"Tohle vítězství je pro mě cennější než oba tituly mistra světa," smál se šampaňským zmáčený Mika Häkkinen minulou neděli v anglickém Silverstonu. Třiatřicetiletý jezdec vytřel všem zrak. Vyhrál, právě když už ho začali odepisovat. A když se objevily fámy, že by ho měl tým West McLaren Mercedes vyměnit za testovacího jezdce mclarenu Pannise nebo za Villeneuva. Vyvrátil tak i domněnky, že "Létajícího Fina" zpomalil rodinný život.
Je to vaše první vítězství, kdy se o radost můžete dělit nejen s manželkou Erjou, ale také se synem.
To je pravda, Hugo se narodil loni před Vánoci. Ještě toho samozřejmě moc ze světa formule nevnímá, na to bude mít dost času tak ve třech letech. Také se ho zatím snažíme některých těžkostí kočovného života ušetřit. Třeba každodenní cestování vrtulníkem mezi hotelem a okruhem by pro něj určitě nebylo nic příjemného. Když se mnou je Erja na závodech, necháváme syna raději doma v Monte Carlu s pečovatelkou. Ale snažíme se, abychom jako rodina byli spolu co nejčastěji, to je pro mě hodně důležité.
Naposled jste vyhrál Cenu Belgie před více než jedenácti měsíci, v letošní sezoně jste polovinu z deseti závodů nedokončil. Jaké je vyjíždět na start po tolika měsících smůly?
Bylo to přesně 322 dní po mém posledním vítězství, to jsem spočítal. Když prohraju proto, že udělám nějakou hloupou chybu, jako třeba před rokem a půl v Monze, strašně mě to štve a trápím se kvůli tomu. Před tím jsem byl dost dlouho na špici a vím, že ani teď nejezdím o nic hůř. Pořád odvádím maximum, ale za technické problémy s vozem nemohu a žádnou vinu za ně necítím. Chci prostě vyhrát, stejně jako vždycky.
Když jste byl už od pátého kola bezpečně v čele, věřil jste už, že se vše v dobré obrátilo?
Ukazovali mi, jak se náskok zvětšuje, já sám jsem to samozřejmě vidět nemohl, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Vždy záleží na strategii celé jízdy. Startoval jsem s lehčím vozem, s menším množstvím paliva, ale zároveň riskoval víc zastávek na dočerpání. Už se mě novináři ptali, jestli jsem si v posledním kole vzpomněl na Španělsko, kde mi vůz vypověděl službu právě v jeho polovině. Tehdy jsem také vedl. Ne, nemyslel jsem na to, na takové věci ani není čas myslet. Ale ty poslední metry jsem se modlil.
Tentokrát smůla postihla vašeho stájového kolegu, Davida Coultharda, když po střetu s Trullim musel ve třetím kole opustit dráhu.
Myslím, že David by jinak vyhrál. Kdybych byl ve vedení já a David za mnou, pustil bych ho před sebe. Narozdíl ode mě ještě měl reálnou možnost získat titul mistra světa. A navíc je Skot, takže vítězství na domácí půdě by pro něj bylo dvojnásob cenné. To, že jsem dojel první já, je důležité hlavně pro pořadí v Poháru konstruktérů.
Není právě obvyklé, aby manželky absolvovaly každoroční maratón velkých cen spolu s jezdci. Čí to byla myšlenka, že vás Erja vždy doprovází?
To rozhodla ona. V roce 1995 jsem měl těžkou havárii a ležel jsem v nemocnici v Adelaide. Byla tam celou dobu se mnou a pak už mě nepustila nikam samotného.
Žárlí na vás?
Ne, a ani nemusí. Kolem formulí se točí vždycky dost krásných mladých dívek, ale o to hůř se mezi nimi potká opravdová partnerka pro život. Když se to podaří, je to velká náhoda. My jsme se s Erjou potkali v cestovní kanceláři v Nice, kde pracovala. Vyřizovala mi letenky. Mimochodem, i když jsem byl v Čechách několikrát, v Praze a naposled i v Brně, ona zná Čechy mnohem lépe. Připravovala pro televizi sérii dokumentárních filmů o různých městech a mezi nimi byla i Praha. Má ji moc ráda.
Je s vámi manželka do poslední chvíle před závodem?
To ji potřebuju nejvíc. Má stejně jako já výhodu klidné severské povahy. Než začne závod, uklidíme se ke mně do motorhomu a povídáme o všem možném, třeba i o závodě, který mě čeká. Nebo koukáme na televizi.
