Zanedlouho vám vyjde román Případ nevěrné Kláry. Mohou ho knihovnice zařadit do regálu s detektivkami?
Přísně vzato to detektivka není. Řekněme, že jde o román s detektivními prvky. Jeho vypravěčem je soukromý detektiv, kterého si najme žárlivý spisovatel ke sledování nevěrné přítelkyně. Jestliže v předchozích knížkách je jednou z hlavních "udiček" na čtenáře humor, tady by to mohlo být jisté malé napětí.
Sešel jste se s nějakým soukromým detektivem?
Ano. Prakticky nic jsem o tom povolání nevěděl a nechtěl jsem se blamovat ani se spokojit s nějakou schematickou, papírovou figurou detektiva. Proto jsem poprvé v životě sbíral k románu materiál tedy asi po dobu tří hodin. Podle Zlatých stránek jsem namátkou zavolal do jedné detektivní agentury, kde mi doporučili pana dr. Kameníka, s nímž jsem pak strávil celý večer v jedné žižkovské hospodě. Hodně mi pomohl, vyvedl mě z mnoha omylů, nicméně mi potvrdil domněnku, že sledování nevěrných partnerů je dnes poměrně časté - ale ani ne tak ze žárlivosti, jako spíš kvůli majetkovému vypořádání po rozvodu.
Žárlivé muže jste obvolávat nemusel?
To věru nemusel. Já sice toho času zrovna nežárlím, ale samozřejmě žárlivost důvěrně znám - tak jako devět chlapů z deseti.
Proč je tak málo knih o věrnosti a tolik o nevěře?
Asi proto, že jsme si tolik nevěrní. Možná to souvisí i s tím, že věrnost je sice krásná, to říkám zcela bez ironie, ale z literárního hlediska je to nuda. Věrnost nemá potřebný dramatický potenciál. Představte si povídku o tom, jak si byli dva lidé příkladně věrní... Nevěra je akce, jako situace je to zajímavější.
Napadlo mě, že Případ nevěrné Kláry, příběh o vztahu staršího muže k zajíčkovi, jste psal v době, kdy vyšla najevo Klausova aférka s milenkou Klárou.
Tohle spojení jsem si poprvé uvědomil až teď, když jste je vyslovil. To mi vůbec nedošlo. Ale připouštím, že ten, kdo mě považuje za nepříčetného Klausova kritika, mi něco podobného může podsunout. To jméno je nicméně vybrané zcela náhodně. Při psaní románu jsem tentokrát na Klause ani na jeho milenku zaplaťpánbůh vůbec nemyslel.
Nejde jen o jméno. Paparazziové na ni číhali celé dny před domem a fotili ji teleobjektivy, stejně jako váš románový detektiv.
To je náhoda. Ona údajná Klausova milenka je mi šumafuk. Pro tyhle věci mám dokonce jisté morálně problematické porozumění. Na Klausovi mě irituje sto jiných věcí, ale tohle ne.
I teď, když se snaží být nestranným a naslouchajícím prezidentem?
To jsou všechno jen zcela účelové proměny, nevěřím mu samozřejmě ani slovo. Smířlivý a všeobjímající tatíček se z něj stal pouze proto, že byly prezidentské volby - a kandidatura na prezidenta přesně tohle vyžadovala. Dneska Klaus o komunismu říká, že už není aktuálním problémem, prý bychom to museli slovíčky odstínit, prý není možné KSČM jako stranu přehlížet... Do Evropy se málem těší... My, kteří máme paměť, jaksi víme, že ještě včera mobilizoval před levicovým nebezpečím, varoval před levicovými intelektuály, kteří chtějí zvrátit zemi k předlistopadovým pořádkům, a hřímal o německých policajtech, co nás po vstupu do Evropské unie budou v Čechách zatýkat. Někteří lidé - například většina fotbalistů a jeden tyčkař to berou jako zdravý pragmatismus. Na faulech nezáleží, hlavní je dávat góly... Pro mě i pro řadu dalších je Klaus zcela bezzásadový politik. Politický podvodník.
Když se stal prezidentem Klement Gottwald, dostal od Ho Či Mina jako dar ke svému zvolení sloní kel. Co byste dal Klausovi vy?
Sloní trus.
Kalhotky a sovětská okupace
Rád bych se zastavil u několika detailů, které mě ve vaší nové knížce zaujaly. A sice: využití mobilního telefonu. Je pro spisovatele mobil se všemi svými možnostmi požehnáním?
Mobil občas vytváří velmi dramatické situace - a ty mají spisovatelé rádi. Mnozí to přece známe: stačí jedno zlověstně tiché pípnutí uprostřed noci, jedno bliknutí displeje - a v ložnici je do rána pěkné dusno... Mobil ovlivňuje komunikaci a vztahy mezi lidmi možná víc, než si připouštíme. Detektiv z mého románu říká: "V hlavní roli žárlivého dramatu je opět mobilní telefon, ten ďábelský přístroj. Jako by ďáblovi nestačilo, co všechno si lidé provádějí i bez něj." Mobily monitorují naše životy, pomocí mobilů se seznamujeme, ale i pronásledujeme...
