Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Milan Kňažko: Nikdy víc politikem

  10:56aktualizováno  10:56
Jeho otec by měl radost - Milan Kňažko se loni konečně rozloučil s politikou. Teď má jako ředitel televize Joj kancelář v ošklivé budově nad Bratislavou a právě si tam zapaluje úzký voňavý doutník. Je ve formě, vypadá jako herec Jack Nicholson. A vypráví, po jakých životních kotrmelcích dopadl do tohoto koženého šéfovského křesla.

Pane exministře kultury, k jaké straně se dnes hlásíte?
Nejsem už v žádné a nikdy nebudu.

Určitě ne?
Nikdy. Tuhle kapitolu jsem uzavřel.

Přemýšlel jste někdy o tom, která by vám byla nejbližší v Česku?
Asi bych musel nějakou založit...

Otec seděl na cele s Husákem

Nejdřív se ale vraťme o půl století zpět - jaký byl váš první televizní zážitek?
Když u nás začínala roku 1953 vysílat televize, byla to taková velmi malá zrnitá obrazovka a my se na ni jako na zázrak chodili dívat k těm, kteří už ji měli. Živě si vzpomínám na jedno mistrovství světa v hokeji - to mi bylo dvanáct, žil jsem na dědině, a desítky nás diváků při přenosech naplnily malou místnost. Každý si na ten hokej donesl nějaké papuče a příspěvek ke konzumaci, to hrával tým Golonkův...

Nejsem pamětník, ale pokud vím, tehdy ještě televize vysílala všechno na živo.
To je pravda. Asi jako třináctiletý jsem se takhle poprvé dostal na obrazovku v zábavném programu jako člen dramatického kroužku a celá má akce spočívala v tom, že jsem měl bezstarostně projít dekorací a kopat před sebou kámen. S velkou trémou jsem přešel a měl co dělat, abych ten kámen neztratil.

Jak tuhle vaši roli přijala maminka?
Obávám se, že si mě tam nevšimla, žádná sláva to tenkrát prostě nebyla.

Na otce jsem se záměrně neptal, protože ten tehdy asi ještě seděl v kriminále. Proč ho tam vlastně sedm let ničili?
Zavřeli jej pro vlastizradu. Podle lživého obvinění například spolupracoval se CIA.

Jak vám jeho zatčení vysvětlil zbytek rodiny?
Vlastně jsem byl při tom, když ho přišli zatknout. Vzpomínám, jak jsme šli úzkou uličkou pod Bratislavským hradem a otec mi říkal jednu z posledních vět: „Milánku, už brzo budeš mít pět roků.“ Bylo to na jaře 1950. Odvezli ho, a mně se dostalo vysvětlení, že tu teď nějakou dobu nebude.

Mohl jste to vůbec pochopit?
Měl jsem zjednodušené vysvětlení od mámy, prarodičů a rodinných přátel - že mi otce zavřeli komunisti. Takže jsem proti nim byl správně orientovaný odmala.

Jak jste to například vyprávěl kamarádům ve škole?
Rozhlásil jsem všechno, co jsem věděl. Ve druhé třídě umřel Stalin, všichni spolužáci plakali, ale já nahlas řekl, že to byl okupant. Nevěděl jsem celkem přesně, co to znamená, ale dobře jsem věděl, že existovali hitlerovští okupanti a ti dělali špatné věci. Naštěstí mě ze základní školy vyhodit nemohli, ale babička tam pak musela často chodit na pohovory s učiteli.

Jak starý tatínek komentoval po roce 1989 vaši politickou kariéru?
V prvních týdnech měl celkem odůvodněný strach, ale i později mě varoval, protože měl s politikou špatné zkušenosti. Nepovažoval ji za poctivé řemeslo, možná proto, že i když nikdy nebyl v žádné straně, měl zkušenosti s mnoha politiky - ve vězení seděl například na jedné cele s Gustávem Husákem... Takže politici nikdy nepatřili mezi jeho oblíbené postavy a nechtěl mě mezi nimi vidět.

