Milovník čistého humoru s vtipem

- "Čo bolo, to bolo, terazky som majorom." Souvětí, které znají a užívají i lidé, kteří nevědí, koho citují. Jeho autor, otec Černých baronů, žije - dnes už sám - v bílém domku u staré chodovské sokolovny. Sám se sbírkou zvonečků a zvonků, mezi nimiž se najde i zvonkohra nebo malá zvonička ze sedlcké kostnice. Branku v železném plotě nezamyká. Tráva na zahrádce narostla vysoko. Do Chodova - vesnice tehdy od Prahy poměrně vzdálené - se humorista Miloslav Švandrlík přistěhoval v roce 1936 jako čtyřletý, a to stejným řízením, jakým se Adolf Branald ocitl na nedalekém Spořilově. Jeho otec tu koupil malou, hypotékou zatíženou nemovitost se zvláštní slevou pro tramvajáky a zaměstnance plynáren a dlouhá léta ji splácel. "Jako spoustě zadlužených rodin, i nám pomohla protektorátní inflace," vzpomíná Miloslav Švandrlík. Dnes leží Chodov v severní části pražského Jižního Města. Starousedlíka Švandrlíka chovají sousedé ve veliké vážnosti. Dokonce v takové, že když se při posledních komunálních volbách uvolil nechat zapsat na nevolitelné místo, aby podpořil nezávislého kandidáta, vynesly ho preferenční hlasy do čela. Měl tehdy co dělat, aby se z toho vyzul.

Myslíte, že se dá smysl pro humor zdědit?
No, já nevím. Otec skládal humorné kuplety pro zdejší ochotnické divadlo. Jeden mi dal - to jsem byl ještě kluk - k posouzení, a já mu nešetrně, leč upřímně sdělil, že je to hloupé. Seřezal mě. Od té doby jsem se mu pokoušel dokázat, že jsem jeho smysl pro humor nezdědil, že mám svůj, jiný a lepší.

Odpovídá vaše humoristická produkce vašemu smyslu pro humor? Nebo nehledíte na vlastní gusto a řídíte se heslem "čelem k masám"?
No, ne že bych přímo spekuloval, jak se zalíbit. Ale na druhé straně jsem si vždycky uvědomoval, že Československá televize do hlavního vysílacího času žádný intelektuální humor nezařadí. J. R. Pick mě kdysi dávno varoval, aby se ze mě nestal Kmoch české literatury. Mám prý na víc. Sám několikrát na protest proti pokleslosti listu opustil stránky Dikobrazu a tiskl třeba v Plameni. Jenže ten zdaleka neměl náklad šest set tisíc výtisků.

Vy jste chtěl oslovit co nejširší publikum...
To přiznávám. Důležité ale je především brát ohled na to, pro jaké publikum zrovna pracuju. Když jsem jeden čas vystupoval v Semaforu v Návštěvních dnech a přicházel jsem na řadu po Ivanu Vyskočilovi, to víte, že jsem tam nevykládal anekdoty o trpaslících.

Pokud jde o lidovost vašeho humoru, máte sám v sobě nějakou pomyslnou rysku, pod kterou byste nebyl ochoten jít? Třeba v užívání vulgarismů?
Vždyť já je užívám jedině v těch vojenských knihách. Tam podle mého patří, skutečně netuším, jak bych se tam bez nich mohl obejít. Ale jinde se jim vyhýbám.

Už zmíněný Dikobraz: na rozdíl od takového Václava Klause jsem si ho kupoval, ale se smíšenými pocity. Na jedné straně třeba Renčín nebo Barták, na straně druhé takový Jaroslav Pop, který snad nakonec nekreslil nic jiného než krvežíznivého strýčka Sama v cylindru s americkou vlajkou. Zvláštní směs...
Víte, on ten Pop byl učitel z Hranic na Moravě, on vůbec nebyl z Prahy. Za ženu měl nějakou partajní funkcionářku a jak známo věrchuška na takových malých městech byla papežštější než papež. Jinými slovy: on ten Pop byl úplně mimo a snad ty svoje prorežimní, normalizační politické vtipy dokonce myslel vážně.

Jiní ne?
Já jim do hlavy neviděl. Třeba takového Dušana Motyčku vedení redakce vydíralo. Když jsi uměl v osmašedesátém kreslit ty populární karikatury Brežněva a Ulbrichta, svedeš teď přece levou zadní karikaturu Cartra nebo Reagana...

