Bylo půl druhé ráno, když se Milan Kňažko doma vzbudil, protože slyšel zvuky. Viděl otevřené dveře, které obvykle otevřené nebývají, a do toho světlo baterky. „Uvědomil jsem si, že v domě nejsem sám,“ začíná vyprávět příběh oné noci.
Nepřemýšlel dlouho a sáhnul po zbrani. Třikrát vystřelil. „Směrem na nohy. Střílel jsem na vzdálenost asi čtyř metrů. On se dal na útěk. Viděl jsem krev na podlaze, to už se probudila i manželka. Řekl jsem jí, ať zavolá policii. Všechno se odehrálo hrozně rychle,“ říká.
„Velké štěstí bylo, že jsem se vzbudil, byl potichu a nerozsvítil v ložnici. A taky, že jsem se vzbudil včas. Protože o něco později by už byl pryč se vším, co ukradl. A pak taky, že jsem se trefil...“
Dále popisuje, co všechno zloděj stihl ukrást, jak si byl jistý, že mířil právě na nohy, a proč má doma zbraň. Vzpomíná na dopisy, které začal dostávat po roce 1989 a v nichž stálo, že zemře on, manželka i syn.
Slovenské zákony jsou ohledně držení zbraně jiné než české. Umožňují lidem u sebe doma použít zbraň, pokud jiná osoba do obydlí neoprávněně vnikne nebo v něm setrvá. „Ale náš zákon taky říká, že nesmí být úmyslem schválně zabít,“ vysvětluje Kňažko. Kdyby zbraň v tomto případě místo něho použila manželka, bylo by to podle zákona také v pořádku.
Milan Kňažko byl dlouho především známý herec. Po roce 1989 se vrhl do politiky. V roce 2013 kandidoval na slovenského prezidenta, ale neuspěl. I o tom otevřeně mluví. „Jako herce mě měli rádi. Jako politika mě někteří začali nenávidět,“ říká.
