Kdo však tuší, že své první finále šampionátu sehrál kluk z české vesnice blízko Mostu o dvacet let dříve. Byť jen ve snu. Honil tam na plácku mičudu a dennodenně se hrálo, jak jinak, Sparta - Slavia.
Masopust byl vždycky slávista. "Kolikrát i s rvačkou, cedili jsme za to krev." Měl dvě lásky, fotbal a cestopisné knihy. Poslouchal v rádiu Laufrovy reportáže ze zápasů Středoevropského poháru, tenkrát vrcholné evropské soutěže. A usínal s myšlenkou aspoň jednou hrát za národní mužstvo.
"Já to měl v makovici tak zarajbované, že se mi to dostalo i do snu a ten se opakoval. Sehrál jsem těch finále tolik, že jsem i ten gól ve spaní dal." Když pak ten jeho gól 17. června 1962 opravdu padl a Československo vedlo ve finále s Brazílií 1:0, bylo to jeho padesáté utkání v národním dresu a manželka měla v ten den zrovna narozeniny, bylo jí osmadvacet. "To byla tenkrát kočka," povzdychne Masopust.
První smlouva
Když vypráví o svém životě, bloudí po světě a těká v mnoha setkáních a epizodách, občas se zarazí, jako by sám nevěřil. "Já měl v životě pár neskutečnejch momentů!" Ležel tenkrát v mostecké nemocnici, rozháněli mu studenými obklady zanícené slepé střevo. Ještě mu nebylo dvacet, hrál divizi, ale už se o něm vědělo. A jak tam leží, a bolest pořád neodchází, do pokoje vkročí otec s nějakým pánem.
"Pepíku, tady ti vedu pana Vytlačila, co trénuje Teplice. Má o tebe zájem, tak jsme se dohodli." Jako poslušný syn podepsal svou první smlouvu. Otec dostal pětadvacet tisíc korun, a syn si mohl koupit motocykl Zündapp 200. Třináct let poté vedl Rudolf Vytlačil národní mužstvo v Chile až do finále mistrovství světa, v němž Masopust... ale to už víme.
Poradil ministrovi
Byl teprve čtrnáct dní na vojně, a už se ho ptal ministr na radu. Povolávací rozkazy naháněly do Dukly nejlepší fotbalisty republiky. Všemocný ministr Alexej Čepička hodlal vydupat ze země skvělou reprezentaci socialistické armády a trenér Karel Kolský se chtěl pyšnit nejlepší jedenáctkou republiky.
Kolský věděl, že to chce stálý kádr. Ti kluci musí zůstat na vojně! Naděláme z nich důstojníky, odvětil Čepička. Ale jak je bude platit? Svolal aktiv. Téma: Jak jste to měli, soudruzi, v civilu. "Nejlíp by nám to mohl říct Masopust, ten je tady novej," povídá ministr Čepička.
"Tak jsem vstal, měl jsem strach. Když řeknu moc, aby nevtrhli do Teplic, co tam mají za pořádky," vzpomíná. "Ale kluci zezadu šeptali: Řekni to, jen se neboj! Soudruhu ministře, my měli dvanáct tisíc, za vyhrané zápasy prémie, tak dvě stě, podle síly soupeře. Dobře, slyšel jsem zezadu, řekni všechno. A měli jsme soustředění, jídlo nám platili, dávali nám večeře."
Masopust si nevymýšlel. V ligových Teplicích, tenkrát to byla Vodotechna, byli fotbalisté vedeni jako svačináři. Socialismus pěstoval šalebnou hru na amatéry. Představa, že by byl někdo placen za kopání do míče, byla pro ideology marxismu nepřijatelná.
Svačináři v Teplicích - a dvanáct tisíc? Čepička stanovil plat na 12 014 korun československých. Hodnosti si mohli vybrat, Masopusta povýšili na poručíka. Vypláceli jim nejvyšší fotbalové platy v republice. "Já byl ze šesti sourozenců nejstarší a dával jsem domů víc peněz, než co vydělal táta."
Proslulý slalom
Chce to kopat oběma nohama a umět kličky na obě strany. To je základní recept pro proslulý Masopustův slalom. Obcházel z hloubi hřiště kličkami jednoho protihráče za druhým, kličkou občas obelstil i brankáře. Tribuny šílely. "Ta klička musí být na výhodnější stranu, a v tom mně někdy pomáhal i spoluhráč," říká Masopust.