Stalin měl také smysl pro humor. Jak mi řekl jeho životopisec Edvard Radzinski, se smíchem předčítal svým společníkům ze svého - a koneckonců i vašeho - oblíbeného Zoščenka, a na vybraných místech je upozorňoval: Vidíte, v samém závěru si občan Zoščenko uvědomil, že existuje Čeka. Uvědomil jste si někdy, že existuje StB? Trpěl jste při psaní humoristické produkce autocenzurou?
To ne. Mě ostatně StB nechávala na pokoji. Pokud jde o autocenzuru, tu za mě obstarávala redakční rada a vedení redakce Dikobrazu.

Konzultovali s vámi svoje zásahy?
Kdepak. Uvedu vám příklad. Kdysi jsem pro Dikobraz napsal takový seriál o tom, jak se tu lidstvo vlastně vzalo a kam až jsme to dotáhli. Jeden z dílů byl věnovaný Americe. V tom smyslu, že otcové zakladatelé si s sebou do Nového světa nepřivezli ani vysoký klérus, ani aristokracii, zkrátka ten středověký balast... Poslední věta zněla asi takto: A tak mohli Američani začít s čistým stolem. Až za delší čas - já jsem ty věci, co mi vyšly po časopisech, po sobě už nikdy nečetl - jsem zjistil, že se z poslední věty stala věta předposlední. Šéfredaktor za ni připsal ještě toto: Od té doby však dělají všechno pro to, aby si ho ušpinili. Já řval, ale co to bylo platné. A to byl ještě šéfredaktor Bešta, nejlepší z těch, co se tam vystřídali.
Jenže Dikobraz byl to jediné, co mě - autora Černých baronů - skoro celá sedmdesátá léta živilo.

Vysypal jste za tu dobu z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem - Nepraktou. Nebylo to ubíjející? Používal jste jako pomůcky nějaká schémata, která jste naplňoval?
Až takhle jsem to zautomatizované neměl. Jen jsem si dopředu stanovil, kdo by v tom vtipu měl vystupovat. O nápady jsem nouzi nemíval. Ale řeknu vám, co bylo nejvíc ubíjející. Opět: redakční rada. Trvala na tom, že musí mít na výběr, a tak muselo být námětů v jedné várce řekněme třicet. Mohl jsem se spolehnout, že nikdy nevyberou čísla, která jsem osobně považoval za nejzdařilejší.

Z počátku sedmdesátých let jste ještě mohl jezdit s vlastní estrádou. Jak vám vyhovovala tato role?
To bylo zábavnější. Takové pestré. Jezdila s námi třeba skupina Saze, jež zpívala ryze dadaistické texty, a to estrádní publikum obvykle moc nebralo. "Pane Švandrlík, nevozte nám sem ty šílence," říkali mi pořadatelé. Občas s námi naopak nejezdil Jiří Winter, ačkoli na plakátech stálo velkými písmeny Švandrlík - Neprakta. Měl toho moc. A taky ho to možná zas tak nebavilo - kreslit na čas obrázky na objednávku z publika. Uchyloval jsem se tedy k podvodům. Vzal jsem s sebou malíře pokojů Pokorného a vysvětlil jsem lidem, že ten Neprakta - to není jeden člověk, ale celá skupina výtvarníků. A tentokrát jsem s sebou schválně nevzal Wintra, ale o něco méně známého mistra Pokorného. No, a ten tam pak chodil na jevišti po štaflích. Když jsem to potom líčil Darkovi Vostřelovi, povídá mi: "Člověče, měl jsem za to, že největší podvodník jsem já, ale ty jsi mě překonal."

Mimochodem - zažil jste oboje, co je lepší? Bezprostřední ohlas z publika, jaký má bavič, nebo zprostředkovaná reakce, které se spisovateli - pokud vůbec - dostane od čtenářů?
Čím jsem starší, tím mám raději psaní v ústraní a tichu. Přitom jsem dokázal psát i v drsných podmínkách: ve shonu a na poslední chvíli. Doma si říkám: tady něco napíšu, když se to povede - dobře, když ne - svět se nezboří. Samozřejmě jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že okamžitá odměna baviče na pódiu je úžasná. Ale když bavič vtipkuje, a on se nikdo nesměje, je to čirý děs. A je úplně jedno, na jakém fóru se to odehrává. Bavič nikdy tak úplně neví, do čeho leze. Minout se s publikem můžete z různých důvodů. Přijel jsem například jednou s noblesním Bedřichem Zelenkou na jakýsi výroční candrbál nějakého zemědělského družstva. Lidi nás vůbec neposlouchali. Bavili se a nemohli se dočkat, až přestaneme a oni si budou moci s kapelou zazpívat Má roztomilá Baruško. Copak já, já jsem otužilý, ale Bedřich Zelenka se tvářil, jako by na tom jevišti hodlal v příští chvíli umřít.