Má o vás Erja strach?
Když žijete několik let v tomhle prostředí a jezdíte závod každých čtrnáct dní, už nějaký pocit nebezpečí nevnímáte.
Určitě jste s manželkou řešili otázku, jestli mít při tak riskantním povolání děti.
Samozřejmě.
Jak dlouho?
Skoro celou noc. Doufám, že nebyla poslední, protože jedináčkovi bývá smutno.
Být slavný neznamená vždy jen peníze a úspěch. Ztráta anonymity, závist nebo naopak i zlomyslná radost, když se nedaří, to všechno může být těžší, než si člověk zpočátku představoval.
Není to vždy snadné, ale naučil jsem se mít pozitivní přístup, nestěžovat si. Je strašně Mika Häkkinen: O dítěti jsme přemýšleli jednu noc málo zemí na světě, kde neznají můj obličej. Na začátku jsem prožíval takový ten hřejivý pocit, že mě lidé poznávají, líbilo se mi to, ale jen do určitých mezí. Je zlé, že když se člověk stane známým, je z něj zároveň terč. Dá se mu hodně snadno ublížit.
Máte bodyguardy?
Ano, ale vyuýžívám je minimálně. V Monte Carlu, kde bydlíme, je hodně bezpečno, ale třeba nedávno v Litvě jsem se účastnil akce, kde bylo 250 000 lidí. Tam v tom masovém šílenství bych se bez nich neobešel.
Zakazuje vám smlouva s McLarenem nebo pojišťovnou podobně jako třeba hercům některé sporty nebo riskantní činnosti?
Ano, mám dost výjimečné pojištění na život i na úrazy, ale zato platí velmi striktní pravidla. Například žádný bungee jumping, lyžování, dokonce ani motokáry. To všechno je zcela nepřípustné. Naštěstí rád plavu, a to můžu.
Zbývá vám čas na přátele?
Asi tak na každou třetí cenu jich pár přijede. Jsou to kamarádi z Finska, hokejisté, spolužáci z dětství. Jakmile začne být člověk známý, ubývají přátelé a přibývají známí. Já mám navíc hodně uzavřenou povahu. A že by někdy existovalo hodně hluboké přátelství mezi jezdci, toho jsem si nevšiml.
Nespojuje vás tedy ani povolání, stejná národnost nebo třeba to, že patříte k jednomu týmu?
Jsme profesní soupeři. Komunikuji se všemi, ale nejdeme spolu na večeři, do kina, ani nejezdíme na dovolenou. Ale na oficiální slavnosti tady v Silverstonu jsme strávili večer s Kimi Räikönenem a jeho přítelkyní. Byli fajn.
Jste pověrčivý?
Ne, jen dodržuji určité zvyklosti. Aby mě nic nevytrhovalo ze soustředění, před závodem dělám vždy stejné věci a jím stejné jídlo a obklopuji se známými věcmi. Tak, aby nic neodvádělo pozornost. Proto mám vždy stejný i rituál oblékání kombinézy před jízdou. Zato nepotřebuji žádný talisman.
Zprávy o vašem odchodu ze světa formule 1 jsou tedy jen novinářská kachna?
Strategické otázky, jak dál jezdit, řešíme vždy jen v nejužším kruhu. Ten tvořím já, Keke Rosberg, můj manažer, a vedení týmu. Je vyloučené, aby se nějaké informace dostaly ven. Je ovšem jasné, že v mém věku a po tom všem, čeho jsem dosáhl, samozřejmě mluvíme i o mém odchodu. Každý sportovec se bojí, že zůstane příliš dlouho a ztratí dobré jméno. Je nesmírně těžké najít ten správný okamžik pro loučení.
***
MIKA HÄKKINEN
Narodil se 28. září 1968 ve Vantaa u Helsinek. Je ženatý s o šest let starší Finkou Erjou a 11. prosince 2000 se mu narodil syn Hugo Ronan. Závody formule 1 jezdí právě desátou sezonu, v letech 1988 a 1989 byl mistrem světa. Po Velké ceně Anglie je v celkovém hodnocení pro rok 2001 na pátém místě. Baví ho plavání, tenis a lední hokej, poslouchá Rolling Stones a čte horory. Erja o Mikovi říká: Nejčastěji se mě lidé ptají, jestli nemám strach, když se dívám, jak Mika jede závod. Tuhle otázku doslova nenávidím. Je patetická a hloupá. Samozřejmě, že nemám. Stejně jako on nemá strach, když já řídím auto, ve kterém sedíme. Dokonce říká, že jsem dost dobrý řidič, a to je od mistra světa opravdová poklona. A jaký je? Pozorný, ohleduplný, zábavný. A samozřejmě čestný, to je vlastnost, které si u lidí opravdu vážím."