Ale nepodporuje mobil třeba právě nevěru?
Zavolat vdané ženě bylo dřív spojeno s mnoha riziky, dnes mají všechny v kabelce osobní vysílačku. Mobil nevěru nejen usnadňuje, ale i ztěžuje. Když už někdo cizoloží, musí mobil vypnout nebo nebrat a pak vznikají otázky. Nicméně za nevěru nemohou mobily, nýbrž testosteron či co.
Ještě jeden detail. Oděv románové Kláry: "Mezi džínami a spodním okrajem jejího trička zelo 20 centimetrů nahého břicha - koukaly jí nejen kyčle, ale i krajkové bílé kalhotky." Co říkáte tomuto módnímu trendu?
S přítelem Pluháčkem jsme se shodli, že rafinovanost kalhot "bokovek", z nichž vykukují kalhotky, je skutečně zákeřná. Výstřih je tady celá staletí, na ten už jsme si jakž takž zvykli, ale díky bokovkám najednou běžně na ulici vidíme to, co bývalo spojeno pouze s velmi intimním zážitkem. To je prostě sviňárna, která nám mužům nabourává všechna ušlechtilá předsevzetí! To je typická podpásovka!
Nedá se tento módní výstřelek použít jako metafora? Něco, co má zůstat zahalené tajemstvím, se dnes vystavuje na odiv...
To bych si takto netroufl říct. Není to ale žádný precedens, že se dnes ukazují i kalhotky, to je jen pokračování věčné sváděcí hry - nejdřív dekolty, pak minisukně, teď bokovky. Už Desmond Morris v knize Nahá opice, mimochodem Pluháčkově oblíbené četbě, tvrdí, že si ženy malují rty, protože rudá barva rtěnky mužům-samcům podvědomě připomíná ženské pohlavní orgány. Koukající kalhotky, to už je svádění přímo prvoplánové - což všechny dívky samozřejmě pohoršeně popřou.
Ale přesto: není to symbol zvulgárnění střední společenské třídy, které lze pozorovat i v současné próze včetně té vaší?
To nevím, nejsem sociolog. Ale rozhodně bych oddělil erotiku a vulgaritu. Erotika není vulgární. Je evidentní, že tu v posledních letech došlo k velké liberalizaci, neli přímo k další sexuální revoluci ale hned dodávám, že podle mě bylo zatraceně co liberalizovat. I mezi svými vrstevníky, natož pak v generaci rodičů, znám nemálo ostýchavých puritánů. Přiznat se k sexu, přiznat otevřeně, že sex je radost, to bylo ještě před dvaceti lety víceméně nemožné. A co se týče literatury: já se při psaní o sexu snažím být maximálně upřímný a otevřený - a zároveň nebýt nevkusný. Onu hranici vkusu či vulgarity má každý pochopitelně trochu jinde.
Nelitujete někdy své otevřenosti?
Nemělo přece jen něco z vašeho soukromí zůstat skryto - jako ty kalhotky? Víceméně ne. Na sebe člověk přece prozrazuje jenom to, co sám chce. Někdy mi je jenom trochu nepříjemné, když čtenáři, a zejména kritici bezmyšlenkovitě, automaticky ztotožňují moje postavy s mojí osobou. Což je pochopitelně nesmysl. Já to takhle při psaní vůbec nevnímám, a proto se ani nestydím. Ano, některé postavy mají jisté shodné znaky, někdy se chovají líp, jindy hůř - ale nejsem to probůh já.
To vám řada čtenářů neuvěří.
Já vím. Hezky to ilustruje tato historka: redaktorka jednoho dámského časopisu mi telefonicky položila velmi intimní otázku do jakési ankety o sexu. Když jsem odmítl odpovědět, dotčeně pravila: Vždyť o tom furt píšete, a najednou děláte drahoty! Jenže já nepíšu o sobě, nýbrž o chlápkovi jménem Max nebo Oskar. Bez zábran v románu podrobně popíšu, jak Max masturbuje, ale přece jen bych se dost styděl, kdybych měl v téhle scéně vystupovat osobně.
Chcete naznačit, že máte problém s novináři?
Ne, to ne. Nevadí mi jim říct, že mám svou ženu rád nebo že se nám v dubnu narodí dcera Sára. Někdo mi teď okamžitě vpálí, že si tím programově dělám reklamu - ale to je nesmysl. Já nevolám do Blesku, že manželka je v devátém měsíci, jestli si to nechtějí nafotit... Co chci, řeknu, kam si nechci novináře pustit, tam je nepustím. Jiná věc je, že bulvární noviny vám vniknou do soukromí bez ptaní, svévolně. Napíšou, že manželka byla těhotná už před svatbou, a tak dále. Když takhle lžou, podruhé už jim rozhovor nedám - takže si pak vymyslí už úplně všechno.