Hlavní je teď Joj

Přeju vám, že jste si před patnácti lety zahrál hlavní roli alkoholika Lexy ve filmu Dobří holubi se vracejí. Ocitl jste se tak mezi spoustou nezapomenutelných. Který z tehdejších kolegů vám toho dal do života nejvíc?
Bylo mi už dvaačtyřicet, nebyl jsem začátečník, ale opravdu to bylo nádherné střetnutí s legendami českého herectví. U mnohých šlo o poslední životní film - hrál v něm Menšík, Macháček, Řehoř nebo Hrušínský a nikdo z nich není mezi námi. Moc rád jsem ty starší herce v pauzách poslouchal, a dokonce jsem se s Vláďou Menšíkem dohodl, že si ho budu soukromě natáčet na kameru. Ten dokument má bohužel jen čtyřicet minut. Nahrával jsem třeba debaty o tehdejší politické situaci, takže je na kazetě dobře vidět, jak se při natáčeních vytvářely ostrůvky absolutní svobody.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý moment z toho roku 1987?
Třeba nás jednou ráno vzbudila v Humpolci dechovka. Vyšli jsme s Mariánem Labudou na balkon a všechno pochopili - oslavovalo se výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Na obrovské náměstí nastoupila hudba, pět funkcionářů odříkalo projevy, taky pionýři něco pověděli, ale jinak tam nebyl nikdo! Jen z opačného rohu běžel chromý pes. Říkali jsme si na tom balkoně, jestli dobře vidíme. A mě napadlo: Konečně se VŘSR oslavuje, jak se oslavovat má. Labuda dodnes umí toho pajdajícího psa skvěle zahrát.

Ve filmech byla vaší častou partnerkou Magda Vašáryová. Kdybyste ji dnes večer potkal v kavárně, o čem byste vedli řeč?
Je teď velvyslankyní ve Varšavě, možná by mluvila o tom. A já, když už nejsem v politice, bych spíš hovořil o své práci v soukromé televizi.

Milan Kňažko
Čerstvý osmapadesátník je v tuto chvíli především ředitelem soukromé slovenské televize Joj, která zatím neúspěšně bojuje s konkurenční Markízou. Sleduje ji průměrně okolo čtrnácti procent diváků, ale Kňažko je optimista. Jeho otce odsoudili komunisti ve vykonstruovaném procesu na třináct let do vězení, sedm si odseděl. Sám Milan roku 1968 dokončil studium herectví na VŠUM, v září pak odjel na dva roky do Francie. Navštěvoval divadelní školu v Nancy, pak dostal angažmá v Paříži, ale vrátil se domů za nemocnou matkou. Začal hrát v bratislavském Divadle na Korze, pak na Nové scéně a nakonec ve Slovenském národním divadle. Hrál ve filmech Berhof nebo Dobří holubi se vracejí. Roku 1989 podepsal Několik vět a vrátil titul Zasloužilý umělec. Po převratu stál u vzniku šesti politických stran na Slovensku, zakládal s Mečiarem i HZDS. Loni odešel z politiky. Je potřetí ženatý a má tři syny.

Ona se sice zařekla, že už nikdy hrát nebude, ale vy jste si taky dal v devadesátých letech dlouhou pauzu a dnes se zase na jevištích klaníte...
Nikdy jsem neřekl, že už nebudu hrát. Na rozdíl od ní. Já jsem se po sedmi letech k herectví vrátil, a dnes jsem v úžasné situaci - hraju, co chci, a hlavně s lidmi, se kterými si rozumím.

Nezní to, jako by teď pro vás bylo hraní tím nejdůležitějším.
To není. Hlavní je ředitelování v televizi Joj. A k němu v sezoně zvládnu taková čtyři představení měsíčně.

