Pep Meissener se natáhl k poslednímu vyčnívajícímu kameni na kolmé skalní stěně, naposled se pevně zapřel a už stojí na vrcholu. Je mu čtyřicet let. Za ním leze jeho syn. Dříve, než se na vršku z~jistí, dříve, než se podívá, jak se daří ve skále klukovi, dříve, než se triumfálně rozhlédne po krajině, zběžně prohlédne vlastní dlaně. Jako už tisíckrát. Hledá stopy po zlatě. Skály kolem Taxenbachu jsou zlatonosné a Pep se topí u rozpacích, co vlastně na svých dlaních na,jde, nebo naopak se bojí najít.
Útulna kůzlátek
"Vítám vás u klenotu rakouských Taurů, v kaňonu Kitzlochklamm. Dostal jméno po kůzlatech, která se sem u létě chodila ochladit," hlaholí - div že u toho nejódluje - průvodce a zároveň turistům trhá lístky. Až znehodnotí poslední vstupenku, provede během dvou hodin svou skupinu labyrintem dřevěných mostků a vápencových jeskyní. Netopýři, hučení vody fantastického vodopádu - proti slunci fotí duhu tříště úplně všichni a chodby vytesané zlatokopy stojí za tučné vstupné všem. Pep Meissener jako profesionální ochranář musí do Kitzlochklammu poměrně často. A tak tu dělá i jednoho z průvodců. Jen u výkladu nejódluje. Jenomže když on kráčí po můstcích nad stržemi a prudkými zpěněnými říčkami, ani dřevo schodů a vysokých zábradlí lávek pod rukama necítí. Jako by v duchu rentgenoval skaliska všude kolem. Ani na jejich slezení se synem nemyslí. Pep všude kolem sebe cítí zlato. A on by ho chtěl.
Paběrkáři
Jen malý kousek proti proudu říčky Salzach stojí padesátiletý Rakušan u ledové vodě do půli lýtek a plácháním rýžuje zlato. Jeho oblečení stálo hodně peněz a u sjezdu na blátivou cestu stojí jeho drahý vůz. Turisté, kteří odcházejí z osuěžovny kůzlátek Kitzlochklamm, si ho fotí. Ti, kterým neušla zlatokopova patrná movitost, dokonce scházejí až na břeh k němu a natahují krky: Jak to dělá? "V okolí Taxenbachu se zlato těžilo už dávno před Aljaškou. Ale jakmile se přišlo na žíly na Klondiku, okamžitě odsud všichni utekli," říká muž ve vodě. Jenomže zdejší, taurské zlato je cennější než ty ostatní. Zatímco za gram drahého kovu odjinud dostanete tak sotva dvě stě šilinků, za zlato odsud se platí i tisíc. Navíc se tady kolem Taxenbachu podařilo - podle dobrozdání vědeckého geologického průzkumu - vytěžit za celá ta staletí sotva osmina veškerého zdejšího zlata Turisté nedokážou pochopit, proč hladina Salzachu není prošpikována stovkami holinek pláchačů zlata Sami - kdyby měli rýžovací pánev - by do studeného proudu ulezli bez váhání. Ale nemají, a tak alespoň znoua a znova fotí. Když jde kolem Pep, jen se usměje. On, i když by bohatl tak rád, do vody za zlatem nikdy ne vlezl. To skutečné bohatství je ve skalách. Zlatokop měl větší trpělivost než turista - zatím nenašel nic a tak tu stojí zakrátko zase sám. A jenom Pep o něm ví, že je to moc dobře postavený úředník ze Salzburku a rýžování zlata tady kolem Taxenbachu by mu nevyneslo ani na zaplacení činže jeho bytu. Natož na auto. Zlatokopectví má jen jako koníčka
Nechte kůzlátka žít...
Pep před svým domem štípá dříví. Je sršatým ekologem, hluboce přesvědčeným. I proto jeho dům je vytápěn jen a jen dřívím, na střeše se ve slunci hřejí kolektory, je profesionálním ochráncem a autem jezdí, jen když opravdu nezbytně musí. "Temelín mi také vadí. Jenom nejsem zrovna ten, kdo kvůli tomu půjde křičet na ulici. Každý by měl začít dělat správné věci sám, tak se má měnit svět. Proto já jsem začal třeba topit dřevem," vysvětluje skromně u špalku Pep. Pep miluje hory. Ačkoliv má peněz dost málo, přece se dostal na nejvyšší horu severní Ameriky, šestitisícový McKinley. A chtěl by i do Himálaje. "Já když musím někdy jet do Vídně a potom se vracím a poprvé ucítím z dálky hory, ucítím úplně teplo u srdce," říká tiše, skromně a bez trapného patosu Pep Meissener. Jenomže vidět všechny pohoří světa, jak by si to Pep z Taxenbachu přál, stojí peníze. Moc peněz. A jsme zpátky u zlata Proto Pep vždycky, když leze po skalách v okolí, prohlíží dlaně. Jednou na nich třeba najde černou čmouhu, jak se otřel někde o nugget... Jenomže Pep není hloupý. Ví, co vytěžit zlato ze skal znamená. V duchu vidí pneumatická kladiva, výbuchy perunitu, zregulovaná nebo přeložená koryta vodopádů, vyštěrkované svozové cesty náklaďáků a bagrů,. jezírka a louže kyseliny sírové, duhové fleky nafty uhánějící na hladině Salzachu... Dost. To radši bude Pep takový, jaký byl dosud. Nechce svá kůzlátka z kaňonu Kitzlochklamm otrávit mamonuchtivým průmyslem. Ať zlato zůstane, kde je. Ať mají kůzlátka klid.
