Před kamerami a na pódiu při improvizačních bláznivých skečích hýří humorem a ironií. Svým povahovým založením ale Michal Suchánek prý příliš optimistický člověk není. Alespoň to o sobě říká. „To, jak budu na lidi působit, jsem si sám vybral. Už z toho vlastně nejde vyskočit,“ naznačuje, že skutečnost může být trochu jiná. „Možná až budu ještě starší, budu platit za moudrýho,“ směje se.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Naposledy jste si střihl hlavní roli v hořké komedii Pepa, kde hrajete hlavní postavu – životního zoufalce. To ve vaší filmografii není zdaleka poprvé. Baví vás ještě pořád hrát zkrachovalce?
Určitě. Pro můj styl herectví, jakým se chci prezentovat ven, je to ideální.
Vy si takové postavy vybíráte programově?
Vybírám si cíleně, ale není to zase tak, že bych měl pokaždé možnost volit z mnoha variant. Víte, můj přístup k celé téhle profesi je tak rezervovaný, že občas takovouhle věc udělám. A to proto, že při ní poznám nové lidi, a asi je to i tím, že jak jsem starší, tak mě některé situace kolem natáčení začínají konečně i trošku bavit. Nemůžu říct, že bych si příště vybral zase něco podobného, ale také nevím, zda by mi někdo vůbec něco takového nabídl.
Až teď vás natáčení začíná bavit? To jste si dal celkem načas, když vezmu v potaz, že točíte od svých devíti let.
Už se v tom světě začínám totiž pomalu oťukávat. Dělám si sice trochu legraci, ale opravdu jsem byl vůči herectví vždycky rezervovaný, dělal jsem si svoje věci, za které jsem nesl odpovědnost, ať byly blbé, nebo dobré. Teď ale přeci jenom občas cítím, že někdy mám tendenci si pro sebe říct: Teda ale tos řekl dobře tuhle větu! Opravdu se mi to občas stane. (smích)
Měl jste dřív problém s tím sám sebe pochválit?
Jasně. V podstatě ho mám doteď. Proto jsem vždycky dělal hlavně legraci a ty naše všemožný kraviny, protože to nemusí mít žádná měřítka. Mohl jsem se prostě schovat do všech těch svých blbostí.
Snímek Pepa má silnou retro atmosféru a zobrazuje řadu věcí, které už jsou součástí historie. Jednou takovou je například snaha získat modrou knížku. Byl jste vy sám na vojně?
Lidem tvrdím, že jsem hrál na vojně na klarinet a že jsem byl u parašutistů, ale pravda je, že jsem dostal modrou.
Čím jste si ji vysloužil?
Kartonem tvrdých Spart a žaludečními vředy. Dneska už je to totálně nepřenositelné, ale v té době to byl ukrutnej voser. Jít zkrátka na dva roky do pr*ele. Pro kluky, kteří měli holky, to z devadesáti procent znamenalo konec. Navíc pro některý – i pro mě, byla šílená představa, že jste najednou v anonymní společnosti lidí, který jste si nevybrali. Od rána do večera být součástí toho systému a poslouchat… Muselo to bejt hrozný. Proto lidi dělali psí kusy, aby tam nemuseli jít. Rozhodovali o tom, jestli vás pustí někam na víkend, hned vás ostříhali, aby člověk splynul, okamžitě se snažili změnit jeho osobnost… Mám známého bedňáka jedné kapely, a když ho na vojně ostříhali, nevylezl dva roky z kasáren, protože pro něj bylo nepřípustný, aby ho někdo viděl bez vlasů.
Když už jsme u té minulosti, dočetla jsem se, že vaše první auto byl trabant. Vzpomínáte na něj s nostalgií?
Tuhle nostalgii už asi ani nechci. S trabantem jsem zažil takový peklo… Bylo to příšerný auto! (smích)
Trabant je přece nesmrtelné auto…
To se jenom říká. Je smrtelný jak blázen! Zemřelo mi třeba třikrát během měsíce. Koupil jsem si ho ještě na konzervatoři, protože Richard (Richard Genzer, pozn. red.) šel na vojnu a chtěli jsme ještě společně oslavit víkend a neměli jsme se jak dostat na nějakou chatu. Byl jsem jedinej, kdo měl nějaký peníze, tak jsem šel s Richardem na Libeňák do autobazaru a měl jsem akorát na trabanta, tak jsem ho kvůli němu koupil. Myslím, že dodneška je mi za to zavázanej, a on to moc dobře ví. Pak odešel na vojnu a mně zůstal ten zasejřenej trabant.
Nicméně vaše láska k autům trabant přežila. Vozů jste vystřídal opravdu hodně, prý jste je po čísle pětadvacet přestal počítat.