Je to vaše první vítězství, kdy se o radost můžete dělit nejen s manželkou Erjou, ale také se synem.
To je pravda, Hugo se narodil loni před Vánoci. Ještě toho samozřejmě moc ze světa formule nevnímá, na to bude mít dost času tak ve třech letech. Také se ho zatím snažíme některých těžkostí kočovného života ušetřit. Třeba každodenní cestování vrtulníkem mezi hotelem a okruhem by pro něj určitě nebylo nic příjemného. Když se mnou je Erja na závodech, necháváme syna raději doma v Monte Carlu s pečovatelkou. Ale snažíme se, abychom jako rodina byli spolu co nejčastěji, to je pro mě hodně důležité.
Naposled jste vyhrál Cenu Belgie před více než jedenácti měsíci, v letošní sezoně jste polovinu z deseti závodů nedokončil. Jaké je vyjíždět na start po tolika měsících smůly?
Bylo to přesně 322 dní po mém posledním vítězství, to jsem spočítal. Když prohraju proto, že udělám nějakou hloupou chybu, jako třeba před rokem a půl v Monze, strašně mě to štve a trápím se kvůli tomu. Před tím jsem byl dost dlouho na špici a vím, že ani teď nejezdím o nic hůř. Pořád odvádím maximum, ale za technické problémy s vozem nemohu a žádnou vinu za ně necítím. Chci prostě vyhrát, stejně jako vždycky.
Když jste byl už od pátého kola bezpečně v čele, věřil jste už, že se vše v dobré obrátilo?
Ukazovali mi, jak se náskok zvětšuje, já sám jsem to samozřejmě vidět nemohl, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Vždy záleží na strategii celé jízdy. Startoval jsem s lehčím vozem, s menším množstvím paliva, ale zároveň riskoval víc zastávek na dočerpání. Už se mě novináři ptali, jestli jsem si v posledním kole vzpomněl na Španělsko, kde mi vůz vypověděl službu právě v jeho polovině. Tehdy jsem také vedl. Ne, nemyslel jsem na to, na takové věci ani není čas myslet. Ale ty poslední metry jsem se modlil.
Tentokrát smůla postihla vašeho stájového kolegu, Davida Coultharda, když po střetu s Trullim musel ve třetím kole opustit dráhu.
Myslím, že David by jinak vyhrál. Kdybych byl ve vedení já a David za mnou, pustil bych ho před sebe. Narozdíl ode mě ještě měl reálnou možnost získat titul mistra světa. A navíc je Skot, takže vítězství na domácí půdě by pro něj bylo dvojnásob cenné. To, že jsem dojel první já, je důležité hlavně pro pořadí v Poháru konstruktérů.
Není právě obvyklé, aby manželky absolvovaly každoroční maratón velkých cen spolu s jezdci. Čí to byla myšlenka, že vás Erja vždy doprovází?
To rozhodla ona. V roce 1995 jsem měl těžkou havárii a ležel jsem v nemocnici v Adelaide. Byla tam celou dobu se mnou a pak už mě nepustila nikam samotného.
Žárlí na vás?
Ne, a ani nemusí. Kolem formulí se točí vždycky dost krásných mladých dívek, ale o to hůř se mezi nimi potká opravdová partnerka pro život. Když se to podaří, je to velká náhoda. My jsme se s Erjou potkali v cestovní kanceláři v Nice, kde pracovala. Vyřizovala mi letenky. Mimochodem, i když jsem byl v Čechách několikrát, v Praze a naposled i v Brně, ona zná Čechy mnohem lépe. Připravovala pro televizi sérii dokumentárních filmů o různých městech a mezi nimi byla i Praha. Má ji moc ráda.
Je s vámi manželka do poslední chvíle před závodem?
To ji potřebuju nejvíc. Má stejně jako já výhodu klidné severské povahy. Než začne závod, uklidíme se ke mně do motorhomu a povídáme o všem možném, třeba i o závodě, který mě čeká. Nebo koukáme na televizi.
Má o vás Erja strach?
Když žijete několik let v tomhle prostředí a jezdíte závod každých čtrnáct dní, už nějaký pocit nebezpečí nevnímáte.
Určitě jste s manželkou řešili otázku, jestli mít při tak riskantním povolání děti.