Nejproslulejší slalom předvedl v Praze proti Rakousku. Vlasta Bubník - bájný hokejista, hrál zrovna několik zápasů za fotbalovou reprezentaci - mu nabíhal a jeden z Rakušanů chtěl Masopustovu přihrávku blokovat.
"Už jsem ho měl na jedné straně, tak jsem kličku udělal na druhou. No, a pak už to byla jedna klička za druhou, pět soupeřů za mnou, a jak jsem byl rozhýbaný, tak jsem udělal kličku i gólmanovi."
Měl to v krvi už jako dorostenec, klamat tělem, rozhodnout zápas individuální akcí. "Potřebujete k tomu i periferní vidění, ne se dívat dolů na míč, ten musím cítit. Hlavně koukat kolem." Jeden z nejslavnějších zápasů sehrál za Duklu v Mexiku proti FC Santos, tenkrát s hvězdou hvězd, Pelém. Nešlo to dobře - 0:2. Jarda Borovička mu nahrál, měl proti sobě tři hráče, slalomem je obešel - 1:2. Dukla se chytla a vítězný gól na 4:3 měl na kopačce zase Masopust.
O co se nestarali
Dukla jako vývěsní štít bolševického režimu? Jistě, ale i chlouba československého fotbalu, byť za cenu drobných či velkých "loupeží" hráčů. Stačil povolávací rozkaz. Hráči se o to moc nestarali. "Ono se říká, že fotbalisté mají tři témata: peníze, holky a karty!" Dukla měla výsadní postavení. Lidé ji spojovali s režimem a ten neměli rádi. "A tak nemohli milovat ani jeho produkt," přiznává Masopust.
Ale měli otevřený celý svět. Na ruzyňském letišti visely velké fotografie cílových měst linek ČSA. Prohlíželi si je. "Brusel, Amsterodam, tam už jsme byli. Řím - sem se jistě podíváme. A New York? To je pro nás zakleté, tam se nedostaneme. O tom každý snil."
A najednou tam byli! Několikrát za sebou na velkém turnaji. Ministerstvo obrany myslelo na všechno, s mužstvem vysílá i novináře vojenského časopisu Otu Pavla. Vznikne kniha Dukla mezi mrakodrapy. Masopust si dodnes přesně pamatuje výši denního kapesného: 3,45 dolaru. Byli tam přes měsíc.
"To už byly prachy. Pro nás bylo odměnou už jen to, že jsme se tam dostali. A tak jsme s dárky museli myslet na celou rodinu, na manželky, děti." Občas šetřil. Z Londýna, když tam hrál za mužstvo světa, měl poslat, jak nasliboval, na osmdesát pohlednic. Byly laciné, jenže ty známky! A tak na čisté pohlednice nalepil známky za jednu penny, a dal je všechny na poště orazítkovat.
"Je to pro sběratele, filatelisty," prosil. Až doma pak připsal adresy a pozdravy a buď pohledy odevzdal osobně, nebo poslal v obálce. Nikdy neemigroval, i když nabídek zahraničního angažmá dostával dost. "Ani jsem o tom nemusel přemýšlet. Já bych měl lepší časy a snad i větší slávu a moje rodina i blízcí by měli doma problémy! To jsem udělat nemohl."
Ty smutné konce
Mezi starými fotbalisty je hodně chudoby. Zmírnit ji, polidštit choré stáří, je úkolem Nadace fotbalových internacionálů. Masopust je jejím předsedou. "Když se sejdeme a vidím, jak se mnozí šourají o berlích, připadám si, že jsme na sjezdu invalidů z války, ne na setkání internacionálů."
Ze své chudé penze nemohou fotbalisté platit drahé léky. Nadace je zaplatí. Nadace zařizuje operace kolen a kyčlí. "A vyplácíme klukům na Vánoce deset patnáct tisíc. Říkáme tomu opožděné prémie."
Masopust, protřelý životem, ošlehaný slávou, obtěžkaný poctami a nakonec vyrovnaný se životem, se nikdy nesmíří, že jeho Dukla, slavná, velebená i proklínaná, už nežije. Nevzkřísí ji ani jeho Zlatý míč, ani jeho slalom. "Naše zemička by měla zachovávat tradice, ať už vznikly jakkoli. Dukla šířila slávu naší kopané po celém světě."
|
JOSEF MASOPUST • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