To je pravda, měl jsem jich opravdu hodně, třeba padesát nebo šedesát.
Michal Suchánek ■ Narodil se 29. července 1965 v Jičíně. Vystudoval hudebně-dramatický obor konzervatoře v Praze. ■ Již coby malý se díky „andělské tvářičce“ objevil na titulní stránce časopisu Vlasta. Na základě této fotografie si ho v roce 1974 vyhlédl do svého filmu Pozdní léto režisér Antonín Moskalyk a tím odstartoval kariéru dětské filmové hvězdy (Jen si tak trochu písknout, Sněženky a machři a další). Poté hrál jako dospělý i v populárních filmech jako Tankový prapor či třeba Proč?. ■ Na divadelních prknech si zahrál i v Národním divadle nebo v Činoherním klubu. ■ V roce 2000 vytvořil spolu se svým kamarádem Richardem Genzerem ústřední dvojici zábavného pořadu Tele Tele, kde vystupovali ještě s Veronikou Žilkovou a Josefem Cardou. ■ S Genzerem moderoval také talk show Mr. GS a poté již v roce 2011 přišlo slavné období improvizační show Partička, která získala několik diváckých cen popularity. Pod různými názvy a s lehce obměněnou sestavou Partička pokračuje dodnes. V televizi i na divadelních zájezdech. |
Nikdy vás to nelákalo na závodní okruh?
Lákalo. Udělal jsem si i licenci. Ale myslel jsem si, že jsem tak talentovaný, že když tam poprvé vjedu, tak všechny porazím. No, a když se to nestalo a byl jsem třeba čtvrtý od konce, tak jsem to vzdal.
Mohlo být hůř. Mohl jste být poslední...
Jenže ti tři za mnou měli třeba během závodu defekt nebo byli jinak indisponovaní. Myslel jsem si, že vyhraju a nevyhrál jsem. A když nevyhrávám, tak mě to většinou nebaví.
Takže jste ten typ člověka, kterého dokáže odradit hned první neúspěch?
Ano, okamžitě mě to přestává bavit. Navíc jsem takový typ, že když třeba hraju tenis a prohrávám už 0:3, tak místo toho, abych to otočil, vykašlu se na to. Musím vyhrávat, jinak je to v háji. Nejsem typ, který by se dokázal o vítězství prát. Pro mě je to prostě jenom sport.
Nebyl tenhle postoj a rezervovanost, o které jste mluvil, důvodem vašeho odchodu z Národního divadla, kde jste před lety působil jen tři roky? To byl pro mladého herce přeci velký úspěch.
Já jsem tam zase nějaké velké role neměl a bylo jasné, že svým stylem hraní bych tam díru do světa neudělal. A čekat, snažit se, přizpůsobovat se a motivovat se tím, že jednoho dne si tam zahraju nějakou velkou roli vedle někoho legendárního… Tohle v sobě nemám.
Na co se teď profesně těšíte, když jsem mluvil o tom, že vás herectví konečně začíná bavit?
Asi ještě nějakou dobu budu hrát. Ještě mě to docela láká. (smích) Jiný herec by vám třeba řekl, že se těší na to, až začne zkoušet doktora Galéna v Bílé nemoci, ale já to tak nemám. Já se netěším na nic.
To zní strašně pesimisticky.
Ale jenom pro vás. Navíc já nejsem moc optimistický člověk.
Ano, to se o vás píše.
Vždyť ano, já jsem si vybral, jak na vás – lidi – budu působit a už vlastně ani nejde z toho vyskočit.
Myslíte?
Ale jo, možná, až budu ještě starší, tak budu platit za moudrýho. (smích)
Seznámení na toaletěS letitým parťákem – původně tanečníkem Richardem Genzerem se Michal Suchánek zná už z dob studií na konzervatoři. „Poznali jsme se na plese konzervatoře nějakého vyššího ročníku a tam jsme se seznámili na toaletách v Lucerně,“ zavzpomínal před lety Suchánek na setkání, při němž sehrála svou roli zemská přitažlivost a pochopitelně i alkohol. „On řekl něco, čemu nebylo rozumět, ale to už jsem padal na záda a on taky, tak jsme strávili asi hodinu vleže, protože jsme byli totálně ožralý,“ dodal.  Michal Suchánek a Richard Genzer A kamarádství jim vydrželo, přestože je od přelomu milénia spojuje i práce před kamerou. Suchánek měl jako zkušený herec zpočátku na place výrazně navrch, a tak začínajícího Geňu prý tu a tam trochu cepoval. „Já herec nejsem, a tak prostě říkám to, co mám v textu předepsáno. Zprvu jsem se přeříkával častěji než ostatní a Suchoš mě za to fackoval,“ postěžoval si naoko Genzer. |
