nikdy neplul, a viděl jsem jimi proplouvat loď Bu~nuelova tajného hrdiny Tristana, hrdiny cudné, nikdy nenaplněné lásky. Bu~nuelovým pravým věkem, jeho přirozeným časem, byl středověk, tudy se plavil jeho pohled jen náhodou ukotvený v naší ohavné době", a bylo třeba jej vidět a chápat jako vyhnance této minulé doby, jako cizince, který mezi nás přichází ze třináctého století téměř nahý, ve sportovní košili bez rukávů jako mnich poustevník, který nepotřebuje víc než bederní roušku na zakrytí ohanbí. Z oné ztracené doby si Luis Bu~nuel přinášel i pojetí sexu - nyní mi to opakoval - coby zvířecího mravu, more bestiarum, podle slov svatého Augustina. Sex je chlupatý pavouk," říkával, všepožírající tarantule, černá díra, z níž se ten, kdo do ní padne, už nikdy nevyškrábe." Byl hluchý (další podobnost s Goyou), a proto přestal ve svých filmech používat hudbu kromě takové, která měla přirozený zdroj: radiopřijímač, pouliční flašinetář, orchestr v lyžařském středisku. Předtím byly jeho filmy plné nepředstavitelně vášnivých, sladkých i bouřlivých akordů Wagnerova Liebestraumu. Hudba z Tristana a Isoldy byla písní cudné lásky, z níž byly vyhnány tarantule sexu. Ale svatý Jan Zlatoústý čistou lásku zakázal, jelikož podle něj jen rozdmychávala vášeň a rozněcovala chtíč..." Tak už chápete, proč je to ta nejdráždivější věc na světě? Sex bez hříchu je jako vejce bez soli." Pokaždé jsem mu padl do nastražené pasti. Bu~nuel hlásal cudnost, aby zvýšil rozkoš, touhu, žízeň po milovaném těle. Byl čtenářem svatého Augustina a chápal, že prvotní hřích znamená porušení zákona lásky. Láska má jediný zákon, a tím je milovat Boha. Láska mezi námi lidmi je poru- šením Božího zákona a vykročením na cestu zatracení, která vede stále hlouběji a hlouběji černou dírou sexu až k poslední díře smrti. Cesta zpět k lásce vede skrze pohlavní čistotu, ale k tomu potřebujeme pomoc. Sami to nedokážeme. Pokoušet se o návrat k Bohu z pekla tělesného chtíče a jeho sebeuspokojení je jako porušit zákon zemské přitažlivosti. Porušit a vzlétnout. Kdo nám podá pomocnou ruku?" zeptal jsem se Bu~nuela. Rozhodně ne ten, kdo má moc," tvrdil vášnivě. Nikdy to neudělají mocní, světští ani církevní. Jenom ponížení, vzbouřenci, vyděděnci, děti, zamilovaní... Jen ti nám podají pomocnou ruku." Říkal to s ohromným zápalem a mou pamětí procházely opuštěné děti z jeho filmů, vášniví milenci, proklínaní žebráci, kněží ponižovaní pro svou křesťanskou zbožnost, všichni ti, kteří se odřekli světské marnosti a doufali jen v bratrské objetí. A rebelové, řekl jsem Bunuelovi, i rebelové nám pomohou? Pokud nejsou poslušni žádné moci, pak ano," odpověděl Luis na mou otázku. Pokud jednají zcela bezdůvodně." Bu~nuel v té době nosil v hlavě scénář k filmu, který nikdy nenatočil a který vycházel z příběhu francouzského anarchisty Ravachola, jenž začal svou kariéru jako zloděj a vrah. Kdesi na francouzském venkově zabil starého vetešníka a stárnoucího poustevníka, zneuctil hrob jedné kněžny a podřízl dvě staré panny, majitelky kovárny. To vše jen tak, bezdůvodně. Ale jednoho krásného dne prohlásil, že poustevníkovi a těm dvěma kovářkám ukradl peníze, stejně jako šperky, s nimiž byla pohřbena kněžna, aby tak získal prostředky na anarchistickou věc. Anarchisté mu své požehnání nicméně nedali, dokud Ravachol nepřesídlil do Paříže, kde se s jedním pomocníkem jménem Šilhavec Simón pustil do výroby bomb, které zamýšlel klást ke dveřím obydlí soudců. Naneštěstí si Šilhavec spletl dveře a nezemřeli soudci, nýbrž náhodní kolemjdoucí. Toto samo o sobě, mínil Bu~nuel, dodávalo události fantastickou bezdůvodnost. Teprve když byl Ravachol 11. července 1892 