Na jeviště jste se dostal pouze jako bavič. Přitom jste dva roky studoval na AMU herectví, než jste přestoupil na režii. Proč vlastně? To vám herectví nešlo, nebo vás nebavilo?
Obojí. Upozorňuji, že jsem se na herectví dostal v roce 1951. Byla to doba, kdy ze školy odcházeli pedagogové, jako byl Ladislav Pešek. Místo nich se tam hrnuli převážně herci z Realistického divadla, například Ivo Gübel. To byly pořád řeči: soudruzi, co byl dříve herec? Poskok buržoazie. Kdežto dnes? Dnes je herec důležitý činitel, ano, je myslitel. A jelo se tvrdě podle Stanislavského. Představte si, soudruzi, že dodnes existují herci, kteří neprožívají, ale předstírají!

Jak to do vás lezlo?
Prosím vás... Byl jsem v ročníku třeba s takovým Milošem Kopeckým. Copak z toho by někdo dokázal udělat socialistického realistu? Vzpomínám, jak nám neoblíbený herec Karel Máj vykládal: já když studuju roli, tak mě zajímá nejen to, co moje postava prožívá v té hře. Já si před vnitřním zrakem promítnu celý její život. Musím přijít na to, jak se učila ve škole, s kým se stýkala, jaké si zpívala písně... A Miloš Kopecký se ho ptá: Že se na to, Karle, nevysereš?

Uplatnil jste se alespoň jako režisér?
Kuriózním způsobem. Dělal jsem asistenta režiséru Alfredu Radokovi v takzvaném Vesnickém divadle. To byl prapodivně splácaný soubor. Někteří tam byli vlastně na převýchovu - to byl právě Radokův případ. Jiní byli naprostí ochotníci. Třeba jistý pan Smažík - režisér a dramatik, placený amatér. Autoři her, které jsme měli na repertoáru, se střídali asi takto: Shakespeare, Smažík, Moliére, Smažík... Jednou potkal Smažík Radoka a zeptal se ho: "Tak co, Alfréde, jak se ti dělá Maryša?" Radok na to: "Maryša dobře, to je totiž drama. Ale ty tvoje srágory se režírovat nedají.

Jinými slovy: jako režisér jste se neuplatnil.
Ano. Zábavné je, že když jsem z Vesnického divadla odešel, dostal jsem několik nabídek režírovat na oblastních scénách. Byli tam přesvědčeni, že jako asistent Alfréda Radoka už musím něco umět. Musel jsem jim vysvětlovat, že režírovat nedovedu.

Lidé vás díky Černým baronům řadí k satirikům s jasným kritickým stanoviskem. Mají pravdu?
Nepíšu knížku, abych něco kritizoval. To jen v Baronech se humor setkal mimoděk se satirou. Jinak se snažím dělat čistý humor.

Není to vlastně jistý druh obrany - obracet všechno v žert? Zkusil jste někdy psát "vážné" věci - třeba intimní lyriku?
Budete se divit, ale psal jsem i milostnou lyriku. No, "vážnou" jistě ne, ale lyrika to byla. Dělal jsem to na vojně a básně jsem posílal do redakce časopisu Voják. Takové ty o tom, jak vojín na stojce za svítání myslí na svou milou, prostě žádná legrace. Motivem mi bylo i to, že redakce za básničky platila. Takových šedesát korun k žoldu, to nebylo v padesátých letech k zahození.

Takže se vám to zase povedlo zlehčit. Řekněte, čekal jste takový komerční úspěch reedic příhod žáků Kopyta a Mňouka v době importu výrobků amerického zábavního průmyslu pro děti?
Ani ve snu. Nevím, čím to je. Snad že jsou ty příhody koncipovány také trochu jako akční film. Ale nejsou drastické.

Korán praví, že tomu, kdo rozesměje druhého člověka, patří království nebeské. Vy rozesmáváte bližní masově. Nevím, jak to vlastně mají křesťani, ale přesto: myslíte si, že se za to někdo za vás jednou přimluví u posledního soudu?
To bych byl moc rád.

  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

Leona Machálková učila svoji pákistánskou „snachu“ česky

29. března 2024

Konečně mohla Leona Machálková (56) v Praze přivítat přítelkyni svého syna Artura Šípka (21) Zehru....

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...