Rodinu jste už finančně zabezpečil. Tak proč úřadujete v televizi, místo abyste cestoval nebo hrál třeba tenis?
Je to jednoduché - přišla konkrétní nabídka a já ji přijal jako výzvu. Hlavně proto, že je mi televize blízká, i když jsem býval zvyklý stát na opačné straně kamery. A ještě něco, výsledky televize jsou bezprostředně vidět a to je vzrušující. Stala se mým koníčkem.

Jste vlastně slovenští sourozenci Novy - máte stejného majitele, i program je podobný. Ale vy asi nejste právě typ, který si doma dobrovolně pustí akční film, telenovelu nebo Peříčko.
Televize vysílá čtyřiadvacet hodin a rozhodně ne celou dobu pro všechny. Ale i já si v programu najdu vynikající oscarové filmy, stejně jako skoro každý jiný divák tam něco najde. Vezměte si Zlatíčka v době, kdy je noblesně moderoval Petr Nárožný - to byla kvalita. Ale na druhou stranu je jasné, že nemůžeme vysílat celý den intelektuální zábavu s nějakým pomyslným Werichem, Horníčkem nebo Lasicou. Někdy to samozřejmě sklouzne do zábavy, která je mnohem více lidová...

Havel, Klaus, Zeman...

Jaké bylo nejhorší období vašeho života?
To je složité obodovat, ale k nejhorším momentům patřila okupace roku 1968.

Co vás napadne, když si na toho 21. srpna vzpomenete?
Den neuvěřitelného ponížení. Tehdy jsem zahajoval své angažmá v martinském divadle a v pět ráno mě vzbudil telefon: Obsadili nás Rusové. Tak jsem řekl něco jako, jdi se vyspat, to je nesmysl. Ale pak jsem pochopil, co se děje, a malým fiatem vyrazil mezi tanky do bratislavských ulic, kde lidi plakali. V dalších dnech jsem roznášel letáky a na výkladní skříně vylepoval protesty, bylo to období úžasné solidárnosti... Ale pro mě skončilo v polovině září. Odjel jsem na dva roky do Francie.

Na co dnes naopak vzpomínáte nejraději?
Jak jsem se po dvaadvaceti letech díval, jak těch 170 000 vojáků odchází tam, odkud nikdy neměli přijíždět. Nebo na to, jak jsme mohli v Bratislavě 24. listopadu 1989 poprvé svobodně vstoupit do televize a já tam řekl větu, kterou nikdo nečekal - že žádáme zrušení článku 4 ústavy, který zaručoval moc komunistické strany. Hned potom jsem nastoupil do auta a začal se smát takovým smíchem, který jsem nikdy předtím ani potom neměl, do toho mi tekly slzy. A před mým domem čekali kamarádi, říkali, že na tohle čekali několik desetiletí...

Co bylo v roku 1970 hlavním důvodem pro návrat z Francie?
Asi dva týdny před návratem jsem se přestěhoval z podkrovního pokojíku do dvoupokojového pařížského bytu, to jsem ještě chtěl ve Francii zůstat - měl jsem roční angažmá v dobrém divadle, kde bych nehrál hlavní postavy, ale ani komparz, a současně jsem si přivydělával v jedné luxusní restauraci. Jenomže pak měla matka, které se všichni tři synové rozutekli po světě, mozkovou příhodu. Spadla na ulici. Takže najednou jsem dostával dennodenně telegramy, abych se vrátil, že je mamka ve špitále. A taky od režisérů, že když začnu zase hrát, tak tu budu velká hvězda...

Ze dne na den jste Paříž opustil?
Ano. Od prvního července mi běžela vojenská prezenční služba a já byl ještě pátého v Paříži. Ale pak jsem se rozhodl, hlavně kvůli té mámě. V neděli večer jsem se bavil v pařížské Latinské čtvrti s vlasy po ramena a v pondělí kolem oběda už mě stříhali v Levicích na stoličce uprostřed dvora. A podplukovník mi za něco nadával. Nevěřil byste, jaký byl rozdíl mezi Paříží a Levicemi v tom roce 1970.

