Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Milan Uhde: život s politikou v patách

  0:01aktualizováno  0:01
Když v roce 1978 vznikl dnes už legendární film Balada pro banditu, málokdo tušil, že jeho předlohou byl divadelní text Milana Uhdeho. Jako spisovatel a dramatik totiž Uhde pro tehdejší českou i slovenskou veřejnost nesměl existovat: od roku 1972 byla jeho díla zakázána komunistickým režimem. Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

A po jeho pádu se vrhl do veřejného života, takže ho sice všichni najednou znali, ale "pouze" jako politika ODS. Trvalo osm let, než se vrátil zpátky k divadlu a k psaní.

Ale Balada pro banditu, jeho nejslavnější dílo, se téměř třicet let po svém vzniku stále hraje: "Je to určitě můj největší divadelní úspěch," říká autor, který se dnes ke svému dílu může bez obav hlásit. A také hlásí, i když raději by se pochlubil jiným dílem.

Jenže to vypadá, že Balada pro banditu, zpracovaná jako polemika s románem Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, je nesmrtelná. V Hradci Králové měla neuvěřitelných 114 repríz a hraje se stále.

"Něco v tom je, ale nevím co. Možná je to tak lepší... Že to zůstane záhadou. Kdybych to věděl, budu to prodávat a vydělám na tom peníze."

Divadlo a politika
Dobře ví, jak rychle se věci mění: spadl z výšin uměleckých (když ho zakázali) i politických (když odešel z ODS).

Srovnání divadla a politiky si proto neodpustí: "Divadlo je krásnější než politika. Ale hlavně divadlo může způsobit nesnáze menšímu počtu lidí. Špatnou hrou může divadlo utrpět i finanční ztrátu. Ale když se chybuje v politice, je to horší." Jenže jeho hry s politikou souvisely od počátku, někdy velmi úzce.

Vlastně se díky tomu poprvé pořádně proslavil. To když napsal divadelní hru na motivy satirické básně Král Lávra od Karla Havlíčka Borovského. V Uhdeho podání se však král s obrovskýma oslíma ušima až nápadně podobal prezidentovi Antonínu Novotnému.

A co teprve obsah: nepřímo z něho mnozí dedukovali, že komunisté jsou vrazi, protože král nechával popravovat holiče, kteří zjistili, že má oslí uši. Ovšem nejhorší na tom bylo, že se divadlo líbilo.

To bylo na začátku šedesátých let. Představení v Satirickém divadle Večerní Brno mělo na 160 repríz a bylo stále beznadějně vyprodané.

Za Uhdem však tehdy nebyly jen úspěchy. A zase souvisely s uměním i politikou současně: jeho první básně byly až příliš vstřícné ke komunistickému systému, prostě si prožil své mladé opojně "levicové" období stejně jako Pavel Kohout či Milan Kundera.

Ale do KSČ nikdy nevstoupil. A chyboval i čistě umělecky: v roce 1967 uvedli v Národním divadle jeho dílo Děvka z města Théby. "Bylo to trapné. Až při premiéře jsem zjistil, že jsem napsal dutou operu," vzpomíná.

Muž v domácnosti
Pak přišel srpen 1968 a nový komunistický režim začal umělce náležitě regulovat. Zpočátku to nevypadalo tak zle. I v době, kdy už se díla Václava Havla či Pavla Kohouta hrát nesměla, Uhde ještě tvořil. Avšak - musel si zvolit pseudonym. Jmenoval se tedy Miroslav Petr.

V roce 1972 vše skončilo: v Rudém právu vyšel článek komunistického (nepříliš úspěšného) spisovatele Jana Kozáka, tehdejšího předsedy svazu spisovatelů.

Pozastavoval se nad tím, že i když je kulturní fronta (v komunistické hantýrce umělecká obec) konsolidovaná (čti potlačená), přesto někteří (jako Milan Uhde) publikují a divadla jim za to platí honoráře. To byl samozřejmě konec.