popraven, anarchisté se k němu přihlásili, posmrtně ho prohlásili za svatého, a dokonce vymysleli sloveso ravacholizovat, které znamená rozmetat na kusy a které dalo vzniknout jedné krásné písni, Dansons la ravachole, vive le son de l'explosion! Když stoupal na popraviště, zvolal, ať žije anarchismus. Byl nemanželské dítě a líčil si tváře, aby zakryl jejich bledost. Souhlasíte s ním, Luisi?" Teoreticky ano." Jak to myslíte?" Že anarchismus je nádherná představa svobody. Nemít nikoho nad sebou. Žádnou vyšší moc, nic, co by člověka svazovalo. Neznám krásnější představu. A neznám hůře uskutečnitelnou představu. Ale je třeba udržovat utopičnost představ. Jinak se z nás stanou zvířata. Také praktický život je černá díra, která nás vede ke smrti. Revoluce, anarchie a svoboda jsou cenou za myšlení. Mají jen jediný trůn, naši hlavu." Řekl, že mu žádná myšlenka nepřipadá tak úchvatná jako vyhodit do povětří Louvre a poslat lidstvo se všemi jeho výtvory k čertu. Ale jenom pokud zůstane pouhou myšlenkou, jen pokud se neuskuteční. Proč nedokážeme jasně rozlišovat mezi idejemi a skutky? Co nás nutí proměnit ideu ve skutečnost? A vydat se napospas nezdaru a beznaději? Nevystačí si sny samy? Byli bychom blázni, kdybychom od každého snu každou noc chtěli, aby se hned druhý den stal skutečností, nebo ho ztrestáme. Dokázal někdo někdy zastřelit sen? Ano," odpověděl jsem mu, i když ne puškou, nýbrž kopím. Aztécký vládce Montezuma shromáždil všechny ty, jimž se zdálo o konci říše a příchodu dobyvatelů, a nechal je pobít..." Podíval se na hodinky. Bylo sedm. Bylo načase, abych se rozloučil. Nezajímali ho Aztékové a Mexiko mu připadalo jako ochranná zeď osázená střepy skla.
Vydalo nakladatelství Rybka Publishers 2001
Ihned po příjezdu do Mexika jsem zavolal svému příteli Luisi Bu~nuelovi a požádal ho o schůzku. Navštěvoval jsem ho obvykle jednou či dvakrát do měsíce od čtyř do šesti odpoledne. Hovory s ním pro mne byly výjimečně posilující a podnětné. Bu~nuel nebyl pouze svědkem století (či jeho souputníkem: narodil se v roce 1900), nýbrž i jedním z jeho velkých tvůrců. Španělští mystici, pikareskní literatura, Cervantes a Goya, ti všichni byli otci Bu~nuelova surrealismu, stejně jako krutá a bezmezná temná představivost germánských pohádek byla matkou Ernstovou. Bu~nuelův dům na Colonia del Valle neměl charakter. Či právě toto byl jeho charakter: žádný nemít. Byl to dvoupodlažní dům z červených cihel a podobal se jakémukoli středostavovskému obydlí na světě. Obývací pokoj vypadal jako čekárna zubařské ordinace, a ač jsem nikdy neviděl umělcovu ložnici, vím, že se rád díval na holé stěny a spal na zemi nebo nanejvýš na dřevěné posteli bez matrace a bez slamníku. Tyto kajícnické způsoby se dobře doplňovaly s jeho přísnou morálkou, pro některé upjatě měšťáckou a puritánskou, pro jiné asketicky klášterní. Jeho dům téměř postrádal i jakoukoli výzdobu, kromě portrétu mladého Bu~nuela namalovaného Dalím ve dvacátých letech. V současnosti - už od druhé světové války - byli nepřáteli, ale Luis onen portrét stále uchovával ve vestibulu jako vroucí poctu vlastnímu mládí a také ztracenému přátelství... Návštěvy přijímal v miniaturním baru s pultem zakoupeným v liverpoolském přístavu a zásobeným stejně dobře jako Oak Bar v hotelu Plaza v New Yorku, kde Bu~nuel velmi rád popíjel nejlepší martini na světě", jak říkával. Teď pro mne míchal lahodné, ale zrádné Bu~nueloni a prohlašoval: Denně vypiju litr alkoholu. Alkohol mě jednou zabije." Vypadáte výborně," řekl jsem s obdivem k jeho robustní postavě a - v sedmdesáti letech - širokým ramenům, mohutnému hrudníku a silným, i když štíhlým pažím. Právě jsem byl