Útulna kůzlátek
"Vítám vás u klenotu rakouských Taurů, v kaňonu Kitzlochklamm. Dostal jméno po kůzlatech, která se sem u létě chodila ochladit," hlaholí - div že u toho nejódluje - průvodce a zároveň turistům trhá lístky. Až znehodnotí poslední vstupenku, provede během dvou hodin svou skupinu labyrintem dřevěných mostků a vápencových jeskyní. Netopýři, hučení vody fantastického vodopádu - proti slunci fotí duhu tříště úplně všichni a chodby vytesané zlatokopy stojí za tučné vstupné všem. Pep Meissener jako profesionální ochranář musí do Kitzlochklammu poměrně často. A tak tu dělá i jednoho z průvodců. Jen u výkladu nejódluje. Jenomže když on kráčí po můstcích nad stržemi a prudkými zpěněnými říčkami, ani dřevo schodů a vysokých zábradlí lávek pod rukama necítí. Jako by v duchu rentgenoval skaliska všude kolem. Ani na jejich slezení se synem nemyslí. Pep všude kolem sebe cítí zlato. A on by ho chtěl.
Paběrkáři
Jen malý kousek proti proudu říčky Salzach stojí padesátiletý Rakušan u ledové vodě do půli lýtek a plácháním rýžuje zlato. Jeho oblečení stálo hodně peněz a u sjezdu na blátivou cestu stojí jeho drahý vůz. Turisté, kteří odcházejí z osuěžovny kůzlátek Kitzlochklamm, si ho fotí. Ti, kterým neušla zlatokopova patrná movitost, dokonce scházejí až na břeh k němu a natahují krky: Jak to dělá? "V okolí Taxenbachu se zlato těžilo už dávno před Aljaškou. Ale jakmile se přišlo na žíly na Klondiku, okamžitě odsud všichni utekli," říká muž ve vodě. Jenomže zdejší, taurské zlato je cennější než ty ostatní. Zatímco za gram drahého kovu odjinud dostanete tak sotva dvě stě šilinků, za zlato odsud se platí i tisíc. Navíc se tady kolem Taxenbachu podařilo - podle dobrozdání vědeckého geologického průzkumu - vytěžit za celá ta staletí sotva osmina veškerého zdejšího zlata Turisté nedokážou pochopit, proč hladina Salzachu není prošpikována stovkami holinek pláchačů zlata Sami - kdyby měli rýžovací pánev - by do studeného proudu ulezli bez váhání. Ale nemají, a tak alespoň znoua a znova fotí. Když jde kolem Pep, jen se usměje. On, i když by bohatl tak rád, do vody za zlatem nikdy ne vlezl. To skutečné bohatství je ve skalách. Zlatokop měl větší trpělivost než turista - zatím nenašel nic a tak tu stojí zakrátko zase sám. A jenom Pep o něm ví, že je to moc dobře postavený úředník ze Salzburku a rýžování zlata tady kolem Taxenbachu by mu nevyneslo ani na zaplacení činže jeho bytu. Natož na auto. Zlatokopectví má jen jako koníčka
Nechte kůzlátka žít...
Pep před svým domem štípá dříví. Je sršatým ekologem, hluboce přesvědčeným. I proto jeho dům je vytápěn jen a jen dřívím, na střeše se ve slunci hřejí kolektory, je profesionálním ochráncem a autem jezdí, jen když opravdu nezbytně musí. "Temelín mi také vadí. Jenom nejsem zrovna ten, kdo kvůli tomu půjde křičet na ulici. Každý by měl začít dělat správné věci sám, tak se má měnit svět. Proto já jsem začal třeba topit dřevem," vysvětluje skromně u špalku Pep. Pep miluje hory. Ačkoliv má peněz dost málo, přece se dostal na nejvyšší horu severní Ameriky, šestitisícový McKinley. A chtěl by i do Himálaje. "Já když musím někdy jet do Vídně a potom se vracím a poprvé ucítím z dálky hory, ucítím úplně teplo u srdce," říká tiše, skromně a bez trapného patosu Pep Meissener. Jenomže vidět všechny pohoří světa, jak by si to Pep z Taxenbachu přál, stojí peníze. Moc peněz. A jsme zpátky u zlata Proto Pep vždycky, když leze po skalách v okolí, prohlíží dlaně. Jednou na nich třeba najde černou čmouhu, jak se otřel někde o nugget... Jenomže Pep není hloupý. Ví, co vytěžit zlato ze skal znamená. V duchu vidí pneumatická kladiva, výbuchy perunitu, zregulovaná nebo přeložená koryta vodopádů, vyštěrkované svozové cesty náklaďáků a bagrů,. jezírka a louže kyseliny sírové, duhové fleky nafty uhánějící na hladině Salzachu... Dost. To radši bude Pep takový, jaký byl dosud. Nechce svá kůzlátka z kaňonu Kitzlochklamm otrávit mamonuchtivým průmyslem. Ať zlato zůstane, kde je. Ať mají kůzlátka klid.