"Okamžitě jsem přišel o všechny smlouvy," říká Uhde. Nyní už se mohl prosadit jen tak, že nějaký režisér použil jeho text a autorství vzal na sebe. Tak to udělal i Zdeněk Pospíšil s Baladou pro banditu.

Dramatik Uhde přestal existovat. Nesl to těžce. Nemohl tvořit, nemohl dokonce ani sehnat místo.

"Prožíval jsem to strašně. Nebyl jsem disident volbou, kdybych mohl psát a překládat, asi bych žádným disidentem nebyl. Myslel jsem zpočátku, že nejsem tak významný, že na mne zapomenou. Nezapomněli. Vzkázali, že mám jít do televize a udělat sebekritiku. To jsem odmítl."

Skončil jako muž v domácnosti, což bylo tehdy velmi neobvyklé. Rodinný rozpočet táhla tehdy manželka, kterou náhodou nevyhodili z ústavu Akademie věd.

"Žili jsme čtyři lidi z jejího platu 2300 korun měsíčně, na zahradě jsme pěstovali brambory a kedlubny. Já byl strašně nepříjemný. Nevlídný. I na manželku. Pořád jsem nadával na komunisty. Až mi jednou řekla: Nemůžeš se se mnou bavit o něčem jiném?"

Pak mu však paradoxně prospěl podpis Charty. Podepsal jako jeden z prvních, věděl, že už nemá co ztratit. Že v komunistické literatuře už pro něj nikdy nebude místo.

"Konečně jsem udělal něco, co mi ten režim mohl mít opravdu za zlé." O emigraci nepřemýšlel. Ale stanovil si dvě výjimky: kdyby manželku vyhodili z práce a oni zůstali zcela bez příjmu, nebo kdyby jim hrozilo osobní nebezpečí a tajná policie jejich rodinu ohrožovala na zdraví.

Naštěstí se to nikdy nestalo. Někdy se tomu divili i lidé v jejich okolí: "Na podzim 1969 jsme byli na dovolené v Jugoslávii. Všichni očekávali, že už se nevrátíme. K údivu všech jsme ale přijeli zpět."

Zase ta politika...
Po pádu komunismu se Uhde vrhl na to, co zameškal. "Považoval jsem tehdy svůj program za naplněný: dostal jsem nabídku k přednáškám na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, dělal jsem šéfredaktora v nakladatelství Atlantis, kde jsme měli ediční plán na tři roky dopředu. A ještě jsem chtěl dokončit jednu rozepsanou divadelní hru."

Pak se ozval Petr Pithart, někdejší kolega disident a v té době vlivný politik. Nabídl mu funkci ministra kultury a Uhde neodmítl.

I když jeho první zkušenosti s polistopadovou politikou nebyly zrovna lákavé. Přišel dvakrát do sídla brněnského Občanského fóra, tam se hádal Jaroslav Šabata s Petrem Cibulkou, takže si řekl, že u toho být nemusí.

"Myslím, že kdybych nedostal nabídku jít na ministerstvo kultury, tak s politikou vůbec nezačnu. Nikdy jsem za nikým nechodil, nikomu netelefonoval, nikomu se nevnucoval. S jedinou výjimkou: v roce 1992 jsem Václavu Klausovi řekl, že bych rád dokončil práci na ministerstvu kultury. Ale Klaus mi vysvětlil, že ODS toto ministerstvo nebude chtít."

Pak už zafungovala náhoda. Na předsedu sněmovny byl navržen tehdejší politik za ODS Petr Čermák, jenže si to na poslední chvíli rozmyslel. Tak přišel na řadu Milan Uhde. Vzal to, své sehrála tehdejší dramatická doba - plná očekávání. A Uhde prožíval to, o čem dosud jen psal a přemýšlel.