Kdy jste se seznámil s Václavem Havlem?
To bylo o dva roky později, opékaly se tenkrát buřty na zahradě u Honzy Třísky. Družně jsme strávili večer, a když to skončilo, sami dva jsme ještě vyrazili do Prahy. A pak jsme se sešli až den po listopadovém masakru roku 1989. Byla sobota a já nejdřív vystupoval na takzvaném hereckém koncertu v Obecním domě. Představení začalo ve čtyři, ale ve stejné chvíli zasedali ředitelé divadel a uvažovali, co dál. O půl páté nám přišli říct, že se bude stávkovat, takže jsme byli první zastavená produkce. Ještě jsme pustili na jeviště Radovana Lukavského s monologem Hamleta, a zatímco přednášel, sepsali jsme nějakou petici.

Ale co ten Havel?
Tu noc jsme se střetli v Realistickém divadle u hajzlíků a bavili se o tom, jak je situace složitá. Dohodli jsme, že se střetneme 10. prosince na Palackého náměstí; měl jsem si připravit projev a počítali jsme, že tam přijde takových čtyřicet tisíc lidí... Jenže pak události nabraly rychlý spád. Desátého už jsme na hranicích s Rakouskem stříhali dráty a žádné Palackého náměstí se nekonalo.

Když jsme u vzpomínek, jakou máte na dalšího z hrdinů listopadu, Alexandra Dubčeka?
Hm... Byl to můj soused, bydleli jsme od roku 1974 osmdesát metrů od sebe. Já chodíval běhat do parku, takže zákonitě kolem dvou aut, co ho hlídala. Ty policejní tváře jsem znal nazpaměť, i když se střídaly. S Dubčekovým synem jsme pak dělali karate, a třetí vzpomínka, ta je opět na rok 1989, kdy jsem Dubčeka přivedl na bratislavskou manifestaci.

Lidi skandovali Dubček na Hrad. Byl jste pro?
Oni ho měli spojeného se socialismem s lidskou tváří a obdobím jistého osvobození koncem šedesátých let. Ale já se vzdal vlastní možnosti kandidovat ve prospěch Václava Havla a dodnes si myslím, že právě on byl nejpovolanějším prezidentem, protože nikdy neměl žádné kontakty s komunistickou mocí a se Sovětským svazem.

Pokračujme v té hře - kdy jste poznal Václava Klause?
Prvně jsme ho viděl taky v revolučních dnech v pražském Špalíčku a zdálo se mi, že obrovské změny kolem nevnímá tak emotivně, jako my ostatní. Že už spíš přemýšlí o dalších politických anebo ekonomických souvislostech.

A co Miloš Zeman?
Ten má smysl pro humor, ale bohužel taky snahu povědět z deseti vět deset bonmotů. Jenže i tři by byly mimořádným úspěchem. Takže když mluvil o popradském pivu, že je dobré jen na odkládání zubních protéz, nestřetlo se to s nadšením popradské populace. Ale k jeho dobrým stránkám patří vzdělání a rozhled, což jsem si nejvíc uvědomil při otevírání výstavy o holocaustu v Osvětimi. Zeman měl první proslov, který trval deset minut, a i když nebyl připravený písemně, mohl se okamžitě psát do stroje. Byl brilantní. Všem ostatním už by stačilo říct: podepisuji, co přede mnou řekl premiér Zeman.

Podal byste si dnes ruku s Vladimírem Mečiarem, s nímž jste kdysi zakládal Hnutí za demokratické Slovensko a s nímž jste se později jako nepřátelé rozešli?
Kdyby přišel jako předseda politické strany diskutovat s jiným politikem do mé televize, tak určitě. A kdybych ho potkal na ulici? Na takové potřásání rukama jsou třeba dva... A já ho vlastně deset let pořádně nepotkal, nepovídali jsme si. Chodíme na jiné večírky...

