Od prvního dílu Bobulí uplynulo už dlouhých dvanáct let, přičemž naposledy jste se v roli souseda Kozderky objevil v pokračování před deseti lety. Vnímal jste třetí díl jako návrat někam, kde to dobře znáte?
Ano, bylo to jako když se člověk potká s příbuznými, které dlouho neviděl.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Doslechla jsem se, že při natáčení bylo nejnáročnější odmítat všudypřítomné nabídky na košt vína.
To je určitě náročné pro ty, kteří si to náročné udělají. Já jsem v tomhle smyslu problém neměl. Daleko těžší pro mě bylo naučit se jezdit s traktorem a valníkem, a především rozjíždět se do kopce. Ale i to se nakonec nějak zvládlo, i když jsem na trénink měl asi jen hodinu.
To vám tvůrci moc prostoru nedali. Je to u filmu běžné, že si herec některé nové dovednosti osvojí těsně před tím, než jde na plac?
Stává se to, protože pokud jde o nějakou technicky složitou dovednost, nebývá na to čas ani prostředky. K tomu danému vozidlu se zkrátka dostanete až v momentě, kdy dorazíte na plac, a pokud je něčím netypické, může nastat menší problém. Pro mě bylo nejnáročnější, když jsem v komedii Bezva ženská na krku jezdil se sajdkárou. Když člověk jede sám, je tento stroj strašně nevyvážený a vůbec neposlouchá normálně. Pravověrní sajdkáristé tvrdí, že se dělí jenom na dvě skupiny – na ty, kteří už ve škarpě byli, a na ty, kteří tam teprve spadnou. Já už jsem ve škarpě byl.
Utrpěl jste někdy zranění přímo před kamerou?
Občas se i taková věc stane, ačkoli se snažíme vždy jakýmkoli zraněním předejít. Například dvojka Bobulí mě stála přetržený křížový vaz v koleni. Přelézal jsem jednu takovou zídku a bohužel byla příliš křehká. Tak trochu mi uhnula pod rukou, já jsem špatně dopadl a jel jsem z placu rovnou do nemocnice. To je důvod, proč ve 2Bobulích má postava skoro nechodí. Stalo se to totiž prakticky na začátku natáčení.
Máte řadu zkušeností také se zahraničními produkcemi. Pokud jde o bezpečnost herců, je velký rozdíl točit s Čechy a s cizinci?
Je pravda, že čím oficiálnější a větší produkce ze zahraničí, tím spíš vás pomalu nenechají ani podlézt stůl bez kaskadéra. Někdy to trošku přehánějí. Na druhou stranu naši kaskadéři jsou daleko opatrnější než cizinci, to jsou někdy opravdu šílenci. Je to ale různé, nenajdete pro to pravidlo.
Vraťme se k Bobulím ještě z jiné stránky. Co vy a víno?
Víno mám moc rád, a když říkáte, že od prvních Bobulí uplynulo už dvanáct let, tak musím říct, že tyhle filmy přispěly k tomu, že jsem se naučil rozeznávat kvalitu vína a vybrat si to, co mi opravdu chutná. Moraváci mě zaškolili. Mimochodem sice jsem rodilý Pražák, ale z poloviny mám moravskou krev po mamince.
Víno si vybírám podle chuti, ne ceny, svěřil se Miroslav Táborský |
Na divadelní fakultu jste se prý dostal až na čtvrtý pokus. Máte to tak se vším, že když se do něčeho zakousnete, jen tak to nevzdáte?
Jsem takový zakusovací, to je pravda. Ale důvody, proč to několikrát nevyšlo, byly tenkrát kádrové. Byl jsem přesvědčený, že to chci dělat. Amatérské divadlo jsem hrál dlouho a měl jsem v něm i nějaké úspěchy, které mě utvrzovaly v tom, že mám pokračovat a nevzdávat se.
Takže fyzika, kterou jste mezitím stihl vystudovat na pedagogické fakultě, byl jen přechodný plán? Nepočítal jste s možností, že z vás bude nakonec fyzikář?
Ne. Věřil jsem tomu, že DAMU se nakonec povede. A kdyby se to bývalo nepovedlo, tak bych asi po dostudování fyziky šel jako elév do divadla. Měl jsem tehdy dvě nabídky z oblastních divadel. Jednu z nich bych určitě využil.
Když se sečtou vaše zahraniční i české role, tak je vaše filmografie opravdu neskutečně dlouhá. Dokonce se v ní najdou i roky, kdy jste stihl pět šest snímků. Vy musíte být velký workoholik.
Trošku workoholik jsem, to je pravda. Ale je to také tím, že jsem bral i malé role. Natáčení zabralo třeba jen jeden dva dny, ale bylo tam co zahrát, hodil jsem se pro roli typově, nebo šlo o režiséra, kterému jsem plně důvěřoval, že mě nezneužívá pro nějakou podřadnou práci. Když někdo natočí jednu hlavní roli za rok, pořád má víc práce před kamerou než já, když natočím pět šest malých úloh. Vím, že ten seznam vypadá opravdu děsivě, zrovna nedávno mi ho někdo ukazoval. Často to ale bylo způsobeno právě tím, o čem mluvím. Teď už si víc vybírám, když to jde.