Když jsme zabrousili do soukromí. Může vaše mladá manželka předpokládám, že patří ke generaci vykukujících kalhotek - vůbec rozumět Báječným létům pod psa?
Veronika je o čtrnáct let mladší, takže má opravdu blíž k bokovkám než k sovětské okupaci. Ale rozumět manželovým románům není jaksi podmínkou dobrého manželství. V manželství jsou mnohem důležitější věci - třeba jestli se ti dva lidé rádi vzájemně dotýkají... A jestli se neshodnou v názorech na šedesátá léta nebo na nový Švankmajerův film, to zase není taková tragédie.
Báječná léta s chlastem
Oddechovému čtení se říká, že je psáno pro deku. Je pro vás jako pro spisovatele urážející "dělat deku"?
Není, stejně jako pro herce není kompromitující, hraje-li v dobré oddechové komedii. Natočit dobrou komedii není přece vůbec snadné, předpokládá to perfektně zvládnuté řemeslo, zkrátka jistou kvalitu. Na druhou stranu bych nechtěl psát jenom čtení na deku. Doufám ostatně, že ho nepíšu vždycky, že někde mezi řádky jsou tu a tam věci, které se na dece když použiju tuhle metaforu - číst nedají. Vůbec by mi ale nevadilo napsat "jenom" dobrý humoristický román. Čirou legraci, bez jakékoli "hlubší myšlenky". Dokonce to mám v plánu.
O čem by to mělo být?
Chtěl bych napsat román o alkoholikovi nebo alkoholičce. Ale veselý, žádné "kořeny a následky alkoholismu". Kdysi jsem viděl film Leaving Las Vegas s Nicolasem Cagem, dost smutný film o chlapovi, co se programově upíjí k smrti, nicméně pár lidí v kině se nahlas smálo a komentovalo děj výkřiky typu: Fakt slušně zakalil! Pití v Čechách má zkrátka silnou tradici, ostatně i v naší báječné rodině chlastáme skoro všichni, a tenhle fenomén zamýšlím zábavným způsobem beletrizovat.
Někde jsem četl, že avantgarda chtěla vyděsit měšťáka, zatímco vy mu podkuřujete.
Možná. Řekněte mi ale, kdo to měšťák je? Slyšel jsem dokonce definici, že měšťák je ten, kdo si čistí zuby, luxuje a chodí do práce. Osobně bych tyhle věci lidem nezazlíval... Přiznával bych člověku právo být měšťákem - myslím hodným měšťákem. Možná jsem měšťák i já, nejspíš i moji rodiče. Jenže ani u trestných činů nemusí příbuzní svědčit proti vlastní rodině.
Vy se k rodičům do Sázavy dokonce chystáte vrátit. Proč? Omrzela vás Praha?
Ne, chystám se žít v Praze a v Sázavě zároveň. To jde poměrně snadno, autem je to pětatřicet minut. V Praze jsem se narodil a život bez Prahy si neumím představit, ale v Sázavě jsem bydlel přes dvacet let, a jak stárnu, některé věci mi v Praze začínají chybět. Například ten maloměšťácký klid, zahrada...
Jak to vypadá s televizním seriálem Účastníci zájezdu?
Hrozně se to vleče, už několik let ale je to přece jen velký projekt. Scénář je dávno hotový, už proběhl i casting, natáčet by se snad mělo příští rok. Pokud česká a chorvatská televize konečně podepíší definitivní smlouvy.
Vaše románové postavy jezdí na zájezdy často a většinou je zachycujete jen v jejich volném čase. Neuvažoval jste...
... že bych někdy psal i o lidech, co chodí do práce?
I tak se to dá říct.
Uvědomuju si, že být spisovatelem z povolání má svá nebezpečí, ale nemyslím si, že bych byl "skleníkový" autor zcela odtržený od reality. Bydlel jsem léta na maloměstě, byl jsem na vojně, brigádničil jsem na stavbě, u geofyziky, ve sklárnách, dělal jsem průvodčího v lůžkových vlacích, rok nočního vrátného, učil jsem tři roky na základní škole, dva roky jsem pracoval v nakladatelství... Nevylučuju nicméně, že pokud mi v budoucnu dojdou nápady, třeba ještě nějaké zaměstnání kvůli inspiraci přijmu.
Akce Spisovatelé do výroby! tedy měla své opodstatnění.
Jak říkám: až dojdou nápady. Teď budu psát o tom alkoholikovi, a k tomu už mám materiál nasbíraný. No, možná dám ještě řeč s otcem a s dědečkem.
|
MICHAL VIEWEGH |
|
|
 Michal Viewegh, spisovatel. |