Samozřejmě.
Jak dlouho?
Skoro celou noc. Doufám, že nebyla poslední, protože jedináčkovi bývá smutno.
Být slavný neznamená vždy jen peníze a úspěch. Ztráta anonymity, závist nebo naopak i zlomyslná radost, když se nedaří, to všechno může být těžší, než si člověk zpočátku představoval.
Není to vždy snadné, ale naučil jsem se mít pozitivní přístup, nestěžovat si. Je strašně Mika Häkkinen: O dítěti jsme přemýšleli jednu noc málo zemí na světě, kde neznají můj obličej. Na začátku jsem prožíval takový ten hřejivý pocit, že mě lidé poznávají, líbilo se mi to, ale jen do určitých mezí. Je zlé, že když se člověk stane známým, je z něj zároveň terč. Dá se mu hodně snadno ublížit.
Máte bodyguardy?
Ano, ale vyuýžívám je minimálně. V Monte Carlu, kde bydlíme, je hodně bezpečno, ale třeba nedávno v Litvě jsem se účastnil akce, kde bylo 250 000 lidí. Tam v tom masovém šílenství bych se bez nich neobešel.
Zakazuje vám smlouva s McLarenem nebo pojišťovnou podobně jako třeba hercům některé sporty nebo riskantní činnosti?
Ano, mám dost výjimečné pojištění na život i na úrazy, ale zato platí velmi striktní pravidla. Například žádný bungee jumping, lyžování, dokonce ani motokáry. To všechno je zcela nepřípustné. Naštěstí rád plavu, a to můžu.
Zbývá vám čas na přátele?
Asi tak na každou třetí cenu jich pár přijede. Jsou to kamarádi z Finska, hokejisté, spolužáci z dětství. Jakmile začne být člověk známý, ubývají přátelé a přibývají známí. Já mám navíc hodně uzavřenou povahu. A že by někdy existovalo hodně hluboké přátelství mezi jezdci, toho jsem si nevšiml.
Nespojuje vás tedy ani povolání, stejná národnost nebo třeba to, že patříte k jednomu týmu?
Jsme profesní soupeři. Komunikuji se všemi, ale nejdeme spolu na večeři, do kina, ani nejezdíme na dovolenou. Ale na oficiální slavnosti tady v Silverstonu jsme strávili večer s Kimi Räikönenem a jeho přítelkyní. Byli fajn.
Jste pověrčivý?
Ne, jen dodržuji určité zvyklosti. Aby mě nic nevytrhovalo ze soustředění, před závodem dělám vždy stejné věci a jím stejné jídlo a obklopuji se známými věcmi. Tak, aby nic neodvádělo pozornost. Proto mám vždy stejný i rituál oblékání kombinézy před jízdou. Zato nepotřebuji žádný talisman.
Zprávy o vašem odchodu ze světa formule 1 jsou tedy jen novinářská kachna?
Strategické otázky, jak dál jezdit, řešíme vždy jen v nejužším kruhu. Ten tvořím já, Keke Rosberg, můj manažer, a vedení týmu. Je vyloučené, aby se nějaké informace dostaly ven. Je ovšem jasné, že v mém věku a po tom všem, čeho jsem dosáhl, samozřejmě mluvíme i o mém odchodu. Každý sportovec se bojí, že zůstane příliš dlouho a ztratí dobré jméno. Je nesmírně těžké najít ten správný okamžik pro loučení.
***
MIKA HÄKKINEN
Narodil se 28. září 1968 ve Vantaa u Helsinek. Je ženatý s o šest let starší Finkou Erjou a 11. prosince 2000 se mu narodil syn Hugo Ronan. Závody formule 1 jezdí právě desátou sezonu, v letech 1988 a 1989 byl mistrem světa. Po Velké ceně Anglie je v celkovém hodnocení pro rok 2001 na pátém místě. Baví ho plavání, tenis a lední hokej, poslouchá Rolling Stones a čte horory. Erja o Mikovi říká: Nejčastěji se mě lidé ptají, jestli nemám strach, když se dívám, jak Mika jede závod. Tuhle otázku doslova nenávidím. Je patetická a hloupá. Samozřejmě, že nemám. Stejně jako on nemá strach, když já řídím auto, ve kterém sedíme. Dokonce říká, že jsem dost dobrý řidič, a to je od mistra světa opravdová poklona. A jaký je? Pozorný, ohleduplný, zábavný. A samozřejmě čestný, to je vlastnost, které si u lidí opravdu vážím."
