* Je pro člověka opravdu tak důležité, aby se ostatním líbil?
Určitě. Navíc žijeme v anonymní společnosti, a tak se oděv stal základním komunikačním elementem. I naši předkové se oblékali do toho nejlepšího, když šli do kostela. A určitě to nebylo kvůli bohu. Móda je přece věčná iluze o nás samých, o tom, že jsme ještě k něčemu, že můžeme někoho svést. A nejde jen o sex. Svést můžete někoho třeba k příjemnému rozhovoru, ke společně strávenému obědu. A pokud jde o ženy, těm by chuť působit svůdně neměl nikdo a nikdy brát, k nim prostě patří. Vždy by z nich měla vyzařovat ženskost. Pak je s nimi příjemné žít. Vždycky mě fascinovalo, s jakým úžasným potěšením si třeba osmdesátiletá žena ještě obléká módní oblečení nebo se líčí. Potom jsem si uvědomil jednoduchou pravdu: takový člověk žije - a s chutí!
* Jenže v některých případech se nedoporučuje oblečením svádět. Úspěšným podnikatelkám, případně podnikatelům se doporučuje seriózní kostým či oblek.
Podnikatelé by se měli oblékat stejně jako ostatní lidé, samozřejmě podle odvětví, kde pracují. Místo serióznosti bych doporučil něco jiného - diskrétnost a kultivovanost. Kufřík, který předstírá, že je plný peněz, to není symbol úspěchu. Ten se demonstruje kvalitou a někdy i značkou. Značkové oblečení či doplňky sice představují určitý snobismus, ale lze je chápat také tak, že stejně jako oceňujeme dobré víno, podobně hledáme kvalitní značku šatů. U nás se bohužel ještě řada lidí nechává některými prodejci okrádat a kupuje si věci jen "na oko", nikoliv pro kvalitu.
* Nezdá se vám, že je to také tím, že jsou ženy u nás při nákupu oblečení trochu zmatené a nejisté?
Jsou. A proč? Přinutili jsme celou generaci stydět se za to, jak žila posledních čtyřicet let. To je úplně špatně. Lidé se nesmějí stydět za svůj život. Ještě v sedmdesátých letech se u nás ženy oblékaly sice se všemi neduhy tehdejší doby, ale mělo to styl. Návrháři se dostali jen k omezenému množství informací, avšak chtěli s nimi pracovat, a také to dělali, přesně v duchu evropské módy. Dnes přebíráme informace povrchně. Podívejte se, co čteme, proberte si příšerné seriály, které sledujeme v televizi. Necháme se manipulovat jinými kulturami bez ohledu na souvislosti. Konečným výsledkem je zmatek, a to nejen v hlavě, ale i v šatníku. I v módě totiž platí, že si musíme neustále uvědomovat, kdo jsme, ale i jací jsme byli.
* Takže nejde jen o peníze?
Je zbytečné si nalhávat, že o peníze nejde. Třeba v porovnání s Francií je tady tak pětinová kupní síla, alespoň pokud jde o módu. Tam si i učitelka občas dovolí přepych a koupí si boty od Christiana Diora. Jenže ve Francii to bude znamenat pětinu platu, u nás celý. Peníze hrají velkou roli, ale mnohem horší je to, když si každý myslí, že "ON" je ten nejdůležitější. Já tomu říkám malé české JÁ, které se v politice i v módě drží zuby nehty. Třeba nákupčí často nevybírají podle toho, co je zajímavé, ale jestli se to líbí jim, jestli by takový model nosili oni. Stejným způsobem se zařazují věci do výroby. Když se to líbí šéfům, bývá to v pořádku. Pokud ne, má novinka smůlu. Jediný, koho se nikdo nezeptá, co by chtěl, je zákazník. Pro mne jako pro návrháře je ovšem nejhorší, když někdo přijde a řekne "udělejte mi něco nenápadného". Takový člověk prohrál svůj boj o místo na slunci. Z takových lidí jde na mě opravdu strach.
* V čem má móda v cizině snazší pozici?
V zahraničí se investuje do módy jako do investičních fondů. Za mladým návrhářem přijde občas někdo, kdo u něj vidí perspektivu zisku. U nás je to chiméra, tam logika věci. Mladí návrháři sice díky soutěžím, jako je například Junior, který pořádá brněnská Fair Agency, mohou poměrně snadno předvést své práce, ale tím to končí. Potlesk po přehlídce je opojný, jenže potom sedí doma a marně čekají na telefon.
* Mají to tedy mladí návrháři v zahraničí jednodušší?
Vůbec ne. Třeba Francouzi si už v sobě nesou zakódovanou genetickou informaci předchozích generací o tom, že pouhé absolvování školy, byť prestižní, nemusí vůbec nic znamenat. Mnozí studenti mají sevřený, promiňte mi ten výraz, zadek z toho, co s nimi jednou bude. Rodiče za ně platí padesát tisíc franků školného ročně, ale víc jim už často dát nemohou. V Paříži nelze vzít třídu a říci "v rámci výuky jdeme do muzea módy". Spousta studentů tam nepůjde, protože nemá čtyřicet franků na vstup. Taková je situace ve Francii už řadu let. V porovnání s tím u nás žijí studenti jako v bavlnce. Pokud ovšem budu porovnávat to, kolik mladých návrhářů se prosadí u nás a kolik ve Francii, pak tam jsou na tom díky větší kupní síle líp. A může se tam prosadit i cizinec. Důležité je to, co umíte, ne odkud pocházíte.