Já se vrátím

Má podle vás Slovensko blíž k západní Evropě, anebo k Balkánu?
K Balkánu ne. Česká a slovenská společnost si jsou navzdory rozdělení spíš blízké než vzdálené. Třeba mafie - ty v Česku pracovaly kulantněji a civilizovaněji, ale možná vytunelovaly víc bank a dřív než mafie slovenské. Já bych civilizační hranici nedělal na řece Moravě.

Taky proto jste se nerozhodl pro život v Praze?
Ale vy si přece nevyberete místo, kde se narodíte, stejně jako své pohlaví a většinou ani náboženskou příslušnost!

To jistě, ale sám víte, kolik Slováků ze země odešlo...
Ano, statisíce. Ale ne za posledních deset let. Třeba na Oravě nebo Kysucích je to s platy tradičně zlé a lidi odcházejí na Západ odjakživa. Stejně jako dřív i teď dělají ve třineckých železárnách a ostravských baních.

Vraťme se teď k úvodu rozhovoru - proč jste skoncoval s politickými stranami?
Nikdy jsem do žádné nevstoupil, vždy jsem je zakládal. Jenže pak jsem poznal, že se v nich s ostatními rozcházím, že co jsme si řekli na začátku, už neplatí, a i když jsou neoddiskutovatelné argumenty, zvítězí nad nimi něčí zájmy ekonomické, mocenské, nebo osobní... Takže už i já vím, že v politice nejsou hodnoty, s nimiž bych chtěl dál žít.

Když vás dnes lidi oslovují na ulici, bývají příjemní?
Teď už ano, ale dokud jsem byl politik, byli občas i velmi zlí. Nerad o tom mluvím, ale několikrát mohlo dojít i na hrubou sílu, nebylo k tomu daleko.

To na vás pokřikovali: "Stejně sis ve vládě nakradl na vilu!" nebo co?
Tohle můžou říkat jen ti, co nečtou noviny nebo jsou nesoudní a zaujatí. Protože já zveřejnil své příjmy tak detailně, jako nikdo přede mnou, jen abych ukázal, za co budu dům stavět. A většina gramotných lidí ví, že jsem nic neprivatizoval a že jsem nebyl v žádném korupčním skandálu. Takže když je na mě někdo nepříjemný tímhle stylem, neberu ho vážně.

Pane Kňažko, dlouho jsem vás neviděl v žádném novém filmu.
Měl jsem nějaké nabídky, ale ve své funkci nemůžu odjet na několik týdnů natáčení. To je nemyslitelné. Maličké role hrát nebudu a na velké nemám čas, to bych nemohl pracovat v televizi. Ale jestli jednou přijde nabídka příjemná a zábavná... Tak se jako filmový herec vrátím.

Bývalý slovenský ministr kultury Milan Kňažko.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Anistonové nevyšlo další manželství, s Therouxem oznámili odluku

Jennifer Anistonová a její manžel Justin Theroux (Santa Monica, 17. ledna 2016)

Američtí herci Jennifer Anistonová a Justin Theroux oznámili oficiální cestou svou manželskou odluku. Informovala o tom...

Další z rubriky

Karel Gott je stále v nemocnici. Bude chybět i na Česko-Slovenském plese

Karel Gott na bratislavském koncertě (25. ledna 2018)

Zpěvák Karel Gott (78) je stále v nemocnici, kde ho hospitalizovali kvůli silné chřipce. Lékaři mu ani po několika...

Rosolova přítelkyně si na sociálních sítích změnila příjmení

Lukáš Rosol a Petra Kubinová

Tenista Lukáš Rosol (32) a jeho přítelkyně Petra Kubinová (24) odletěli na Mallorku. Ještě předtím se postarali o...

Leoš Mareš potvrdil svatbu. Monika je moje Superstar, napsal

Leoš Mareš a jeho druhá manželka Monika

Moderátor Leoš Mareš (41) se nejdřív snažil svou druhou svatbu utajit a vůbec ji ani nekomentoval. Nyní ovšem fanouškům...

Najdete na iDNES.cz