u lékaře. Jen tak mimochodem, mám rozedmu plic, střevní vychlípeniny, vysoký cholesterol a ohromnou prostatu. Pokud to vezmeme jednotlivě, jsem na tom skvěle. Ale pokud se na mě nahrne všechno najednou, dorazí mě to." Obvykle nosil sportovní košili bez rukávů, což ještě zvýrazňovalo jeho holou hlavu venkovana a filozofa zároveň. Plešatá hlava a časem zbrázděná tvář jej připodobňovaly Picassovi, De Fallovi, Ortega y Gassetovi. Slavní Španělé se ve stáří podobají vysloužilým pikadorům. Bu~nuel pocházel z téhož kraje jako Goya, z Aragónu, země proslulých tvrdohlavců. Ve skutečnosti však nenajdete větší snílky, než jsou její děti. Sní své divoké sny o sletech čarodějnic a spojení mezi lidmi, zvířaty a hmyzem. Je dobře známo, že mravenci jsou tvorové s nejdokonalejším dorozumíváním mezi sebou, telepatickým a na obrovskou vzdálenost, a já se domnívám, že Luis Bu~nuel se o entomologii tak vášnivě zajímal právě proto, že Aragonci se stejně jako mravenci mezi sebou dorozumívají na dálku nejen v prostoru, ale i v čase. Komunikují spolu prostřednictvím nočních můr, čarodějnic a bubnů. Toho odpoledne, kdy jsem jej přišel navštívit, se mnou nebyl spokojen. Byl vyznavačem bezvýhradného dodržování manželské věrnosti a nerozlučnosti manželů. Připadalo mu nesnesitelné, aby muž a žena porušili smlouvu o společném životě, kterou spolu uzavřeli. Otevřeně mi vyčetl, že jsem opustil Luisu Guzmán, kterou měl moc rád a kterou obsadil do jednoho či dvou filmů. Vedle tohoto velebení manželského svazku ovšem Bu~nuel neskrýval svou hrůzu z pohlavního aktu. Jen zřídka se v jeho filmech objevila nahá postava, leda jako nezbytný kontrapunkt vyprávěného příběhu, žádný polibek, který považoval za neslušnost", a už vůbec ne soulož: jenom touha, převalující se v zahradách zlatého věku, touha věčně neukojená, aby vášeň stále hořela jasným plamenem. Díval jsem do jeho zelených očí, vzdálených jako moře, po němž jsem nikdy neplul, a viděl jsem jimi proplouvat loď Bu~nuelova tajného hrdiny Tristana, hrdiny cudné, nikdy nenaplněné lásky. Bu~nuelovým pravým věkem, jeho přirozeným časem, byl středověk, tudy se plavil jeho pohled jen náhodou ukotvený v naší ohavné době", a bylo třeba jej vidět a chápat jako vyhnance této minulé doby, jako cizince, který mezi nás přichází ze třináctého století téměř nahý, ve sportovní košili bez rukávů jako mnich poustevník, který nepotřebuje víc než bederní roušku na zakrytí ohanbí. Z oné ztracené doby si Luis Bu~nuel přinášel i pojetí sexu - nyní mi to opakoval - coby zvířecího mravu, more bestiarum, podle slov svatého Augustina. Sex je chlupatý pavouk," říkával, všepožírající tarantule, černá díra, z níž se ten, kdo do ní padne, už nikdy nevyškrábe." Byl hluchý (další podobnost s Goyou), a proto přestal ve svých filmech používat hudbu kromě takové, která měla přirozený zdroj: radiopřijímač, pouliční flašinetář, orchestr v lyžařském středisku. Předtím byly jeho filmy plné nepředstavitelně vášnivých, sladkých i bouřlivých akordů Wagnerova Liebestraumu. Hudba z Tristana a Isoldy byla písní cudné lásky, z níž byly vyhnány tarantule sexu. Ale svatý Jan Zlatoústý čistou lásku zakázal, jelikož podle něj jen rozdmychávala vášeň a rozněcovala chtíč..." Tak už chápete, proč je to ta nejdráždivější věc na světě? Sex bez hříchu je jako vejce bez soli." Pokaždé jsem mu padl do nastražené pasti. Bu~nuel hlásal cudnost, aby zvýšil rozkoš, touhu, žízeň po milovaném těle. Byl čtenářem svatého Augustina a chápal, že prvotní hřích znamená porušení zákona lásky. Láska má jediný zákon, a tím je milovat Boha. Láska mezi námi lidmi je poru- šením Božího zákona a vykročením na cestu zatracení, která