Po smrti Mejly Hlavsy je méně svobody vůbec. Tak je to vždy, když zemře někdo, kdo přispíval k větší svobodě každého z nás.
Mejlu Hlavsu za posledních deset let viděl jsem zřídka. Občas jsme se někde náhodně potkali, naposledy před více než dvěma lety u Paloušů na chalupě. Tenkrát mluvil o nějaké skleněné kouli, z níž se věští. K omunikoval jsem s ním však vlastně pořád. Požitek svobody, který nás i na dálku spojoval, funguje univerzálně. Stačí se na něj napojit. Svoboda je nedělitelná, pochopili jsme v roce 1976 a vzali tak pod ochranu hudebníky Plastic People, které komunistický režim zahnal do kriminálu. Ale bylo to skutečně tak? Nevzali vlastně oni pod ochranu nás, abychom se napříště také přestali mezi sebou dělit? Ano, vzali pod ochranu všechny, kdo až dosud, každý sám, vzdorovali neurvalé moci. Spojili nás dohromady. Tvrdím, že nebýt procesu s Plastiky, solidarity s nimi a následného vzniku Charty 77, listopad 89 by zůstal vzdálenější o mnoho let více, než vzdálen byl tenkrát. Tu hudbu jsem nijak nemiloval, nerozuměl jsem jí. Ale cosi vespod či v klenbě jsem cítil v nelibozvučné temnotě: obrovskou původní sílu výpovědi o tom, jak je člověku na tomto světě, cítil jsem svobodu hrajících, zpívajících i poslouchajících, cítil jsem osvobodivou zář prostupující trámy stodol, kde jsme tehdy skutečně byli. Když zemře někdo, kdo přispíval k větší svobodě každého, je méně svobody vůbec. Mejla vstoupil do nebe, zase potýkat se sebou a všemi okolo, mít sebe a jiné rád, být otevřený i veselý, vychovávat děti, pěstovat toleranci, milovat svou ženu a kdovíco ještě. A také žít za ty, kdo zemřeli. Mám strach z tohoto úkolu, obávám se cokoli prokazovat a o čemkoli svědčit svým životem, ale co zbývá, chce-li člověk na konci říci: dělal jsem, co jsem mohl. Po vzoru jiných politiků chtěl jsem, aby mně Plastici uspořádali koncert ve volební kampani. Mejla mne poslal do hajzlu. Mrzelo mne to a říkal jsem si, že až je zase budou zavírat, tak přijdou. Tehdy jsem pochopil to, že nedluží oni mně, ale já jim. Plastic People formovali mou svobodu a tím, že pro mne nehráli, to opět dosvědčili, ukázali, v čem vlastně tkví svoboda. Když ještě Mejla žil, chtěl jsem být jako on. Teď už je to těžké, protože tu na zemi není. Mám-li tu ještě nějaký čas žít, než dojde i na mne, chci tu žít tak, aby to k něčemu bylo. A s tím mám, milý Mejlo, nejvíce starostí.
11.1.2001
Mejlu Hlavsu za posledních deset let viděl jsem zřídka. Občas jsme se někde náhodně potkali, naposledy před více než dvěma lety u Paloušů na chalupě. Tenkrát mluvil o nějaké skleněné kouli, z níž se věští. K omunikoval jsem s ním však vlastně pořád. Požitek svobody, který nás i na dálku spojoval, funguje univerzálně. Stačí se na něj napojit. Svoboda je nedělitelná, pochopili jsme v roce 1976 a vzali tak pod ochranu hudebníky Plastic People, které komunistický režim zahnal do kriminálu. Ale bylo to skutečně tak? Nevzali vlastně oni pod ochranu nás, abychom se napříště také přestali mezi sebou dělit? Ano, vzali pod ochranu všechny, kdo až dosud, každý sám, vzdorovali neurvalé moci. Spojili nás dohromady. Tvrdím, že nebýt procesu s Plastiky, solidarity s nimi a následného vzniku Charty 77, listopad 89 by zůstal vzdálenější o mnoho let více, než vzdálen byl tenkrát. Tu hudbu jsem nijak nemiloval, nerozuměl jsem jí. Ale cosi vespod či v klenbě jsem cítil v nelibozvučné temnotě: obrovskou původní sílu výpovědi o tom, jak je člověku na tomto světě, cítil jsem svobodu hrajících, zpívajících i poslouchajících, cítil jsem osvobodivou zář prostupující trámy stodol, kde jsme tehdy skutečně byli. Když zemře někdo, kdo přispíval k větší svobodě každého, je méně svobody vůbec. Mejla vstoupil do nebe, zase potýkat se sebou a všemi okolo, mít sebe a jiné rád, být otevřený i veselý, vychovávat děti, pěstovat toleranci, milovat svou ženu a kdovíco ještě. A také žít za ty, kdo zemřeli. Mám strach z tohoto úkolu, obávám se cokoli prokazovat a o čemkoli svědčit svým životem, ale co zbývá, chce-li člověk na konci říci: dělal jsem, co jsem mohl. Po vzoru jiných politiků chtěl jsem, aby mně Plastici uspořádali koncert ve volební kampani. Mejla mne poslal do hajzlu. Mrzelo mne to a říkal jsem si, že až je zase budou zavírat, tak přijdou. Tehdy jsem pochopil to, že nedluží oni mně, ale já jim. Plastic People formovali mou svobodu a tím, že pro mne nehráli, to opět dosvědčili, ukázali, v čem vlastně tkví svoboda. Když ještě Mejla žil, chtěl jsem být jako on. Teď už je to těžké, protože tu na zemi není. Mám-li tu ještě nějaký čas žít, než dojde i na mne, chci tu žít tak, aby to k něčemu bylo. A s tím mám, milý Mejlo, nejvíce starostí.
11.1.2001