V posledních letech se už do natáčení zahraničních projektů příliš nepouštíte. Co je toho důvodem?
Má to dvě příčiny. Jednak bylo po přelomu tisíciletí docela dlouhé období, kdy se od nás zahraniční produkce ve velkém stáhly. Stát se totiž dlouho nemohl dohodnout, zda bude dávat takzvané pobídky. Ty fungují zjednodušeně tak, že zahraniční produkci dáte jeden milion a čtyři vyděláte. Já osobně to považuji za dobré hospodaření. Jenže pobídky ustaly a tím pádem se u nás přestalo tolik točit.
Miroslav Táborský ■ Narodil se 9. listopadu 1959 v Praze. Než se dostal na vytouženou DAMU, vystudoval fyziku na pedagogické fakultě v Hradci Králové. |
A ten druhý důvod?
Druhá příčina je moje osobní. V době, kdy jsem se zahraničními produkcemi celkem často točil, to bylo tak, že cizinci sem přijeli a používali české asistenty režie, aby jim na konkurz přivedli takové a takové herce. Některé pěkné role jsem získal právě takhle, protože jsem se dostal k režisérovi a on o mě stál tolik, že se zvládly i nějaké konfliktní termíny s jinými závazky. Dnes už jsou v Praze minimálně dvě agentury, které vedou rodilí mluvčí – to jest buď Britové, nebo Američani, a než se vůbec dostanete k režisérovi, tak procházíte jejich sítem. Mají v popisu práce dodávat herce, kteří jsou časově naprosto volní a k dispozici.
Stalo se mi například, že jsem měl točit deset dní s americkou produkcí, ale z těch deseti dnů jsem měl jenom dva večery představení, což bylo neobvykle luxusní. Přesto vše padlo. Řekli, že mě potřebují pořád. Nechtěli si to komplikovat. A tak jsem řekl, že příště už mi snad ani volat nemusí, protože lepší podmínky mít už ani nemůžu. Mám spoustu představení a jiné práce. Další fakt je, že nás také zrovna nepřeplácejí, takže člověk si mnohdy řekne, že lepší je zůstat v klidu doma a počkat si na pěknou roli tady.
Jak moc se v tomhle ohledu platy herců změnily?
Když vezmu průměrný honorář za natáčecí den například v roce 1997, tak dnes dostanete zhruba stejnou částku. Reálně je to o dost méně. Má to své důvody. Tehdy bylo pár televizních kanálů. Dnes jich máte hromadu, točí se na stream. Je nadvýroba. Audiovizuální umění se posunulo trošku někam jinam. V roce 1998 jsme v Česku měli devatenáct filmových premiér, dnes jich máme v kinech ročně čtyřicet. Vše je rychlejší a tím pádem musí být rychlejší i herci. Rychlost ale není vždycky kvalita.
AUDIO: Poslechněte si, jak Miroslav Táborský čte Inferno Dana Browna |
Neuvažoval jste nikdy dříve zkusit budovat kariéru přímo v cizině?
Zahraniční filmy jsem bral vždycky jako takový bonus navíc. Přeci jenom hrát v cizí řeči je obtížnější a člověk není v tak komfortní situaci. Já bohužel neovládám cizí jazyk až tak dobře. Trochu to vždycky bolí.
Takže když vám Španělé udělili Goyovu cenu za roli tlumočníka ve filmu Dívka tvých snů, byl to také takový bonus? Ani tehdy vás nenapadlo soustředit svou kariéru směrem za hranice?
Vlastně ani ne, protože krátce před tím, než jsem dostal tuhle cenu, se nám narodil druhý syn a snažil jsem se nějakým způsobem rozvíjet kariéru tady v Česku. Možná je to tím, že jsem se k hraní dostával za minulého režimu a vůbec mě tehdy nenapadlo, že bude možné hrát venku, ale pro mě bylo vždycky cílem být v Praze, hrát v divadle, mít pěkné role, a když se poštěstí, mít pěkné role i v českém filmu a televizi.
Na to, aby člověk vsadil na zahraniční kartu, by byly asi potřeba jiné ambice. Jeden kolega to řešil tak, že odjel na rok do zahraničí, aby se dobře naučil jazyk. Přerušil veškerou aktivitu v divadle, na rok zmizel a učil se. Díky tomu se dostal do určitého levelu jazykové znalosti, ve kterém se mu pak lépe hraje. Víte, já většinou v zahraničních filmech hrál cizince, nikoli rodilé mluvčí. A takových rolí zase tak moc není, aby na ně člověk mohl spoléhat. Na tuhle jedinou kartu jsem sázet nechtěl.
18. června 2018 |