"Ta léta v politice nepovažuji za ztracená. Myslím, že jsem tím prospěl i sám sobě. Stále jsem do té doby nepřímo psal o politice a tím, že jsem do ní vstoupil, jsem se jaksi vnitřně osvobodil," říká dnes.

Jeho politický pád byl asi stejně rychlý jako vzestup: v roce 1997 na kongresu ODS navrhl delegovat jiného předsedu vlády než Václava Klause, který se tehdy zdál nepřijatelný pro koaliční partnery.

Pak se dal k Unii svobody, ale tam pobyl jen krátce. Takže v roce 1998 už politik Milan Uhde neexistoval. Zůstal stejnojmenný dramatik, ovšem bez kontaktů a navíc pořádně unavený.

"Měsíc jsem spal. Pak jsem zase začal psát. A nyní už pět let dělám věci, o kterých se nemusí hlasovat," říká žertem v narážce na svou kariéru předsedy sněmovny. A taky už přestal myslet jen na politiku: "Píši o tom podstatném, o lásce a smrti."

Milan Uhde dnes učí tvůrčí psaní na dvou vysokých školách (v Praze a v Brně), píše pro divadlo a televizi. Nedávno uvedl ve vídeňském divadle Brett svou starší hru Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl.

Takže zase politika: hra je totiž o Bedřichu Engelsovi a Karlu Marxovi. Nejde v ní přímo o politiku, ale o život jednoho zvláštního člověka. "Je to komedie o muži, který neměl nikoho rád," říká Uhde. Tím člověkem je samozřejmě Karel Marx. Ale může to být i kdokoli jiný.

MILAN UHDE

Odkud jsem
Narodil jsem se 28. července 1936. Oba rodiče byli právníci. Matka pocházela z židovské rodiny, která však už několik generací byla bez vyznání. Dědeček z otcovy strany byl vedoucím filiálky Hypoteční banky v Brně, mluvil česky, maďarsky a německy, protože považoval za správné domluvit se s každým občanem monarchie. Takže ho po vzniku republiky na podnět českých vlastenců odvolali.

Čím vším jsem byl
Absolvoval jsem filozofickou fakultu, pak jsem byl 10 let redaktorem Hosta do domu, pak spisovatelem na volné noze, mezi lety 1972 a 1989 úředně mužem v domácnosti, neúředně disidentem. Po pádu komunismu jsem strávil osm let v politice, byl jsem předsedou sněmovny, poslaneckého klubu, ministrem kultury. Nyní jsem spisovatelem a aktivním důchodcem. Vším, čím jsem byl, jsem byl rád, ale disidentem jsem rád nebyl. I když neříkám, že mi to neprospělo, naučil jsem se starat o děti.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo
Na všem, co bych označil za kladné, najdu nějaký škraloup. Ale co se mi jednoznačně podařilo, byl výběr manželky. Dodnes to považuji za geniální rozhodnutí.

Můj nejbližší velký úkol
Rozepsal jsem muzikál. Na téma Zolovy Nany, prostitutky a herečky v jedné osobě. Je to výzva. Zatím jsem v tomto žánru ještě neuspěl, takže mám nejvyšší čas.


 

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Další z rubriky

Vacek: Díky Ypsilonce nepropadám iluzi, že jsem hvězda či herec spasitel

Petr Vacek

Petr Vacek (53) chtěl původně pokračovat v rodinné tradici a stát se lékařem. Svůj dávný sen si teď plní alespoň díky...

Po Bělorusku zvažuje Gérard Depardieu stěhování do Alžírska

Gérard Depardieu (Cannes, 22. května 2015)

Francouzský herec Gérard Depardieu (69) si často nebere servítky. Pak se snaží svá slova dodatečně vysvětlovat a...

Nikdo není dokonalý, vzkazuje pomlouvačům Michaela Habáňová

Michaela Habáňová

Už je to bezmála půl roku, co se Michaela Habáňová (21) stala Českou Miss 2017. Soutěž, ale i samotná královna krásy se...

Najdete na iDNES.cz