vede stále hlouběji a hlouběji černou dírou sexu až k poslední díře smrti. Cesta zpět k lásce vede skrze pohlavní čistotu, ale k tomu potřebujeme pomoc. Sami to nedokážeme. Pokoušet se o návrat k Bohu z pekla tělesného chtíče a jeho sebeuspokojení je jako porušit zákon zemské přitažlivosti. Porušit a vzlétnout. Kdo nám podá pomocnou ruku?" zeptal jsem se Bu~nuela. Rozhodně ne ten, kdo má moc," tvrdil vášnivě. Nikdy to neudělají mocní, světští ani církevní. Jenom ponížení, vzbouřenci, vyděděnci, děti, zamilovaní... Jen ti nám podají pomocnou ruku." Říkal to s ohromným zápalem a mou pamětí procházely opuštěné děti z jeho filmů, vášniví milenci, proklínaní žebráci, kněží ponižovaní pro svou křesťanskou zbožnost, všichni ti, kteří se odřekli světské marnosti a doufali jen v bratrské objetí. A rebelové, řekl jsem Bunuelovi, i rebelové nám pomohou? Pokud nejsou poslušni žádné moci, pak ano," odpověděl Luis na mou otázku. Pokud jednají zcela bezdůvodně." Bu~nuel v té době nosil v hlavě scénář k filmu, který nikdy nenatočil a který vycházel z příběhu francouzského anarchisty Ravachola, jenž začal svou kariéru jako zloděj a vrah. Kdesi na francouzském venkově zabil starého vetešníka a stárnoucího poustevníka, zneuctil hrob jedné kněžny a podřízl dvě staré panny, majitelky kovárny. To vše jen tak, bezdůvodně. Ale jednoho krásného dne prohlásil, že poustevníkovi a těm dvěma kovářkám ukradl peníze, stejně jako šperky, s nimiž byla pohřbena kněžna, aby tak získal prostředky na anarchistickou věc. Anarchisté mu své požehnání nicméně nedali, dokud Ravachol nepřesídlil do Paříže, kde se s jedním pomocníkem jménem Šilhavec Simón pustil do výroby bomb, které zamýšlel klást ke dveřím obydlí soudců. Naneštěstí si Šilhavec spletl dveře a nezemřeli soudci, nýbrž náhodní kolemjdoucí. Toto samo o sobě, mínil Bu~nuel, dodávalo události fantastickou bezdůvodnost. Teprve když byl Ravachol 11. července 1892 popraven, anarchisté se k němu přihlásili, posmrtně ho prohlásili za svatého, a dokonce vymysleli sloveso ravacholizovat, které znamená rozmetat na kusy a které dalo vzniknout jedné krásné písni, Dansons la ravachole, vive le son de l'explosion! Když stoupal na popraviště, zvolal, ať žije anarchismus. Byl nemanželské dítě a líčil si tváře, aby zakryl jejich bledost. Souhlasíte s ním, Luisi?" Teoreticky ano." Jak to myslíte?" Že anarchismus je nádherná představa svobody. Nemít nikoho nad sebou. Žádnou vyšší moc, nic, co by člověka svazovalo. Neznám krásnější představu. A neznám hůře uskutečnitelnou představu. Ale je třeba udržovat utopičnost představ. Jinak se z nás stanou zvířata. Také praktický život je černá díra, která nás vede ke smrti. Revoluce, anarchie a svoboda jsou cenou za myšlení. Mají jen jediný trůn, naši hlavu." Řekl, že mu žádná myšlenka nepřipadá tak úchvatná jako vyhodit do povětří Louvre a poslat lidstvo se všemi jeho výtvory k čertu. Ale jenom pokud zůstane pouhou myšlenkou, jen pokud se neuskuteční. Proč nedokážeme jasně rozlišovat mezi idejemi a skutky? Co nás nutí proměnit ideu ve skutečnost? A vydat se napospas nezdaru a beznaději? Nevystačí si sny samy? Byli bychom blázni, kdybychom od každého snu každou noc chtěli, aby se hned druhý den stal skutečností, nebo ho ztrestáme. Dokázal někdo někdy zastřelit sen? Ano," odpověděl jsem mu, i když ne puškou, nýbrž kopím. Aztécký vládce Montezuma shromáždil všechny ty, jimž se zdálo o konci říše a příchodu dobyvatelů, a nechal je pobít..." Podíval se na hodinky. Bylo sedm. Bylo načase, abych se rozloučil. Nezajímali ho Aztékové a Mexiko mu připadalo jako ochranná zeď osázená střepy skla.
Vydalo nakladatelství Rybka Publishers 2001
